ECLI:CZ:US:2022:1.US.1998.22.1
sp. zn. I. ÚS 1998/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky ELISCH, s. r. o., se sídlem v Příbrami, U Lilky 628, zastoupené Mgr. Bc. Jakubem Šípem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti usnesení Okresního soudu v Příbrami č. j. 2 Nt 2301/2022-17 ze dne 10. května 2022 a usnesení Police České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru v Příbrami, oddělení hospodářské kriminality, č. j. KRPS-302469-197/TČ-2020-011181 ze dne 15. března 2022, za účasti Okresního soudu v Příbrami a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územního odboru Příbram, Oddělení hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Policie České republiky, krajské ředitelství Středočeského kraje, územní odbor Příbram, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán"), byla stěžovatelce uložena pořádková pokuta 10 000 Kč za nevyhovění dožádání policejního orgánu. Stížnost stěžovatelky Okresní soud v Příbrami (dále jen "stížnostní soud") zamítl jako nedůvodnou.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), považuje postup orgánů činných v trestním řízení za porušení principu zákazu donucování k sebeobviňování se, zaručeného v čl. 39 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatelka uvádí, že byla policejním orgánem vyzvána ke sdělení informací, především, zda spolupracovala s další právnickou osobou a vystavila jí referenční list. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala odkazem na §100 odst. 2 trestního řádu (odepření výpovědi), neboť by podle svého přesvědčení mohla způsobit sobě nebezpečí trestního stíhání; odkázala k tomu na judikaturu Ústavního soudu [například nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/05 ze dne 23. června 2005 (N 120/37 SbNU 623)]. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Z usnesení policejního orgánu se podává, že stěžovatelka byla opakovaně vyzvána k vyjádření k referenčnímu listu; poté, co sdělila, že využívá svého práva podle §100 odst. 2 trestního řádu, byla podrobně poučena o podmínkách, za nichž lze využít právo odepřít výpověď. Policejní orgán zopakoval svoji výzvu a poučil stěžovatelku, že vyžadovaná informace se týká potvrzení, zda vystavila referenční listinu skutečně ona nebo zda jde o nepravdivý dokument, o němž nemá stěžovatelka povědomí. Podáním takové informace podle policejního orgánu stěžovatelce nemůže vzniknout nebezpečí trestního stíhání. Na tuto výzvu však již stěžovatelka nereagovala, a proto jí byla udělena pořádková pokuta. Stížnostní soud se ztotožnil se závěry policejního orgánu.
5. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole. Taková situace však nenastala.
6. Pořádková pokuta je nástrojem k zajištění nerušeného a důstojného průběhu provádění procesních úkonů trestního řízení a při jejím uložení musí být vždy jednoznačně prokázáno naplnění okolností stanovených v §66 odst. 1 trestního řádu [viz například nález sp. zn. III. ÚS 766/2000 ze dne 21. června 2001 (N 94/22 SbNU 311)]. Z napadených usnesení vyplývá, že stěžovatelka byla řádně poučena o možnosti uložení pořádkové pokuty, stejně jako o nutné specifikaci důvodů nevyhovění dožádání. Stěžovatelka přesto neuvedla nic dalšího, a to ani po dodatečné výzvě policejního orgánu k upřesnění důvodů odmítnutí sdělení požadovaných informací. Orgány činné v trestním řízení respektovaly právo stěžovatelky neobviňovat se i právo odepřít výpověď a přiléhavě vysvětlily, že nepostačuje jen obecný odkaz na hrozící nebezpečí trestního stíhání, ale že je takové tvrzení nutné řádně doložit a vysvětlit. Posouzení důvodnosti odepření výpovědi přísluší orgánu činnému v trestním řízení, jemuž svědek musí sdělit důvody, pro které chce odepřít výpověď [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2356/17 ze dne 23. srpna 2017 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)].
7. Policejní orgán i stížnostní soud svá rozhodnutí řádně a náležitě odůvodnily; uložená pokuta odpovídá zákonným kritériím. Ústavní soud nespatřuje důvod k jakémukoliv zásahu, a proto odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu