ECLI:CZ:US:2022:1.US.207.22.1
sp. zn. I. ÚS 207/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 11. 2021 č. j. 26 C 475/2020-63, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 23, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Dále stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud konstatoval, že ,,činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny". Současně stěžovatel žádá o přednostní projednání věci.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobkyně se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhala po stěžovateli zaplacení 7 255 Kč s příslušenstvím, protože stěžovatel neměl v období od 14. 2. 2019 do 31. 5. 2019 k vozidlu reg. zn. X sjednáno pojištění odpovědnosti podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla (dále jen ,,zákon č. 168/1999 Sb."). Obvodní soud pro Prahu 10 žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení.
Stěžovatel uvádí výhrady proti soudkyni, která vydala napadené rozhodnutí, dále namítá prekluzi práva uplatněného žalobkyní, a to z důvodu, že v dané době již nebyl vlastníkem vozidla a výzva žalobkyně mu byla nesprávně doručována. Zpochybňuje právní závěry soudu a poukazuje na to, že zákon č. 168/1999 Sb. a judikatura Ústavního soudu, v rozporu s pravidly formální logiky a základními zásadami právního státu, ukládají údajnému provozovateli či vlastníku motorového vozidla dokazovat negativní skutečnosti, tedy že vozidlo neprovozoval či neponechal na pozemní komunikaci. Negativní skutečnosti totiž prokázat jednoznačně nelze. V ústavní stížnosti dále uvádí rozpor zákona č. 168/1999 Sb. se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES. Podle stěžovatele pak soud prvního stupně žádným způsobem neodůvodnil výrok o nákladech řízení a jejich výši. Dále namítá, že je orgány státu dlouhodobě perzekuován a podrobně uvádí příklady této perzekuce. Podle stěžovatele také soudy nezohlednily judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Naléhavost ústavní stížnosti a její přednostní projednání odůvodňuje rovněž dlouhodobou perzekucí stěžovatele orgány státu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04). Ani počet sporů před obecnými soudy nemůže být důvodem zásahu Ústavního soudu, a to nejen sjednocujícího, jestliže to, co osobní zájem stěžovatele přesahuje, nenaplňuje kritéria důvodnosti (srov. sp. zn. III. ÚS 3725/13).
Stěžovatel popisuje celou řadu případů či situací, v nichž nesouhlasí s postupem státních orgánů a namítá, že byl z jejich strany perzekuován. Z uvedeného však není zřejmé, že by jakkoliv souvisely s napadeným rozhodnutím a často zde není zřejmá ani jakákoliv souvislost s osobou stěžovatele. Ani namítaný rozpor zákona č. 168/1999 Sb. se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES není předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti.
Co se týče námitek stěžovatele vztahujících se k napadenému rozhodnutí a řízení mu předcházejícímu, jejich podstatu představuje polemika se závěry Obvodního soudu pro Prahu 10, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Napadené rozhodnutí je však srozumitelně a řádně odůvodněno, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že došlo k prodeji vozidla, soud tedy dospěl ke skutkovému závěru, že stěžovatel byl v rozhodném období stále vlastníkem vozidla a jako takový byl veden v registru silničních vozidel. Vozidlo bylo evidováno jako provozované. V řízení také bylo prokázáno řádné odeslání výzvy k úhradě příspěvku v zákonem požadované lhůtě na adresu uvedenou v registru silničních vozidel, kterou uvedl v žádosti o registraci sám stěžovatel. V řízení navíc bylo dokázáno, že se listina (včetně dvou dalších upomínek) dostala do dispoziční sféry stěžovatele. Z toho je tedy zřejmé, že nemohlo dojít k prekluzi a s ohledem na datum podání žaloby ani k stěžovatelem namítanému promlčení. Stěžovatelem uváděné skutečnosti týkající se rozhodující soudkyně nenasvědčují její podjatosti. Důvodná není ani námitka týkající se požadavků zákona na dokazování negativních skutečností stěžovatelem. Z ústavní stížnosti navíc ani není zřejmé, jaká ustanovení má stěžovatel na mysli, a jak souvisejí s dalšími námitkami jím uváděnými. Závěry soudní praxe, podle které se negativní skutečnosti zásadně neprokazují, je nutné považovat za překonané (srov. PULKRÁBEK, Z. Znovu a trochu jinak o dokazování negativních skutečností, Právní rozhledy 2018, č. 1). Z postupu soudu nelze dovodit ani rozpor se stěžovatelem uváděnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Ani v části rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 týkající se nákladů řízení nelze shledat pochybení soudu, neboť bylo řádně odůvodněno. Náklady vynaložené Českou kanceláří pojistitelů na zastoupení advokátem nelze při rozhodování o náhradě nákladů řízení bez dalšího považovat za neúčelné (viz např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1750/2017).
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obvodní soud pro Prahu 10 zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Stěžovatel v petitu ústavní stížnosti žádal Ústavní soud také o to, aby konstatoval, že "činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou v České republice ve smyslu čl. 23 Listiny základních práv a svobod znemožněny". Ústavní soud není k projednání takového návrhu příslušný, a proto jej odmítl.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta. O návrhu na přednostní projednání Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu