ECLI:CZ:US:2022:1.US.159.22.1
sp. zn. I. ÚS 159/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem, sídlem Benešovo nábřeží 3954, Zlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 30 Co 343/2021-94, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že dne 18. 7. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele. V trestním řízení uplatňoval svá práva poškozený. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 6. 2019 č. j. 18 T 69/2018-564 mimo jiným stěžovatele zprostil obžaloby. Dne 26. 6. 2019 se stěžovatel vzdal práva na odvolání proti zprošťujícímu rozsudku, dne 26. 7. 2019 bylo stěžovateli doručeno jeho písemné vyhotovení. Státní zástupce se vzdal práva na odvolání dne 11. 7. 2019. Dne 7. 8. 2019 poškozený napadl uvedený rozsudek odvoláním v celém rozsahu. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 20. 2. 2020 č. j. 6 To 426/2019-645 zamítl odvolání poškozeného proti výroku o vině stěžovatele a rozsudek okresního soudu doplnil tak, že se poškozený odkazuje s jeho nároky na občanskoprávní řízení. Uvedené usnesení bylo stěžovateli doručeno dne 15. 5. 2020.
2. Dne 25. 5. 2020 se stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za tzv. nezákonné trestní stíhání. Poněvadž vedlejší účastnice nárok stěžovatele neuspokojila, stěžovatel se dne 8. 12. 2020 téhož domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobou. Obvodní soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 14 C 224/2020-65 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli 40 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tzv. nezákonným trestním stíháním a ve zbylé části žalobu zamítl.
3. Vedlejší účastnice brojila odvoláním proti uvedenému rozsudku v části, ve které obvodní soud žalobě stěžovatele vyhověl, a mimo jiným vznesla námitku promlčení. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v odvoláním napadené části tak, že se žaloba zamítá.
4. Městský soud shledal důvodnou námitku promlčení. Uvedl nejprve, že dlužník je oprávněn vznést námitku promlčení poprvé až v odvolacím řízení, jde-li závěr o promlčení nároku učinit ze skutečností vzešlých najevo v řízení před soudem prvního stupně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003 sp. zn. 29 Odo 162/2003, ze dne 29. 10. 2003 sp. zn. 32 Odo 879/2002 a ze dne 27. 5. 2008 sp. zn. 32 Cdo 4291/2007); to se v nyní posuzované věci stalo. Pro počátek šestiměsíční tzv. subjektivní promlčecí lhůty je rozhodné doručení samotného zprošťujícího rozsudku. Poškozený proti němu sice brojil odvoláním, avšak jím podané odvolání nemohlo mít na výrok o vině stěžovatele žádný vliv. Soud totiž obligatorně odkáže poškozeného ve zprošťujícím rozsudku na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o soudním řízení trestním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Pro počátek promlčecí lhůty proto nemohlo být rozhodné usnesení ze dne 20. 2. 2020, kterým krajský soud rozhodl o odvolání poškozeného. Promlčecí lhůta uplynula dne 27. 1. 2020 a stěžovatel podal žalobu opožděně.
5. Městský soud neshledal námitku promlčení vedlejší účastnice v rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že zásadně neodporuje dobrým mravům, namítá-li dlužník promlčení svého nároku. V nyní posuzované věci přitom vedlejší účastnice nezneužila svého práva na úkor stěžovatele, a proto není odůvodněné zasahovat do principu právní jistoty, jež institut promlčení upevňuje.
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že městský soud porušil napadeným rozsudkem jeho právo na řádně vedené soudní řízení a zdůrazňuje, že neústavnost napadeného rozsudku spatřuje ve dvou aspektech; zaprvé v nesprávném určení počátku běhu promlčecí lhůty a zadruhé v nesprávném posouzení rozporu uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnice s dobrými mravy. Stěžovatel proto zaprvé tvrdí, že poškozený napadl zprošťující rozsudek okresního soudu v celém rozsahu, včetně výroku o vině stěžovatele. To ostatně krajský soud uznal, neboť z jeho usnesení ze dne 20. 2. 2020 se podává, že v odvolacím řízení "projednával, řešil a zamítl odvolání poškozeného" proti výroku o vině stěžovatele, byť bylo nedůvodné. Jedním z předpokladů uplatnění nároku na náhradu újmy za tzv. nezákonné trestní stíhání je přitom existence pravomocného rozhodnutí nalézacího soudu. Uplatnil-li by stěžovatel svůj nárok dříve, vedlejší účastnice by jej zamítla jako předčasný. Okresní soud ani nemohl vyznačit doložku právní moci, protože neměl k dispozici spis. Promlčecí lhůta se proto měla počítat od doručení usnesení krajského soudu ze dne 20. 2. 2020.
2. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastnice uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Vedlejší účastnice od uplatnění nároku stěžovatelem ani jednou námitku promlčení nevznesla, přitom se k věci samé vyjadřovala v 5 podáních. Teprve po 16 měsících poprvé v odvolacím řízení vznesla námitku promlčení. Její postup proto byl "nemravný, neetický a účelový", tím spíše, jde-li o ústřední orgán státní správy ve věcech justice. Stěžovatel v návaznosti na to odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367), ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345), ze dne 25. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2842/10 (N 101/61 SbNU 527) a ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 2552/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016 sp. zn. 25 Cdo 4223/2016.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
2. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
3. V nyní posuzované věci jde o tzv. bagatelní částku. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
4. Jde-li proto o kvantitativní hledisko, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatel by měl být - s ohledem na svoje majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčen na svých majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně nepředkládá, tzv. bagatelnost své věci nereflektuje.
1. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního, byť Ústavní soud uznává, že problematika odpovědnosti veřejné moci za újmu v tomto směru může být co do ústavní roviny významná bez dalšího [srov. např. nález ze dne 5. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 3005/14 (N 87/77 SbNU 273) či bod 17 nálezu ze dne 13. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 203/17 (N 171/86 SbNU 761)]. Jde-li o námitky uvedené shora zaprvé, jde o výklad podústavního práva, jež zásadně náleží obecným soudům a do něhož Ústavní soud zasahuje pouze výjimečně. Je třeba zdůraznit, že závěry městského soudu o počátku tzv. subjektivní lhůty spočívají na předpokladu, že poškozený nemohl svým odvoláním úspěšně zpochybnit výrok rozsudku okresního soudu o vině stěžovatele, a proto bylo namístě považovat trestní stíhání za ukončené již samotným zprošťujícím rozsudkem. Uvedené závěry proto jsou náležitě odůvodněné, což ostatně stěžovatel nerozporuje, a nelze jím upřít racionálně-logický základ. Nejde proto o projev svévole.
2. Byť Ústavnímu soudu nepřísluší sjednocování judikatury obecných soudů, ani přehodnocování věcné správnosti či zákonnosti jejich závěrů, nelze přehlédnout, že závěry napadeného rozsudku odpovídají rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Podle ní totiž pro určení počátku promlčecí lhůty k uplatnění práva na náhradu újmy za tzv. nezákonné trestní stíhání není rozhodné, brojí-li poškozený proti zprošťujícímu rozsudku nalézacího soudu odvoláním (srov. body 31 a 32 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019 č. j. 30 Cdo 4272/2017-165 či usnesení ze dne 19. 3. 2019 č. j. 30 Cdo 1367/2017-222). Uvedená judikatura spočívá na předpokladu, obdobně jako závěry městského soudu v napadeném rozsudku, že poškozený podle §246 a 247 trestního řádu není osobou oprávněnou k podání odvolání proti zprošťujícímu výroku o vině. Jinými slovy, zprostí-li nalézací soud rozsudkem obviněného obžaloby, odvolání poškozeného na uvedeném nemůže nic změnit, ať je jeho obsah jakýkoli.
3. Premisu, že poškozený není oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí o vině obžalovaného, uznává mimo jiným i trestněprávní doktrína (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2895). Závěry napadeného rozsudku městského soudu proto nejsou excesem. Podaný výklad neznemožňuje stěžovateli uplatnit jeho právo na náhradu újmy včas. Bylo projevem jeho procesní strategie, spoléhal-li v rozporu s procesními pravidly trestního řízení, že poškozený na podkladě svého odvolání může otázku viny stěžovatele zpochybnit, nadto za situace, kdy se všechny oprávněné osoby k podání odvolání co do výroku o vině svého práva vzdali.
4. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že na posouzení uvedených závěrů má vliv, zda byl okresní soud schopný vyznačit doložku právní moci výroku o vině. Tvrzení, že vedlejší účastnice by nárok stěžovatele zamítla, nepředložil-li by stěžovatel opis zprošťujícího rozsudku s vyznačenou doložkou právní moci, je spekulací. Nadto samotné vyznačení doložky právní moci (na rozdíl od samotného okamžiku právní moci) není určující pro okamžik, kdy se stěžovatel o ukončení trestního řízení (vzniku újmy) dozvěděl (srov. obdobně bod 33 rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4272/2017).
5. Jde-li o námitky stěžovatele uvedené shora zadruhé, Ústavní soud ustáleně vychází z předpokladu, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, kdy je její uplatnění výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každé jednotlivé věci. [viz např. nález ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. I. ÚS 718/11 (N 124/65 SbNU 607) či bod 16 nálezu ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333)].
6. Městský soud se v napadeném rozsudku tvrzeným rozporem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy zabýval. Jeho závěry přitom jsou přiměřeně odůvodněné a nejsou projevem libovůle ani excesu. Pro Ústavní soud je rozhodné, že stěžovatel spojuje nemravnost námitky promlčení se skutečností, že vedlejší účastnice jí vznesla až v odvolacím řízení, přestože jí nic nebránilo učinit tak dříve. Uplatnění námitky promlčení přitom není povinností, nýbrž právem (srov. obdobně bod 26 nálezu sp. zn. IV. ÚS 203/17). Nadto vedlejší účastnice nijak nebránila stěžovateli nárok včas uplatnit a ve věci nebyly ani dány jiné objektivní okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o nemravnosti vznesené námitky promlčení. Vedlejší účastnice ani jiný orgán veřejné moci nezavinily, že promlčecí lhůta marně uplynula, jako např. podle bodu 29 nálezu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1532/16 (N 176/82 SbNU 713). Jinými slovy, vznesla-li by vedlejší účastnice námitku promlčení již v řízení před obvodním soudem, ani podle stěžovatele by se nic nezměnilo na její důvodnosti.
7. Přiléhavé nejsou ani odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Odkazovaná rozhodnutí se netýkají náhrady újmy při výkonu veřejné moci, ani vznesení námitky promlčení orgánem veřejné moci, a jsou skutkově specifické. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti zdůrazňuje toliko jejich obecné závěry, ze kterých městský soud v napadeném rozsudku vyšel. Nepředkládá ani žádné skutkové paralely své věci a věcí odkazovaných, které by při posuzování rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy mohly mít zásadní význam. Stěžovatel proto uvedenými odkazy nepřináší nic, s čím se nevypořádal městský soud v napadeném rozsudku či shora Ústavní soud.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1.), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu