ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2256.2021.1
sp. zn. 24 Cdo 2256/2021-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobkyně M. K. , narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1, proti žalovanému L. Š. , narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, o určení vlastnictví k nemovitosti a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 6 C 43/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2021, č. j. 21 Co 100/2020-457, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. března 2020, č. j. 6 C 43/2016-233, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí označených nemovitostí a že je žalovaný povinen tyto nemovitosti vyklidit a vyklizené předat žalobkyni, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. ledna 2021, č. j. 21 Co 100/2020-457, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí označených nemovitostí, uložil žalovanému povinnost vyklidit označené nemovitosti a předat je žalobkyni do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud na základě provedeného řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva, kterou žalobkyně coby prodávající uzavřela s žalovaným coby s kupujícím dne 16. prosince 2010, a jejímž předmětem byl převod nyní žalobou dotčených nemovitostí, naplňuje znaly lichevní smlouvy a je proto ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná. V důsledku této absolutní neplatnosti převodní smlouvy proto odvolací soud vyhověl určovací žalobě, uložil žalovanému povinnost vyklidit ve stanovené lhůtě předmětné nemovitosti, když současně vyšel ze zjištění, že žalovaný podle kupní smlouvy žalobkyni žádnou kupní cenu nezaplatil, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání (v němž uplatnil dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a níže vyložené varianty předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve vztahu k §237 o. s. ř.), které však není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
K dovolací argumentaci žalovaného pak dovolací soud (v posloupnosti dovolatelem uplatněných námitek) uvádí následující.
1. V čl. III. dovolání žalovaný předně zpochybňuje rozsah a způsob zhodnocení provedených důkazů v odvolacím řízení a vyložení hodnotících závěrů v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku (dále již „odůvodnění rozsudku“) odvolacího soudu.
V dovolacím řízení ovšem nelze přípustnost dovolání založit na zpochybňování skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel. Dovolatel přitom
– což je v této části jeho argumentace ovšem zásadní – zcela pomíjí, že zatímco soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod č. 11) konstatuje, že dále uvedená zjištění učinil z úřední činnosti, odvolací soud svá skutková zjištění stran zástavních práv váznoucích ve prospěch České spořitelny, a. s. (srov. body č. 23 a 42 odůvodnění rozsudku) učinil z důkazů vyložených v odůvodnění svého rozsudku. Ohledně výše (celkového) dluhu žalobkyně vůči České spořitelně, a. s., odvolací soud mj. zjistil, že: „uvedený peněžní ústav podal dne 12. 8. 2011 vůči žalovanému jako vlastníku zástavy návrh na prodej zástavy k uspokojení pohledávky 1 856 783,73 Kč s 15,79 % úrokem z prodlení z částky 1 614 212,47 Kč od 1. 8. 2011. Toto bylo zjištěno z usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. 11. 2011, č. j. 15 Nc 1152/2011-29, jímž byl nařízen prodej zástavy. Z obsahu odůvodnění usnesení vyplývá, že žalobkyně nedodržela splátky úvěru a ten se stal splatným ke dni 29. 9. 2010 (před uzavřením kupní smlouvy), tedy opět v době, která se stala pro žalobkyni kritickou jak z hlediska jejího psychického stavu, tak z hlediska enormního finančního zatížení úvěry od peněžního ústavu a úvěry od nebankovního subjektu.“
K posledně uvedenému nutno uvést, že sám dovolatel ve svém vyjádření ze dne 4. listopadu 2016 (na č. l. 38 a násl.; v textu nyní tučně zvýraznil dovolací soud) připojil mj. kopii usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2012, č. j. 31 EXE 1220/2012-8, kterým v exekuční věci oprávněné České spořitelny, a. s. vůči povinnému – nynějšímu dovolateli byla nařízena exekuce na majetek dovolatele podle usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 7. listopadu 2011, č. j. 15 Nc 1152/2011-29, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 1.856.783,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15,79 % ročně z částky 1.614.212,47 Kč od 1. srpna 2011 do zaplacení, nákladů nalézacího řízení ve výši 3.000 Kč a nákladů exekuce a soudního exekutora. V tomto vyjádření a mj. i k výše uvedenému pak dovolatel také uvedl, že: „byla exekuce proti žalovanému – tj. zástavci a vlastníku předmětných nemovitostí vedena pod sp. zn. 052 EX 1097/14…soudní exekutor vydal exekuční příkaz k prodeji předmětné nemovitosti, a to dne 06. 08. 2014, čj. 052 EX 1097/14-10, následně soudní exekutor vydal usnesením ze dne 14. 04. 2016, č. j. 052 EX 1097/14-41, dražební vyhlášku o provedení elektronické držby nemovitých věcí, kde byla výsledná cena dražené předmětné nemovitosti stanovena na částku 1.760.000,- Kč…žalovaný…dle platební instrukce soudního exekutora uhradil obvyklou cenu ve výši 1.760.000,- Kč na účet stanovený soudním exekutorem…soudní exekutor exekuční řízení zastavil oznámením o skončení exekuce ze dne 30. 05. 2016, č. j. 052 EX 1097/14-66. Výše uvedeným došlo k zániku všech omezení a zástavních práv na předmětné nemovitosti, neboť žalovaný uhrazením ceny obvyklé ve výši 1.760.000,- Kč uhradil dluhy žalobkyně …“
Odhlédnuvše od judikatorně ustáleného závěru dovolacího soudu, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na https://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na https://nalus.usoud.cz ), nutno zdůraznit, že odvolacím soudem učiněné dílčí skutkové zjištění, že: „ke dni uzavření kupní smlouvy nečinil dluh žalobkyně vůči České spořitelně 2.775 000 Kč, jak vyplývalo z ujednání v kupní smlouvě, ale maximálně zhruba 1 900 000 Kč“ , není v extrémním nesouladu s obsahem spisu, respektive s jím provedeným dokazováním; přitom samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Za této procesní situace tudíž pro odvolací soud ani nevyplývala dovolatelem v dovolání zmiňovaná poučovací povinnost ve smyslu §118a o. s. ř.
2. V čl. IV. dovolání žalovaný namítá, že: „napadený rozsudek závisí na vyřešení následující otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Touto otázkou je, zda při hodnocení naplnění institutu ‚hrubý nepoměr‘ vzájemných plnění u lichevních smluv je v případě kupních smluv nezbytné brát při porovnání (zjišťování) tohoto nepoměru do úvahy celkovou výši plnění strany kupující (tj. nejen samotnou částku kupní ceny, ale i hodnotu dalších složek plnění), nebo jen striktně výši kupní ceny.“ Dovolatel vytýká odvolacímu soudu „zcela zásadní právní pochybení spočívající v tom, že neposuzoval celá vzájemná protiplnění (tj. na straně jedné výši obvyklé ceny nemovitostí, a na straně druhé součet váznoucích závazků a ujednané částky kupní ceny), ale že od (hodnoty) plnění žalobkyně nejprve odečetl část plnění žalovaného (závazky), a porovnával až takto ponížené částky…Pokud by totiž odvolací soud postupoval správně, pak by v rámci hodnocení případného nepoměru, a zda se jednání o nepoměr hrubý, musel vycházet z porovnání částek 5.500.000,- Kč (hodnota plnění žalobkyně) a 4.270.000,- Kč (celková hodnota plnění žalobce, jak ji nesprávně zjistil odvolací soud). Absolutní rozdíl těchto částek zůstává sice shodný jako při výše uvedené úvaze (právním posouzení) odvolacího soudu, nicméně z hlediska posouzení poměru již tento nečiní odvolacím soudem tvrzených 16 %, avšak 78 %.“
Již odvolací soud správně v odůvodnění svého rozsudku odkázal na stěžejní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, v němž byla řešena problematika tzv. lichevní smlouvy v poměrech předchozí civilní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění), podle které je třeba posuzovat i předmětnou kupní smlouvu v této věci. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud mj. vyložil, že při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání (rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce) – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměrů, ekonomická prognóza, respektive vývoj na trhu atd.).
Z nálezové judikatury Ústavního soudu pak plyne pro obecné soudy povinnost při rozhodování respektovat i ten Ústavním soudem vyložený právní názor, že lichevní jednání může vyplývat i z celého komplexu smluv a průběhu transakce; posouzení věci by se tedy nemělo omezit na zkoumání jednotlivých smluvních ujednání samostatně. Dále Ústavní soud zaujal právní názor, že ačkoliv je ochrana autonomie jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Takové situace, kdy v tísni dochází k uzavírání disproporčních smluv, mohou totiž v jednotlivých případech způsobovat až rdousící efekt a vyprázdnění majetkové podstaty jednotlivce, čímž dochází k nepřípustnému zásahu do práva na ochranu majetku (nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16).
Z obšírně pojatého a podle názoru dovolacího soudu i přesvědčivě zkoncipovaného dovoláním napadeného rozsudku se podává, že se odvolací soud předmětnými – právně relevantními skutečnostmi – pečlivě (a to právě i ve světle shora zreferovaného nálezu Ústavního soudu) zabýval, hodnotil je též v komplexu celkově učiněných právních úkonů a jednání mezi dotčenými účastníky, přičemž jako stěžejní verifikační limit vzal pochopitelně v úvahu poměr mezi účastníky (v kupní smlouvě) předpokládanou cenou nemovitostí ve výši 5.500.000,- Kč a sjednanou kupní cenou ve výši 240.000,- Kč, když současně přihlédl i k tomu, že: „žalobkyně se zavázala k vyklizení nemovitostí do sedmi dnů od podpisu smlouvy (tj. do 23. 12. 2010), kdežto žalovaný měl uhradit dohodnutou kupní cenu ve splátkách po 10 000 Kč, počínaje lednem 2011, tedy by ji splácel do ledna 2013, přičemž možnost splátek nebyla vázána na ztrátu této výhody.“ Odvolací soud současně při rozhodování vycházel též ze zjištění, že žalobkyně v předmětném období uzavřela pět úvěrových smluv se společností L – SH, jejímž jediným jednatelem v době uzavírání těchto smluv byl právě dovolatel.
Jestliže s přihlédnutím ke všem okolnostem, obšírně vyloženým v odůvodnění rozsudku, odvolací soud nakonec dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva vykazovala hrubý nepoměr ve vzájemném plnění mezi účastníky, pak za daného skutkového stavu nelze této úvaze odvolacího soudu vytýkat, že by se jednalo o zjevně nelogický závěr, který by byl založen na extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, byl v rozporu s judikaturou dovolacího či Ústavního soudu (viz též dosah nálezu shora na posuzovanou věc), a sám o sobě zakládal důvod ke kasaci jeho rozhodnutí.
3. Uvedené závěry (ad 2) současně doléhají (vytěsňují) též dovolací argumentaci žalovaného uplatněnou v rámci čl. V. dovolání.
4. V čl. VI. dovolání žalovaný brojí proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a vytýká mu, že dostatečně důsledně nezkoumal, zda se žalobkyně v době uzavírání kupní smlouvy nacházela ve stavu tísně. Jak již bylo ale shora vyloženo, skutková polemika sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud není oprávněn v dovolacím řízení jakkoli revidovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud. Jinak řečeno, závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně v době, kdy uzavírala předmětnou kupní smlouvu, nacházela ve stavu tísně, je otázkou skutkového dokazování (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. II. ÚS 621/2000), z čehož pak plyne, že dovolatel prostřednictvím skutkových námitek nemůže přípustnost svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit.
5. Dovolání do části výroku I. druhého odstavce, kterým byla dovolateli uložena povinnost vyklidit ve stanovené lhůtě předmětné nemovitosti a předat je žalobkyni, neobsahuje vymezení příslušné varianty předpokladu přípustnosti dovolání, pročež v tomto směru byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se vůbec otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
6. Dovolání proti nákladovým výrokům II. a III. není zase ve smyslu §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2021
JUDr. Pavel Vrcha, MBA
předseda senátu