ECLI:CZ:US:2022:1.US.1743.22.1
sp. zn. I. ÚS 1743/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022 č. j. 7 Tdo 280/2022-4508, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2021 sp. zn. 3 To 81/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2020 č. j. 47 T 1/2015-4081, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl společně se spoluobžalovanou M. N. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinu (ve skutečnosti jde ovšem o zločin) legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen ve výroku o vině pod bodem I. (tedy ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku) a v celém výroku o trestu a stěžovatel byl v bodě I. výroku o vině uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege.
Stěžovatel namítá, že jeho spojitost s trestnou činností, která je orgány činnými v trestním řízení spatřována, nikdy nebyla předmětem obvinění a není specifikována ve skutkové větě. Tvrdí, že jeho obvinění spočívá pouze v prvotním založení společností a jejich registraci k dani z příjmu právnických osob a dani z přidané hodnoty, přičemž ve vztahu ke zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti není uvedeno žádné jeho konkrétní jednání ani způsob zapojení do této činnosti. V reakci na usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že předmětem obvinění nikdy nebylo to, že se staral o chod předmětných společností nebo že by zadával pokyny a instrukce spoluobžalované a dalším osobám. Uvádí, že ve skutkové větě ani v odůvodnění soudních rozhodnutí není uvedeno, prostřednictvím kterých osob se měl podílet na postupných výběrech finančních prostředků či jakým způsobem k tomu mělo docházet. Má za to, že mu v důsledku toho bylo upřeno právo se v trestním řízení účinně hájit.
Stěžovatel je přesvědčen, že byl shledán vinným za jednání, které ani dílem nesměřovalo k naplnění objektivních znaků skutkových podstat daných trestných činů, neboť založení společnosti ani její registrace k dani netvoří ani část celku skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Dané jednání by podle jeho názoru mohlo být posouzeno maximálně jako pomoc k tomuto trestnému činu. Trestní soudy podle něj zcela pominuly otázku jeho vědomosti o existenci třetího (zahraničního) subjektu, bez nějž by k danému typu trestné činnosti nemohlo docházet. Domnívá se, že k zásadní otázce rozhodné pro posouzení viny nebyl proveden znalecký posudek ve vztahu k zadané otázce č. 1, jehož provedení uložil odvolací soud.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Podstatnou část své argumentace odvíjí stěžovatel od tvrzení, že jeho obvinění spočívalo pouze v prvotním založení společností a jejich registraci k dani z příjmu právnických osob a dani z přidané hodnoty. Ústavní soud se však s tímto tvrzením nemůže ztotožnit. Jak ve výroku o vině pod bodem I. obsaženém v rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), tak ve výroku o vině, kterým jej nahradil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve svém rozsudku, se výslovně hovoří o tom, že stěžovatel společně se spoluobžalovanou M. N. neoprávněně uplatnili nárok na vyplacení nadměrných odpočtů u daně z přidané hodnoty na základě nikdy neuskutečněných plnění, přičemž byli srozuměni s tím, že dané společnosti, které stěžovatel založil, nikdy nevykonávaly podnikatelskou aktivitu. Takto vymezená skutková věta podle mínění Ústavního soudu dostatečně vystihuje podstatu jednání, které bylo stěžovateli kladeno za vinu, tudíž mu umožňovalo v plné míře uplatnit svou obhajobu.
Ústavní soud dále odkazuje na č. l. 9-11 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně shrnuty ty části stěžovatelova jednání, které ve svém souhrnu představovaly právě jednání směřující ke zmíněnému uplatnění nároku na vyplacení nadměrných odpočtů u daně z přidané hodnoty na základě nikdy neuskutečněných plnění. Kromě samotného založení obchodních společností A a B šlo o to, že do funkce jednatelů těchto společností dosadil osoby, které tuto funkci reálně nevykonávaly, za což jim nabídl finanční prostředky. Stěžovatel následně podal přihlášku k registraci k dani z příjmu právnických osob a dani z přidané hodnoty, což představovalo podstatný krok směřující ke zkrácení daně, a to v návaznosti na obchody, které byly prokazatelně fiktivní (srov. k tomu č. l. 10-11 usnesení Nejvyššího soudu). Jestliže tedy Nejvyšší soud (ve shodě se soudy nižších stupňů) na základě těchto skutečností konstatoval, že se stěžovatel aktivně zapojil do podvodného jednání směřujícího k vylákání nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty, nenachází Ústavní soud žádný důvod, aby tento závěr zpochybňoval.
Podobně ve výroku o vině pod bodem II. obsaženém v rozsudku městského soudu je předmětný skutek vymezen tak (zkráceně vyjádřeno), že poté, co byly finanční prostředky obdržené od Finančního úřadu na základě neoprávněně nárokovaného odpočtu DPH vybírány v hotovosti, resp. přeposílány na účty jiných společností, oba spoluobžalovaní, tj. stěžovatel a M. N. tyto prostředky čerpali způsobem, který je ve skutkové větě podrobně vymezen. I v tomto případě musí Ústavní soud konstatovat, že takové vymezení skutku neznemožňovalo stěžovateli se proti vznesenému obvinění účinně hájit.
Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, prostřednictvím kterých osob se měl podílet na uvedených výběrech finančních prostředků. Je totiž třeba opětovně připomenout, že stěžovatel prokazatelně dosadil do funkce jednatelů výše uvedených společností osoby, které tuto funkci reálně nevykonávaly, přičemž jim za to poskytoval peněžní prostředky, resp. v případě spoluobžalované N. se jednalo o jeho tehdejší přítelkyni. Trestní soudy tak dospěly k přesvědčení, že stěžovatel tyto tzv. bílé koně kontroloval a řídil (srov. k tomu č. l. 68-71 rozsudku městského soudu), přičemž Ústavní soud i v tomto případě shledal tuto úvahu opodstatněnou.
V návaznosti na uvedené se Nejvyšší soud na č. l. 13-14 svého usnesení vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele, že jeho jednání nemohlo vykazovat znaky spolupachatelství a mohlo být posouzeno maximálně jako účastenství ve formě pomoci. Přesvědčivě zde vysvětlil, že činnost stěžovatele vykazovala znaky společného jednání minimálně se spoluobžalovanou N., přičemž jeho role spočívala v určujících a podstatných krocích. I zde je třeba připomenout, že zejména bez založení obchodních společností (uskutečněného stěžovatelem) pouze za účelem páchání daňové kriminality by k neoprávněnému vylákání výhody na dani nemohlo dojít. Stěžovatel se tak stal významným článkem řetězu směřujícího k vylákání daňové výhody a k následné snaze o zastření původu finančních prostředků získaných trestnou činností. Bez jeho aktivit by naplnění znaků daných trestných činů nebylo možné.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem ani v tom, že trestní soudy zcela pominuly otázku jeho vědomosti o existenci třetího (zahraničního) subjektu, bez nějž by k danému typu trestné činnosti nemohlo docházet. Odkázat lze na č. l. 47 rozsudku vrchního soudu, kde odvolací soud připomněl, že stěžovatel obchodní společnosti zakládal výhradně za účelem páchání daňové kriminality, přičemž (jak ostatně sám stěžovatel uvádí), tato trestná činnost by nebyla realizovatelná bez spolupráce s dalšími osobami, včetně osob v zahraničí. Z toho dostatečně vyplývá srozumění stěžovatele se zapojením takového zahraničního subjektu do páchané trestné činnosti.
Konečně namítá-li stěžovatel, že v řízení nebyl v plné míře proveden znalecký posudek (ve vztahu k zadané otázce č. 1), jehož provedení uložil odvolací soud, odkazuje Ústavní soud opětovně na usnesení Nejvyššího soudu, kde byla tato námitka na č. l. 11 přesvědčivě vyvrácena. Nejvyšší soud zde totiž vysvětlil, že na danou otázku podle samotného znalce nebylo možné odpovědět, s čímž se ztotožnil i nalézací soud. Klíčový se přitom jeví závěr, že zkoumání účetnictví společnosti A (kterého se daná otázka v rámci zadaného znaleckého posudku měla týkat) nemohlo vést ke změně podstatných skutkových zjištění, neboť nemohlo vyloučit závěry trestních soudů o fiktivnosti obchodních transakcí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu