ECLI:CZ:US:2022:1.US.1598.22.1
sp. zn. I. ÚS 1598/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Prokopa, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2022 č. j. 24 Cdo 2911/2021-626, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. dubna 2021 č. j. 8 Co 30/2021-569 a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 19. října 2020 č. j. 1 C 118/2018-441, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pelko real a. s., sídlem Dyjská 845/4, Praha 9 - Čakovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se smlouvou ze dne 18. 7. 2016 zavázala poskytnout stěžovateli úvěr ve výši 5 315 630 Kč a stěžovatel byl za to povinen vedlejší účastnici vrátit poskytnutou částku do 12 měsíců s měsíčním úrokem ve výši 2,2 %. Jako zajištění si stěžovatel a vedlejší účastnice sjednali zástavní právo na blíže určený pozemek se stavbou ve vlastnictví stěžovatele (dům na náměstí, ve kterém stěžovatel bydlel se svou matkou a jehož prostory částečně pronajímal a užíval ke svému podnikání). V lednu 2017 bylo zahájeno exekuční řízení proti stěžovateli k vymožení pohledávky ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím obchodní společnosti Diamond Credit s. r. o. z jiné úvěrové smlouvy. Nařízená exekuce později zanikla splněním vymáhané povinnosti. Dne 7. 3. 2017 stěžovatel smlouvou prodal vedlejší účastnici uvedený dům za 7 455 000 Kč. Stěžovatel a vedlejší účastnice se též dohodli, že stěžovatel do dne 31. 3. 2018 (později se doba o rok prodloužila) bude dům nadále užívat za nájemné (40 000 Kč měsíčně) a že má do téhož dne právo zpětné koupě domu za 8 250 000 Kč.
3. Dne 24. 5. 2018 se stěžovatel žalobou u Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") domáhal proti vedlejší účastnici určení, že je výlučným vlastníkem uvedeného domu, s tvrzením, že smlouvy, které uzavřel s vedlejší účastnicí (o úvěru, prodeji domu s výhradou zpětné koupě a nájmu) jsou neplatné, poněvadž je uzavřel v tísni a jejich protiplnění je ve vzájemném nepoměru. Okresní soud žalobu zamítl napadeným rozsudkem. Okresní soud nejprve podle znaleckého zkoumání zjistil, že obvyklá cena domu činila 9 100 000 Kč, což není ke sjednané ceně nepřiměřená částka. Odpovídající bylo i sjednané nájemné (za obdobnou cenu pronajímal prostory dříve sám stěžovatel, stěžovatel mohl pronajatý prostor dále pronajímat). Stěžovateli lze sice přisvědčit, že byl v době uzavření kupní smlouvy ve finanční tísni kvůli probíhající exekuci, vedlejší účastnice toho však nezneužila a plnění ze smluv nebylo ve vzájemném hrubém nepoměru.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Krajský soud se zabýval platností úvěrové smlouvy. Dospěl k závěru, že jí stěžovatel uzavřel v postavení podnikatele, poněvadž je v ní identifikován jako podnikatel a účelem úvěru byla konsolidace dluhů z podnikání. Poněvadž se stěžovatel za takové situace nemohl dovolávat neplatnosti uvedené smlouvy jako tzv. lichevní podle §1796 a 1797 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval, zda není namístě uplatnění tzv. korektivu dobrých mravů. Sjednaný úrok činil 26,4 % ročně, což je sice úrok vysoký, avšak odpovídající délce úvěru a rizikovosti klienta (jako podnikatele), a proto nikoli nemravný. Šlo-li o smluvní pokuty, stěžovatel mohl ovlivnit výši základu pro výpočet smluvní pokuty svým jednáním. Běžně se považuje za nemravnou sazba ve výši 1 %, a proto je 0,5% sazba přiměřená. Smluvní pokuta ve výši 10 % byla splatná až po delším prodlení dlužníka. Poněvadž jde o krátkodobý úvěr, bylo uvedené zajištění přiměřené. Rovněž zastavení pohledávky uvedenými nemovitými věcmi odpovídalo hodnotě úvěru.
5. Krajský soud dále posuzoval, zda kupní smlouva není smlouvou tzv. lichevní, poněvadž tu již stěžovatel uzavřel mimo svoji podnikatelskou činnost. Shledal, že stěžovatel byl v době uzavírání smlouvy ve vážné finanční tísni, avšak vedlejší účastnice jí nezneužila. Mezi hodnotou domu a kupní cenou nebyl hrubý nepoměr (kupní cena činila 81,9 % obvyklé ceny domu), k čemuž proběhlo znalecké dokazování. Dva znalecké posudky, podle kterých byla cena vyšší, nebyly přesvědčivé, poněvadž buď vyšly z tzv. administrativní metody, která se nepoužívá, nebo znalec nebyl schopen předložit podklady, ze kterých vycházel, či tzv. srovnával nesrovnatelné. Rozhodné dále bylo, že tíživý nebyl závazek z úvěrové smlouvy, nýbrž exekuce související s pohledávkou obchodní společností Diamond Credit s. r. o., jejíž existenci stěžovatel vedlejší účastnici v době sjednání úvěru v rozporu s jeho smluvními povinnostmi zatajil.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Obecné soudy zejména přihlédly k nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181), podle kterého je třeba lichevní jednání zkoumat ve vzájemných souvislostech u celého komplexu smluv, nikoli toliko u jednotlivých ujednání samostatně. Obecné soudy rovněž přihlédly i k ochraně slabší strany (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2021 sp. zn. 24 Cdo 2256/2021). Nejvyšší soud vyzdvihl, že krajský soud zohlednil, že úvěrová smlouva a kupní smlouva netvořily ucelený konstrukt, stěžovatel vedlejší účastnici sám vyhledal, ke zhoršení situace stěžovatele došlo až po nařízení exekuce k vymožení pohledávky třetí osoby, jejíž existenci vedlejší účastnici zamlčel, stěžovatel prodejem nemovité věci za odpovídající protihodnotu odvrátil její zpeněžení v exekuci, dům mohl nadále užívat k bydlení za přiměřené nájemné a dále pronajímat, a byl-li stěžovatel sice slabší smluvní stranou, šlo o rizikového klienta a tomu odpovídalo rozložení práv a povinností.
7. Podle stávající judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudku ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5322/2015, je třeba každou věc hodnotit individuálně. Okolnosti nyní posuzované věci nejsou nepřiměřené právním závěrům obecných soudů v napadených rozhodnutích. Odpovídají rovněž závěrům nálezu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3646/13 (N 2/84 SbNU 35), ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že za obdobné situace (při zachované možnosti zpětné koupě a užívat nemovitou věc) je třeba vycházet z předpokladu, že indikace neplatnosti právního jednání je až poslední možností. Odkazoval-li stěžovatel na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu co do jeho postavení jako podnikatele, šlo jen o privilegování jeho skutkové verze věci. Odkazy na ustálenou rozhodovací praxi jsou "mechanické" a bez "relevantní vazby k řešené právní otázce".
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí, že byl před uzavřením kupní smlouvy po nařízení exekuce postaven vedlejší účastnicí před možnost buď okamžitého zesplatnění celého úvěru, nebo "prodloužení úvěru v režimu kupní smlouvy". Stěžovatel trvá na tom, že smlouvy, které uzavřel s vedlejší účastnicí, jsou neplatné, poněvadž je vzájemné plnění z nich v hrubém nepoměru. Stěžovatel dále tvrdí, že krajský soud ani Nejvyšší soud dostatečně nereagovaly na jeho argumentaci přednesenou v řízení. Stěžovatel namítá, že ani při uzavírání smlouvy o úvěru nevystupoval jako podnikatel. Není zapsán v obchodním rejstříku, nemá živnost v oboru realitního zprostředkování, není oprávněn poskytovat úvěry. Šlo o mimořádné právní jednání, kdy se v tíživé životní situaci obrátil na nebankovního poskytovatele finančních prostředků. Úvěr nesouvisel s podnikatelskou činností stěžovatele v oblasti poskytování úvěru, nýbrž sloužil k jeho osobním potřebám (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008 sp. zn. 28 Cdo 864/2008 a ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. 33 Cdo 1685/2015).
9. Stěžovatel dále namítá, že úroková sazba ve výši 26,4 % u úvěru překračovala Českou národní bankou vyhlášenou úrokovou sazbou 5,75 násobně. Úvěrová smlouva proto odporovala dobrým mravům (srov. rozsudek ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, ve kterém Nejvyšší soud shledal nemravným úrok čtyřikrát převyšující sazbu vyhlášenou Českou národní bankou). Obecné soudy proto přiměřenost úroků posoudily nesprávně. Nadto stěžovatel tvrdí, že se obecné soudy nedostatečně vypořádaly se dvěma znaleckými posudky, podle kterých činila obvyklá cena domu 10 000 000 Kč, resp. 15 000 000 Kč. Obecné soudy rozdíly v závěrech znaleckých posudků nevysvětlily. Stěžovatel konečně trvá na tom, že u hodnocení přiměřenosti protiplnění je třeba vážit každou věc individuálně (stěžovatel byl v tísni, uvedený dům byl jeho jediným obydlím, kupní smlouvu uzavřel, aby splatil vysoké dluhy, nepřišel o "střechu nad hlavou" a vzpamatoval se i "ve své podnikatelské sféře"). Odkazuje na závěry Ústavního soudu vyjádřené v nálezu sp. zn. I. ÚS 3308/16.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti směřují proti výkladu a použití podústavního práva. Jde přitom o námitky, které stěžovatel uplatnil již v předcházejících fázích řízení a se kterými se obecné soudy vypořádaly. V konkrétnostech lze zaprvé uvést, že jde-li o námitky směřující proti posouzení stěžovatele jako podnikatele při uzavírání úvěrové smlouvy, závěry obecných soudů jsou v tomto směru především řádně odůvodněny. Lze proto souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatel uvedenými námitkami pouze předkládá svou skutkovou verzi věci. Nereflektuje totiž, že již okresní soud (viz bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku) i krajský soud (viz bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku) vyšly ze závěru, že účelem úvěru byla konsolidace dluhů z podnikání. Uvedené závěry však stěžovatel nezpochybňuje a v ústavní stížnosti sám připouští, že podnikatelskou činnost vykonává (či vykonával). Jeho tvrzení jsou rovněž odrazem jeho mylného náhledu na posuzování postavení osoby jako podnikatele; stěžovatel tvrdí, že nepodniká přímo v oblasti poskytování úvěrů. O to však nejde. I podle jím odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu jde mimo jiné o to, zda stěžovatel smlouvu uzavřel "mimo rámec své obchodní či podnikatelské činnosti" (viz rozsudek sp. zn. 28 Cdo 864/2008) či "ve vazbě na tuto činnost" (srov. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1685/2015). Tomuto zjištění závěry obecných soudů odpovídají.
13. Jde-li zadruhé o námitky stěžovatele proti posouzení nemravnosti úroků a smluvní pokuty, pro obecné soudy bylo rozhodné, že úroky sice byly vysoké, avšak samotný násobek sazby vyhlášené Českou národní bankou není bez dalšího určujícím kritériem, byť z něho obecné soudy vycházely. Obdobné se pak uplatní i u procentuálního vyjádření výše smluvní pokuty. Obecné soudy zohlednily, že šlo o krátkodobý úvěr, stěžovatel byl rizikovým klientem, tíživá finanční situace stěžovatele nebyla primárně způsobená vedlejší účastnicí a že stěžovatel vedlejší účastnici v rozporu se smlouvou zatajil své závazky, nepřišel o možnost bydlení atd. Z těchto všech důvodů obecné soudy neshledaly, že postup vedlejší účastnice byl v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel však jednotlivé důvody nereflektuje. Kromě toho, v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který stěžovatel odkazuje, šlo o půjčku s tříletou splatností a úrokem 5 % měsíčně, tj. 60 % ročně, což představuje více než dvojnásobek roční hodnoty úroku v nyní posuzované věci.
14. Uvedené závěry obecné soudy řádně odůvodnily a excesivní nejsou. Odpovídají rovněž závěrům nálezu pod sp. zn. I. ÚS 3308/16, na což se mimo jiné zaměřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Obecné soudy přednesly přesvědčivé argumenty, proč nepovažují smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí za nemravné či tzv. lichevní. Zvážily všechny rozhodné okolnosti věci, včetně objektivních hodnot plnění, okolností jednání obou stran, jednotlivých smluvních ustanovení i komplexu smluv jako celku.
15. Jde-li zatřetí o znalecké zkoumání ke zjištění obvyklé ceny, okresní soud (viz bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku) i krajský soud (srov. bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku) se s rozpory ve zjištění znalců vypořádaly. Z napadených rozhodnutí se srozumitelným způsobem podává, proč obecné soudy nepovažovaly tři ze čtyř znaleckých posudků za důvěryhodné, což stěžovatel ve své argumentaci nezohledňuje. Obecné soudy proto hodnotily znalecké posudky korektně a svůj postup náležitě odůvodnily.
16. Ústavní soud začtvrté neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud reagoval na dovolací námitky stěžovatele adekvátně, v odůvodnění se neomezil toliko na obecné formulace bez vazby na konkrétní věc. Je zřejmé, že se soustředil na samotnou podstatu dovolacích námitek a věc hodnotil komplexně. Lze uzavřít, že obecné soudy své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily, uvedené závěry o aplikaci a použití podústavního práva nepředstavují exces a nejsou projevem libovůle či přehnaného formalismu.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Námitky stěžovatele v ústavní stížnosti směřují proti výkladu a použití podústavního práva. Jde přitom o námitky, které stěžovatel uplatnil již v předcházejících fázích řízení a se kterými se obecné soudy vypořádaly. V konkrétnostech lze zaprvé uvést, že jde-li o námitky směřující proti posouzení stěžovatele jako podnikatele při uzavírání úvěrové smlouvy, závěry obecných soudů jsou v tomto směru především řádně odůvodněny. Lze proto souhlasit s Nejvyšším soudem, že stěžovatel uvedenými námitkami pouze předkládá svou skutkovou verzi věci. Nereflektuje totiž, že již okresní soud (viz bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku) i krajský soud (viz bod 19 odůvodnění napadeného rozsudku) vyšly ze závěru, že účelem úvěru byla konsolidace dluhů z podnikání. Uvedené závěry však stěžovatel nezpochybňuje a v ústavní stížnosti sám připouští, že podnikatelskou činnost vykonává (či vykonával). Jeho tvrzení jsou rovněž odrazem jeho mylného náhledu na posuzování postavení osoby jako podnikatele; stěžovatel tvrdí, že nepodniká přímo v oblasti poskytování úvěrů. O to však nejde. I podle jím odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu jde mimo jiné o to, zda stěžovatel smlouvu uzavřel "mimo rámec své obchodní či podnikatelské činnosti" (viz rozsudek sp. zn. 28 Cdo 864/2008) či "ve vazbě na tuto činnost" (srov. rozsudek sp. zn. 33 Cdo 1685/2015). Tomuto zjištění závěry obecných soudů odpovídají.
13. Jde-li zadruhé o námitky stěžovatele proti posouzení nemravnosti úroků a smluvní pokuty, pro obecné soudy bylo rozhodné, že úroky sice byly vysoké, avšak samotný násobek sazby vyhlášené Českou národní bankou není bez dalšího určujícím kritériem, byť z něho obecné soudy vycházely. Obdobné se pak uplatní i u procentuálního vyjádření výše smluvní pokuty. Obecné soudy zohlednily, že šlo o krátkodobý úvěr, stěžovatel byl rizikovým klientem, tíživá finanční situace stěžovatele nebyla primárně způsobená vedlejší účastnicí a že stěžovatel vedlejší účastnici v rozporu se smlouvou zatajil své závazky, nepřišel o možnost bydlení atd. Z těchto všech důvodů obecné soudy neshledaly, že postup vedlejší účastnice byl v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel však jednotlivé důvody nereflektuje. Kromě toho, v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, na který stěžovatel odkazuje, šlo o půjčku s tříletou splatností a úrokem 5 % měsíčně, tj. 60 % ročně, což představuje více než dvojnásobek roční hodnoty úroku v nyní posuzované věci.
14. Uvedené závěry obecné soudy řádně odůvodnily a excesivní nejsou. Odpovídají rovněž závěrům nálezu pod sp. zn. I. ÚS 3308/16, na což se mimo jiné zaměřil Nejvyšší soud v napadeném usnesení. Obecné soudy přednesly přesvědčivé argumenty, proč nepovažují smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí za nemravné či tzv. lichevní. Zvážily všechny rozhodné okolnosti věci, včetně objektivních hodnot plnění, okolností jednání obou stran, jednotlivých smluvních ustanovení i komplexu smluv jako celku.
15. Jde-li zatřetí o znalecké zkoumání ke zjištění obvyklé ceny, okresní soud (viz bod 27 odůvodnění napadeného rozsudku) i krajský soud (srov. bod 37 odůvodnění napadeného rozsudku) se s rozpory ve zjištění znalců vypořádaly. Z napadených rozhodnutí se srozumitelným způsobem podává, proč obecné soudy nepovažovaly tři ze čtyř znaleckých posudků za důvěryhodné, což stěžovatel ve své argumentaci nezohledňuje. Obecné soudy proto hodnotily znalecké posudky korektně a svůj postup náležitě odůvodnily.
16. Ústavní soud začtvrté neshledal pochybení ani v postupu Nejvyššího soudu při odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud reagoval na dovolací námitky stěžovatele adekvátně, v odůvodnění se neomezil toliko na obecné formulace bez vazby na konkrétní věc. Je zřejmé, že se soustředil na samotnou podstatu dovolacích námitek a věc hodnotil komplexně. Lze uzavřít, že obecné soudy své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily, uvedené závěry o aplikaci a použití podústavního práva nepředstavují exces a nejsou projevem libovůle či přehnaného formalismu.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu