ECLI:CZ:US:2022:1.US.172.22.1
sp. zn. I. ÚS 172/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky T. R., t. č. ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Markem Šimákem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1682/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2021 č. j. 6 Tdo 297/2021-2550, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2020 sp. zn. 9 To 53/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2020 č. j. 3 T 4/2020-2374, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") uznána vinnou zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se dopustila (zkráceně uvedeno) tím, že v době od 16. 6. 2015 do června 2018, zpravidla v místě svého bydliště, případně ve svém osobním motorovém vozidle zaparkovaném v blízkosti svého bydliště nebo v místě tehdejšího bydliště poškozeného S. B. (dále jen "poškozený"), v úmyslu se neoprávněně majetkově obohatit, zneužila přátelského vztahu s poškozeným a jeho manželkou, kterými byla obeznámena o nabytí finančních prostředků ve výši několika milionů korun českých prodejem nemovitosti, když se vydávala za zaměstnankyni Ministerstva životního prostředí České republiky, předstírala poškozenému, že má vliv na rozhodování o poskytnutí státních dotací, státních zakázek a vyřízení odkupu státních pozemků a přislíbila poškozenému vyřízení dotací jako např. Zelená úsporám, Grant na rozvoj infrastruktury, resp. vyřízení odkupu státních pozemků, když jako důkaz o učiněných krocích poškozenému sdělovala smyšlené informace, přičemž pod uvedenou záminkou od poškozeného vylákala finanční prostředky jako údajné platby do státní pokladny ve výši 0,5 % až 1 % z nabízené výše dotace a z dalších projektů či smyšlené poplatky a zálohy na koupi pozemků, a to postupně v mnoha dílčích částkách, jež jsou konkretizovány v bodech I. a III. výroku rozsudku, celkem tak způsobila poškozenému škodu ve výši 8 028 782 Kč v bodě I. rozsudku a škodu ve výši 80 000 Kč v bodě III. rozsudku. Obdobně pak způsobem podrobně popsaným pod bodem IV. rozsudku předstírala poškozenému, že je schopna na Celní správě České republiky vyřídit výhodný nákup celkem 256 ks zajištěných motorových vozidel, přičemž pod touto záminkou převzala od poškozeného v hotovosti zálohy na kupní ceny přislíbených vozidel a způsobila mu tak škodu ve výši 6 145 129 Kč. Dále způsobem popsaným v bodě II. rozsudku vylákala od poškozeného platbu 20 000 Kč pod legendou, že se kolektiv na Ministerstvu životního prostředí České republiky skládá na léčbu těžce nemocného syna vedoucí finančního oddělení P. J., která se má údajně podílet na vyřízení slíbených dotací, ačkoliv osoba se jménem P. J. v té době na ministerstvu nepracovala.
3. Za popsané jednání byla odsouzena podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku jí byl současně uložen trest propadnutí věci, a to notebooku zn. Apple, dvou mobilních telefonů iPhone včetně příslušenství a tabletu iPad, které jsou konkrétně popsány ve výroku rozsudku. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla dále stěžovatelce uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému částku 14 273 911 Kč.
4. Z podnětu odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu částečně zrušil ve výroku o uloženém trestu a při nezměněném výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byla stěžovatelka odsouzena podle §209 odst. 5 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku jí byl současně uložen trest propadnutí věci, a to notebooku zn. Apple, mobilního telefonu iPhone včetně příslušenství a tabletu iPad, které jsou podrobně popsány ve výroku rozsudku. Podle §70 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku byl stěžovatelce rovněž uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Apple s příslušenstvím specifikovaného ve výroku rozsudku.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Stěžovatelka své dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) a l) trestního řádu. Za neopodstatněnou označil Nejvyšší soud námitku týkající se nepřítomnosti stěžovatelky u veřejného zasedání uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. Nejvyšší soud se zabýval otázkou, zda nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že vrchní soud v průběhu veřejného zasedání v nepřítomnosti stěžovatelky doplnil dokazování mimo jiné o předklad e-mailové zprávy ze dne 18. 7. 2018. Zdůraznil, že skutečnost, že vrchní soud stěžovatelku o konání veřejného zasedání toliko vyrozuměl, ač prováděl v jeho průběhu dokazování, by znamenala zásah do shora zmíněného práva stěžovatelky, dotýkalo-li by se porušení jejích obhajovacích práv podstaty principu spravedlivého soudního procesu v takové míře a takovým způsobem, že by řízení jako celek pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. Poukázal na to, že stěžovatelka se osobně zúčastnila hlavního líčení (s výjimkou části odročeného hlavního líčení) a že daný důkaz (e-mailová zpráva ze dne 18. 7. 2018) se ve spise nacházel již dříve, přičemž vrchní soud pouze pořídil jeho překlad. Nejvyšší soud podotkl, že vrchní soud při svém rozhodování vyšel plně ze skutkových zjištění městského soudu, se kterými se ztotožnil, a pro něž byly rozhodné důkazy provedené v průběhu hlavního líčení. Důkaz zmíněným e-mailem neměl pro závěr o vině stěžovatelky nikterak zásadní význam, resp. i bez něj měl vrchní soud vinu stěžovatelky za prokázanou, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud proto uzavřel, že za těchto okolností nelze nepředvolání stěžovatelky k veřejnému zasedání pokládat za závažný zásah do jejího práva na projednání věci v její přítomnosti a že tedy nedošlo k naplnění deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu.
6. Námitky stěžovatelky, které uplatnila v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu, posoudil Nejvyšší soud jako čistě skutkové a procesní, kterými stěžovatelka vznášela výhrady proti neúplnému dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů. Takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů, přičemž Nejvyšší soud ve věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, proto neměl důvod do závěrů soudů nižších stupňů jakkoli zasahovat. Pro úplnost k námitce neobjasnění původu finančních prostředků odkázal na odůvodnění rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu a dodal, že jako důkaz obstojí i stěžovatelkou zpochybňovaná vypracovaná jazyková expertiza i znalecký posudek z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika, které spolu s ostatními provedenými důkazy tvoří ucelený řetězec svědčící o vině stěžovatelky. Ve věci se soudy nižších stupňů podle Nejvyššího soudu vypořádaly i s návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování a vysvětlily, proč jim nevyhověly (viz bod 30. rozsudku městského soudu a body 10. - 12. rozsudku vrchního soudu). Konečně za nenaplněné považoval Nejvyšší soud také dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a l) trestního řádu. K námitce porušení zásady zákazu reformationis in peius uvedl, že touto námitkou nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, neboť jde o problematiku procesní. Konstatoval, že v posuzované věci nedošlo ke zhoršení postavení stěžovatelky, neboť městský soud rozhodl o propadnutí předmětných věcí a vrchní soud pouze konkretizoval jejich popis, což neznamená (zvláště za situace, kdy jsou ve spisu dané věci dostatečně identifikovány), že by výrok o trestu rozsudku městského soudu byl v této části natolik neurčitý, že by byl "zjevně nevykonatelný". Vrchní soud rozhodoval o těch samých věcech jako městský soud, pouze precizoval jejich popis a částečně - ohledně mobilního telefonu zn. Apple, model iPhone XR - rozhodl o jeho propadnutí z jiného důvodu. Učinil tak z podnětu námitek stěžovatelky, aniž by přitom jakkoliv zhoršil její postavení. Naopak, vzato komplexně z pohledu celkového dopadu výroku o trestu, rozhodl podle Nejvyššího soudu v její prospěch, jelikož jí snížil trest odnětí svobody o jeden rok. Nejvyšší soud dodal, že potvrdil-li vrchní soud ten závěr o vině stěžovatelky, že způsobila svým úmyslným protiprávním jednáním škodu přesahující 14 000 000 Kč, přičemž bylo současně zjištěno, že měla nízké příjmy a žádný majetek, pak důvodně vyhodnotil, že předmětný telefon zakoupený v březnu roku 2019 byl zprostředkovaným výnosem z této její trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení a dále opětovně namítá, že jedním ze znaků skutkové podstaty souzeného trestného činu je způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku a že v tzv. skutkové větě je uveden pouze poškozený, ačkoli vlastníkem cizího majetku byla i jeho manželka. Zůstalo tak podle ní nevyřešeno, zda předávané peníze patřily výlučně poškozenému, či zda patřily do společného jmění manželů B. Dále uvádí, že v průběhu řízení žádala o doplnění dokazování o výslechy údajných věřitelů poškozeného, avšak jejím návrhům nebylo vyhověno. Je přesvědčena, že nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, když nebylo zjišťováno, že existoval majetek, na kterém měla být způsobena škoda. Zásadní nedostatek spatřuje v neúplném znaleckém posudku z oboru kybernetiky. Zadání posudku policejním orgánem bylo podle ní kusé a neúplné. Podrobně rozebírá výpověď znalce i to, v čem měl být z jejího pohledu znalecký posudek doplněn (tj. jakými uzlovými body prošly sporné e-maily, v jakou dobu užívala počítač stěžovatelky svědkyně B. a jaká v té době byla používána IP adresa, znalec se měl vyjádřit k otázce zneužití telefonu aj.). K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů a odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka, stejně jako v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, namítá, že vrchní soud porušil její právo na projednání věci v její přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Znovu opakuje také své mínění, že vrchní soud změnil výrok o trestu v její neprospěch (konkrétně v otázce propadnutí věci), a to navzdory tomu, že státní zástupce nepodal proti rozsudku městského soudu odvolání, čímž došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelky, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. K námitkám, kterými stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
13. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku městského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Městský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatelky a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o její vině. K dispozici měl řadu důkazů, a to svědeckých výpovědí, znaleckých posudků i listinných důkazů. Byl si vědom protichůdností výpovědí poškozeného a stěžovatelky, proto při hodnocení těchto důkazů zkoumal, zda a nakolik jsou tvrzení poškozeného a stěžovatelky v souladu s ostatními provedenými důkazy, přičemž shledal, že svědecká výpověď poškozeného našla oporu v dalších provedených důkazech a že výpověď stěžovatelky byla naopak bezpečně vyvrácena. Návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování městský soud zamítl z důvodu nadbytečnosti. Konstatoval, že v dosavadním řízení byl proveden dostatek důkazů vytvářejících dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci. Mimo jiné poškozený předložil na podporu svého tvrzení řadu směnek celkem na směnečnou sumu 8 500 000 Kč, jež vystavil ve prospěch osob, jež mu zapůjčily finanční prostředky, které následně poskytl stěžovatelce, smlouvu o úvěru na 1 000 000 Kč, jakož i kupní smlouvu o prodeji bytu za 5 170 000 Kč. Poškozený tak prokazatelně disponoval částkou celkově odpovídající výši škody. Městský soud navíc zdůraznil, že dané soudní řízení nesměřovalo proti poškozenému a že výše škody byla dostatečně prokázána, tudíž nebylo předmětem řízení, kde a jakým způsobem poškozený předmětné finanční prostředky, které předal stěžovatelce, získal, nýbrž to, zda stěžovatelka uvedla poškozeného v omyl a neoprávněně tak od něj získala finanční prostředky. Z uvedených důvodů městský soud uzavřel, že další prokazování původu peněz a finanční a majetkové situace poškozeného, případně jeho manželky, by v posuzované věci nepřineslo nic nového a zbytečně by prodlužovalo trestní řízení.
14. Podle názoru Ústavního soudu se městský soud s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a vrchní soud se s jeho závěrem o vině stěžovatelky ztotožnil (upravil toliko výrok o trestu). K návrhu stěžovatelky na doplnění znaleckého posudku z oboru kybernetiky z důvodu jeho údajné neúplnosti vrchní soud ve shodě s názorem městského soudu konstatoval, že o správnosti závěrů zmíněného znaleckého posudku nevznikly pochybnosti, ostatně žádných vad posudku se v odvolání nedovolávala ani stěžovatelka. Podotkl, že další zpřesnění a doplnění daného znaleckého posudku by sice bylo možno provést, avšak důvod pro takový postup by vznikl jednak v případě zjištění vad dosavadního posudku (které zjištěny nebyly), nebo tehdy, vykazovala-li by celková důkazní situace v posuzované věci nejasnosti a neposkytovala-li podklad pro vyslovení důkazně podloženého přesvědčivého závěru o vině stěžovatelky. Ani taková situace ovšem v posuzované věci nenastala, neboť městský soud podle vrchního soudu svůj skutkový závěr o zavinění stěžovatelky přesvědčivě podložil vyhodnocením komplexu dalších provedených důkazů. Vrchní soud proto neshledal důvod pro nařízení dalšího doplňku znaleckého posudku z oboru kybernetiky, neboť by takový postup byl neúčelný.
15. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom jejím mínění, že zůstala nevyřešena otázka, zda předávané peníze patřily výlučně poškozenému, či zda patřily do společného jmění manželů B., a že z toho důvodu tzv. skutková věta nesplňuje požadavky stanovené zákonem. Jde o námitku z hlediska posuzované věci irelevantní. Stěžovatelka má za to, že povinností soudu bylo uvést, na jakém konkrétním cizím majetku byla škoda způsobena, a to včetně skutečnosti, komu tento majetek patřil. Tuto povinnost podle stěžovatelky městský soud nesplnil, když uvedl jako vlastníka cizího majetku (jeho části) pouze poškozeného, ačkoliv podle učiněných skutkových zjištění šlo o majetek nacházející se ve společném jmění manželů B. (poškozený vypověděl, že získal část finančních prostředků, které následně stěžovatelce předal, prodejem nemovitosti ve společném jmění manželů). K tomu Ústavní soud podotýká, že za rozhodnou je třeba považovat skutečnost, že nárok na náhradu škody uplatnil pouze poškozený, který se k trestnímu řízení připojil s částkou 14 273 911 Kč, kdy způsobení této škody bylo v řízení provedenými důkazy prokázáno. Jak uvedl již městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, původ finančních prostředků, byť nejasný, nezbavuje stěžovatelku viny vytýkaným jednáním, a prokazování původu peněz a finanční situace poškozeného by nepřinesla k důkazní situaci nic nového (viz bod 30. rozsudku městského soudu).
16. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelčinými důkazními návrhy ústavně konformním způsobem. K jejich závěrům může Ústavní soud toliko doplnit, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo rozhodující roli ve věci stěžovatelky. Obecné soudy odmítly provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné, a proto v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu.
17. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatelka uplatněnými námitkami převážně rozporuje správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Podrobně také vysvětlil, z jakého důvodu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na projednání věci v její přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny (sub bod 5), a vypořádal se též s jejím tvrzením o porušení zásady zákazu reformationis in peius (sub bod 6).
18. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jejích základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
19. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu