ECLI:CZ:US:2022:1.US.1635.22.1
sp. zn. I. ÚS 1635/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele B. Q., zastoupeného JUDr. Ivo Žižkovským, advokátem, sídlem Americká 60, Staňkov, pobočka Plovární 478/1, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2022 č. j. 11 To 31/2022-1981 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. dubna 2022 č. j. 1 T 5/2006-1970, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 14 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6, čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 10. 2006 č. j. 1 T 5/2006-1217, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2007, byl stěžovatel uznán vinným pokračujícím trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného v době spáchání činu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest vyhoštění na dobu neurčitou. Usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 3. 2012 č. j. 2 PP 34/2012-44 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu uloženého trestu odnětí svobody a byla mu stanovena zkušební doba v trvání šesti roků. Okamžikem svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byl vzat do vyhošťovací vazby a dne 23. 5. 2012 byl z území České republiky vyhoštěn.
3. V záhlaví specifikovaným usnesením krajského soudu byla podle §350h odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a contrario zamítnuta žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud konstatoval, že stěžovatel ve své žádosti neuvedl žádné okolnosti, pro které by v současné chvíli nebylo možno trest vyhoštění uložit. Poukázal na to, že státní příslušnost stěžovatele je známá, nebyl mu udělen azyl ani doplňková právní ochrana, že nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, není občanem Evropské unie či jeho rodinným příslušníkem a ve věci nehrozí, že by na území svého domovského státu, kde podle svých tvrzení bezproblémově žije, mohl být vystaven jakémukoliv pronásledování. K odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 3628/18 (pozn. N 203/97 SbNU 175, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), krajský soud zdůraznil, že od doby vyhoštění stěžovatele z území České republiky nemá povědomí o jeho dalším životě a že stěžovatel ve své žádosti ani nedoložil svá tvrzení o řádném životě na území své země, přičemž reálnost jejich získání úředním postupem je více než omezená již z toho důvodu, že justiční spolupráce s domovským státem stěžovatele není bezproblémová. Kromě toho krajský soud dodal, že důvodem, pro který stěžovatel žádá o podmíněné upuštění od výkonu trestu vyhoštění, není okolnost, že by se chtěl vrátit na území České republiky či tuto zemi navštívit, naopak uvádí, že toto v úmyslu nemá. Podstatou daného trestu je však právě znemožnění stěžovateli pobývat na území České republiky. Tvrzení stěžovatele, že nemůže cestovat do jiných zemí Evropské unie, není podle krajského soudu důvodem pro upuštění od výkonu daného trestu a je z hlediska posuzované věci irelevantní. Podle krajského soudu u stěžovatele nenastala žádná z okolností předvídaných v §80 odst. 3 trestního zákoníku a tento podle názoru krajského soudu nadále představuje riziko pro obecný zájem České republiky. Dodal, že ač od spáchání činu uplynula delší doba, stěžovatel byl odsouzen pro velmi závažnou drogovou trestnou činnost, navíc spáchanou formou spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více státech, tedy vyšší formou organizovaného zločinu.
4. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu a dodal, že již s ohledem na charakter spáchané trestné činnosti (mezinárodní obchod s heroinem) považuje za opodstatněný závěr krajského soudu, že stěžovatel stále představuje riziko pro obecný zájem České republiky. Navíc podotkl, že stěžovatel trest vyhoštění vykonává necelých deset let, což je se zřetelem na povahu a závažnost spáchaného trestného činu stěží taková doba, aby bylo možno jednoznačně dovodit, že se již plně napravil. To podle něj platí zvláště za situace, že k chování stěžovatele nejsou k dispozici jakékoli objektivní informace, neboť stěžovatel je v souvislosti se svou žádostí nedoložil. Shodně s krajským soudem pak označil za bezpředmětnou skutečnost uváděnou stěžovatelem, že v důsledku daného trestu je mu fakticky znemožněno cestovat do jiných zemí Evropské unie.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opětovně uvádí, že předmětná trestná činnost, za kterou byl odsouzen, byla spáchána v roce 2003, a že od té doby žije spořádaným životem. O tom, že se již napravil, svědčí podle něj i to, že byl z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn na svobodu. Znovu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3628/18, podle kterého účinná ochrana ústavně zaručených práv a svobod vyžaduje, aby existovala možnost předčasného ukončení výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Tvrdí, že tím, že se Česká republika stala součástí schengenského prostoru, znemožňuje mu uložený trest navštívit většinu států v Evropě. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nedostatečná s tím, že v nich nebyla určena ani žádná doba, po které by mohl žádat o upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel vychází z přesvědčení, že obecné soudy dostatečně nezhodnotily podmínky pro upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou tak, jak byly formulovány v nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18, a dovozuje, že tyto podmínky navzdory závěrům obecných soudů splněny byly, a tedy obecné soudy měly od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustit. Z ústavněprávního hlediska je však relevantní, že nález sp. zn. III. ÚS 3628/18 nevyvodil ústavně zaručené právo na upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu za všech okolností, nýbrž toliko ústavně konformně vyložil §350h odst. 4 trestního řádu tak, že za splnění stanovených podmínek obecný soud může rozhodnout o tom, že od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou upustí. Nutno zdůraznit, že ve zmíněné věci šlo o případ, v němž o upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou usilovala osoba odsouzená za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 dřívějšího trestního zákona primárně k trestu odnětí svobody v trvání pouhých dvou let, vedlejší trest vyhoštění nepřetržitě vykonávala více než dvacet let a po celou tuto dobu prokazatelně vedla řádný život. Šlo tak o situaci odlišnou od nyní posuzované věci stěžovatele, a to ve všech podstatných aspektech - závažnosti spáchaného trestněprávního jednání, době, po kterou byl trest vyhoštění vykonáván, i otázce prokazatelnosti vedení řádného života.
9. Z hlediska posuzované věci je podstatné, že upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou není nárokové. Podmínky pro tento mimořádný postup v každém případě předpokládají nejen spolehlivé prokázání pachatelovy nápravy, ale rovněž i skutečnost, že byla naplněna i represivní funkce trestu, tedy že odsouzený z něj již vykonal určitou část, kterou je třeba stanovit vzhledem k okolnostem konkrétního případu (srov. usnesení ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 3011/21).
10. V nyní posuzovaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že ochranná funkce trestu vyhoštění u stěžovatele stále převažuje, a že stěžovatel neprokázal, že se napravil a dalšího výkonu trestu vyhoštění u něj tedy není již zapotřebí. Jejich stěžejním důvodem přitom nebyla toliko skutečnost, že stěžovatel byl odsouzen za závažnou trestnou činnost spáchanou formou spolupráce s organizovanou skupinou působící ve více státech, nýbrž také to, že ve své žádosti neuvedl žádné okolnosti, pro které by v současné chvíli již neměl trest vyhoštění vykonávat, ani nedoložil svá tvrzení o řádném životě na území své země, přičemž reálnost jejich získání úředním postupem je více než omezená. Příslušné soudy rovněž zohlednily, že důvodem, pro který stěžovatel žádal o podmíněné upuštění od výkonu trestu vyhoštění, nebyla okolnost, že by se chtěl vrátit na území České republiky či tuto zemi navštívit, nýbrž skutečnost, že nemůže cestovat do jiných zemí Evropské unie. Tato skutečnost však zjevně není důvodem, pro který by soud mohl rozhodnout o upuštění od výkonu předmětného trestu vyhoštění.
11. Ostatně, i byla-li by podmínka nápravy bez jakékoliv pochybnosti naplněna, stejně by se svými rozhodnutími nemohly obecné soudy dopustit porušení stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, protože zjevně nebyla splněna podmínka výkonu přiměřené části trestu. K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18 v bodě 66. nestanovil postačující délku výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou paušálně, ale uložil obecným soudům, aby se touto otázkou zabývaly v konkrétních případech vzhledem k jejich specifickým okolnostem. V odkazovaném nálezu Ústavní soud neměl pochybnost o tom, že potřebná část trestu již byla vykonána, neboť tamní stěžovatel pobýval po svém vyhoštění v zahraničí po dobu cca 20 let.
12. V nynější věci v době podání návrhu na upuštění od výkonu zbytku trestu vyhoštění na dobu neurčitou stěžovatel tento trest vykonával po dobu cca deseti let, přičemž vyhoštěn byl ve svých čtyřiceti letech. Tuto dobu je třeba vzhledem ke specifické povaze délky trestu vyhoštění na dobu neurčitou (mající trvat v zásadě po zbytek života odsouzeného) a vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti považovat za poměrně krátkou. Ačkoliv Ústavní soud není povolán určovat konkrétní minimální délku trestu vyhoštění na dobu neurčitou, která musí být před upuštěním od jeho zbytku ve smyslu §350h odst. 3 trestního řádu vykonána, je zjevné, že se řádově nemůže jednat o délku, kterou by se stíral rozdíl mezi tresty ukládanými na kratší dobu a trestem ukládaným na neurčito (srov. §80 odst. 2 trestního zákoníku).
13. Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost, že krajský soud rozhodl o stěžovatelově osvědčení se ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Šlo totiž o odlišné řízení s odlišnými procesními požadavky. Něco jiného je totiž uvěřit ve stěžovatelovu nápravu v situaci, kdy zůstává v zahraničí, tedy v zásadě nijak nemůže ohrožovat veřejný pořádek na území České republiky, a něco jiného je uvěřit jeho nápravě pro případ, že se na území České republiky vrátí. Je zřejmé, že v prvé situaci mohou nároky soudu být nižší, nehledě k omezeným možnostem dokazování nápravy (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3011/21).
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu