ECLI:CZ:US:2022:1.US.1986.22.1
sp. zn. I. ÚS 1986/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., nyní ve Vazební věznici Liberec, zastoupeného Mgr. Václavem Dařbujanem, advokátem se sídlem v Liberci, Jungmannova 351/2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 170/2022-32 ze dne 11. května 2022, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Liberci zamítl usnesením č. j. 6 PP 14/2022-23 ze dne 5. dubna 2022 žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, uloženého rozsudkem soudu prvního stupně č. j. 4 T 169/2019-327 ze dne 4. května 2020, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec (dále jen "stížnostní soud") č. j. 55 To 241/2020-368 ze dne 8. prosince 2020. Napadeným usnesením zamítl stížnostní soud následně podanou stížnost.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 38 odst. 2 a 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel namítá, že soudy nerespektovaly závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. listopadu 2018 (N 195/91 SbNU 411). Soudy v rozporu s tímto nálezem vycházely jen z trestní minulosti stěžovatele, aniž by zohlednily jiné skutečnosti; k tomu stěžovatel odkazuje rovněž na nález sp. zn. II. ÚS 1945/20 ze dne 29. ledna 2021 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) a uvádí, že soudní praxe zmíněné nálezy nerespektuje. Dále stěžovatel namítá, že stížnostní soud nereflektuje terapeutický výcvik stěžovatele a svévolně poukazuje na jeho problémy s alkoholem, které měl v roce 2012. Závěrem stěžovatel odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1873/21 ze dne 14. září 2021, který vyslovuje požadavek, aby soudy v podobných případech jasně a srozumitelně vysvětlily, co má žadatel splnit pro naplnění požadavků na podmíněné propuštění.
4. Z napadeného usnesení se podává, že stěžovatel se jednání, pro které byl odsouzen, dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a v jeho případě existuje vysoká možnost recidivy. Stížnostní soud stěžovateli doporučuje řešit násilný aspekt jeho povahy, umocňovaný užitím alkoholu, navázáním spolupráce s probační a mediační službou, větším využitím výchovných programů i prací s terapeuty; v odůvodnění napadeného rozhodnutí reagoval na stěžovatelem zmíněnou judikaturu ústavně konformním způsobem a se všemi námitkami se řádně vypořádal.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá usnesení stížnostního soudu v přesvědčení, že splnil veškeré požadavky, které zákon stanoví pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody - přitom však pomíjí účel tohoto procesního institutu i úkol obecných soudů při jeho aplikaci. Posouzení podmínek (uplynutí stanoveného času, polepšení žadatele a prognóza vedení řádného života) svěřuje zákon obecným soudům, které na základě dostupných informací objektivně přezkoumávají, zda již splnil výkon trestu svůj účel. Podmíněně propustit lze jen odsouzené, u nichž lze bezvýhradně očekávat vedení řádného života.
6. Nenárokový institut podmíněného propuštění z výkonu trestu má motivovat odsouzeného k jeho polepšení již během výkonu trestu odnětí svobody. Shledá-li obecný soud, že lze předpokládat (snazší) resocializaci odsouzeného, byl sledovaný cíl naplněn a další výkon trestu odnětí svobody již není potřebný (například usnesení sp. zn. III. ÚS 208/12 ze dne 23. února 2012). Podobné rozhodování však není mechanickým algoritmem, při němž by pouhé naplnění (přesvědčení o naplnění) definované řady požadavků automaticky mělo vést k očekávanému rozhodnutí o podmíněném propuštění.
7. Stěžovateli byl uložen trest ve výši stanovené zákonem (čl. 39 Listiny), s níž zákonodárce spojuje naplnění účelu trestu - jeho podmíněné "zkrácení" je výjimkou, pro jejíž užití musí být splněny veškeré podmínky. Podle usnesení sp. zn. IV. ÚS 3480/21 ze dne 15. února 2022 "přihlédnutí k trestní minulosti odsouzeného při jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je nezbytné pro reálné posouzení rizika nepřijatelného chování odsouzeného po propuštění". V případě stěžovatele nešlo o dvojí přičítání ani porušení zásady ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny), ale o prověření, jak se (dosavadní) výkon trestu projevil v jeho chování, návycích, a jaká je prognóza jeho budoucího spořádaného života (viz i usnesení sp. zn. III. ÚS 2869/21 ze dne 16. listopadu 2021).
8. Nebylo ani porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) či spravedlivý proces, neboť tato práva poskytují "jen" záruku řízení podle předem zákonem stanovených pravidel, nikoliv výsledek odpovídající přání účastníka ani jistotu, že jím předložené návrhy budou bezvýhradně akceptovány a bude jim kladen význam, účastníkem očekávaný. Zopakoval-li stížnostní soud některé argumenty, na nichž své zamítavé usnesení založil již soud prvního stupně, případně je upřesnil, nejde o porušení práva na dvojinstančnost řízení či možnost vyjádřit se k nim podle čl. 38 odst. 2 Listiny).
9. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu