ECLI:CZ:US:2022:1.US.1581.21.1
sp. zn. I. ÚS 1581/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábř. Ludvíka Svobody 1222/12, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2021 č. j. 30 Co 27/2020-102, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. listopadu 2019, č. j. 27 C 126/2019-31, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Daniela Jozefiaka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozsudků, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") změnil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") ohledně částky 31 888 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu vedlejšího účastníka (v procesním postavení žalobce) v tomto rozsahu zamítl; jinak jej ohledně částky 4 646 Kč s příslušenstvím potvrdil a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení před soudy obou stupňů 21 352 Kč.
3. V případě napadeného rozsudku odvolacího soudu jde již o v pořadí druhé rozhodnutí v téže kauze. Odvolací soud nejprve rozhodl rozsudkem č. j. 30 Co 27/2020-66 ze dne 14. 4. 2020, jímž byla žaloba vedlejšího účastníka v plném rozsahu zamítnuta s odůvodněním, že samotný postup při zadržení řidičského průkazu vedlejšího účastníka byl souladný s právní úpravou a nešlo o nesprávný úřední postup. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 2009/20 ze dne 23. 2. 2021 Ústavní soud na základě dřívější ústavní stížnosti podané vedlejším účastníkem zrušil výše uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že jím bylo porušeno základní právo vedlejšího účastníka na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny. Ústavní soud zdůraznil, že vedlejšímu účastníkovi byl následkem falešně pozitivního testu DrugWipe na dobu přibližně jednoho měsíce zadržen řidičský průkaz, ač nejednal jakkoliv protiprávně, přičemž ten udělal nejen z pohledu zákona, ale též z pohledu obecné slušnosti vše správně (zejména se dobrovolně podrobil lékařskému vyšetření, a to i invazivním zásahem cestou odběru krve).
4. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl tedy vydán v odvolacím řízení, v němž byl odvolací soud vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2009/20 ze dne 23. 2. 2021. Odvolací soud se tímto názorem řídil, dospěl k závěru, že se příslušné orgány dopustily nesprávného úředního postupu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb." nebo "OdpŠk"), přiznal vedlejšímu účastníkovi odškodnění za účelně vynaložené náklady právního zastoupení v souvislosti s vydáním neoprávněně zadrženého řidičského průkazu a imateriální újmu, korigoval však závěry nalézacího soudu o výši škody i nemajetkové újmy.
5. Také nyní napadený rozsudek odvolacího soudu byl již Ústavním soudem posouzen, a to na základě ústavní stížnosti vedlejšího účastníka, kterou Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou usnesením ze dne 27. července 2021 sp. zn. I. ÚS 1731/21, ve kterém dospěl k závěru, že "byť by se Ústavní soud nemusel ztotožnit se závěry odvolacího soudu o výši přiznaného plnění, není to důvod pro jeho kasační zásah, protože (...) závěry odvolacího soudu jsou logicky a srozumitelně odůvodněny".
II.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že v dané věci bylo příslušné jednat jménem státu ve smyslu §6 OdpŠk Ministerstvo vnitra, nikoliv Ministerstvo dopravy. Ministerstvo dopravy je sice ústředním správním úřadem ve věcech provozu na pozemních komunikacích na základě §124 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZPPK"), ale z této působnosti je vyjmuta působnost ve věci dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, která je svěřena Ministerstvu vnitra podle §12 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a §1 zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. V napadené věci došlo k zadržení řidičského průkazu vedlejšího účastníka přímo Policií České republiky, a to právě na základě falešně pozitivního testu na drogy, a je proto nepochybné, že uvedeného nesprávného úředního postupu se dopustila Policie České republiky při dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích.
7. K uvedenému stěžovatelka uvádí, že správné určení organizační složky příslušné za stát ve věci jednat je významné z toho důvodu, že odvětvovým určením příslušné organizační složky je zajištěna dostatečná obrana státu z odborného hlediska. Ve svém důsledku jde rovněž o otázku, z jakých rozpočtových prostředků svěřených jednotlivým rezortům a orgánům bude nárok uspokojen, s čímž může souviset i realizace regresního postihu, a tudíž i zájem jiného orgánu státu, nežli zákonem určeného, na výsledku uplatnění nároku. V neposlední řadě má určení příslušné organizační složky dopad také do možnosti metodicky vést správní orgány k zamezení dalšího výskytu nastalého pochybení.
8. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že ústavní stížností napadené rozsudky jsou nedostatečně odůvodněny, neboť se nevypořádaly s námitkami stěžovatelky ve vztahu k působnosti Ministerstva dopravy. Právo na projednání věci zákonným soudcem bylo podle stěžovatelky porušeno tím, že pokud bylo ve věci příslušné Ministerstvo vnitra, byl by místně příslušným soudem k projednání případu vedlejšího účastníka Obvodní soud pro Prahu 7, a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 1.
III.
9. Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost po formální stránce netrpí vadami podání, rovněž není opožděná (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Dále se Ústavní soud zabýval oprávněností (aktivní legitimací) stěžovatelky k podání předmětné ústavní stížnosti ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) uvedeného zákona.
10. Stěžovatelka je stát, který je adresátem článku 36 odst. 3 Listiny, tj. nositelem ústavněprávní povinnosti k odčinění újmy způsobené jednotlivci výkonem veřejné moci, jíž na druhé straně odpovídá ústavně zaručené právo jednotlivce na odškodnění takto vzniklé újmy (viz zákon č. 82/1998 Sb., provádějící uvedenou ústavněprávní normu). Stát je proto v možnosti domáhat se ochrany svých práv před Ústavním soudem zásadním způsobem omezen a je nejprve třeba posoudit, nositelem jakých základních práv v daném právním vztahu vůbec může být.
11. Judikatura Ústavního soudu stojí na předpokladu, že posouzení aktivní legitimace státu k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se odvíjí od jeho postavení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 367/03 ze dne 21. 4. 2004 a stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 ze dne 9. 11. 1999). Za oprávněnou osobu ve smyslu uvedeného ustanovení lze stát považovat tehdy, směřuje-li stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vydanému v řízení, ve kterém stát vystupoval jako právnická osoba soukromého práva. V takovém případě může namítat porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody, které lze státu jako každé jiné právnické osobě přičítat. Naopak, vystupuje-li stát v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod, a tedy ani osobou oprávněnou namítat jejich porušení a domáhat se zrušení rozhodnutí či zásahu jiného orgánu veřejné moci.
12. Oprávněnost stěžovatelky podat v řízení o nároku, plynoucím ze zákona č. 82/1998 Sb., ústavní stížnost, se tak odvíjí od argumentace, kterou v řízení před Ústavním soudem uplatňuje. Domáhala-li by se zrušení napadených soudních rozhodnutí pro porušení substantivních základních práv (např. čl. 11 odst. 1 Listiny), bylo by na místě její návrh odmítnout pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. O takový případ nicméně v projednávané věci nejde, neboť stěžovatelka namítá porušení procesních práv zaručených jí jako účastníku civilního soudního řízení článkem 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny (srov. usnesení ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 105/20). Ústavní soud proto na základě stěžovatelkou předložené argumentace dospěl k závěru, že v této konkrétní souzené věci není osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je rovněž přípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, procesní předpoklady projednání zahájeného řízení před Ústavním soudem jsou tak splněny.
IV.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
14. Ústavní soud připomíná, že účelem práva na zákonného soudce je eliminace tzv. kabinetní justice, a to cestou stanovení konkrétních a určitých pravidel pro přidělování věcí soudcům tak, aby bylo předem zřejmé, na základě jakého algoritmu bude konkrétní věc určitému soudci přidělena a tím zabránit svévoli při přikázání právní věci určitému, pro jednotlivý případ zvolenému soudci (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3128/13 ze dne 12. 11. 2013).
15. V dané věci však nedošlo k ničemu, co by se příčilo smyslu tohoto práva. Nejednalo se o svévoli při určování, který soud či soudce má předložený spor rozhodovat. Obecné soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy. Podle §85 odst. 5 občanského soudního řádu místní příslušnost soudu záležela na rozhodnutí, která organizační složka státu má v projednávaném řízení za stát jednat. K tomu odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval (odstavec 14.): "Soud prvního stupně předně správně ve věci jednal s Ministerstvem dopravy jako s organizační složkou státu, která je podle §124 odst. 1 ZPPK ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích. Ministerstvo dopravy je z tohoto důvodu ve smyslu §6 odst. 1 a odst. 2 písm. b) OdpŠk ústředním orgánem státní správy, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu a újmě na straně žalobce".
16. Stěžovatelka tak pouze nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily a aplikovaly §6 OdpŠk a §124 odst. 1 ZPPK, podle kterých se určení organizační složky státu v dané věci řídí. Zde však jde o výklad podústavního práva, což je zásadně v pravomoci obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1422/13 ze dne 29. 10. 2013, bod 5., či usnesení sp. zn. I. ÚS 1600/11 ze dne 30. 10. 2013, bod 5.). Z těchto důvodů, i kdyby se Ústavní soud domníval, že rozhodnutí Městského soudu je nesprávné, věc nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv či svobod (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3414/13).
17. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu