ECLI:CZ:US:2022:1.US.2088.22.1
sp. zn. I. ÚS 2088/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti KMV BEV CZ s. r. o., sídlem Kolbenova 510/50, Praha 9 - Vysočany, zastoupené Mgr. Miloslavem Petrů, LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2022 č. j. 3 Cmo 230/2021-1391, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodních společností PepsiCo, Inc., sídlem 700 Anderson Hill Road, Purchase, New York, Spojené státy americké, SodaStream International, Ltd., sídlem 1 Atir Yeda Street, Kfar Saba, Izrael, a FAST ČR, a. s., sídlem U Sanitasu 1621, Říčany, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 ve spojení s čl. 2 a 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka se dne 30. 7. 2021 u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") domáhala nařízení předběžného opatření spočívajícího v zákazu vedlejším účastnicím nabízet k prodeji a propagovat sirupy "SodaStream" s příchutí "PEPSI, Pepsi MAX, MIRINDA, MIRINDA LIGHT, 7UP a 7UP FREE" na trhu v České republice. Krajský soud usnesením ze dne 4. 8. 2021 č. j. 2 Nc 106/2021-386 návrhu vyhověl. Podle krajského soudu stěžovatelka nařízení předběžného opatření odůvodnila tím, že jako podnikatelka působí na trhu nealkoholických nápojů včetně sirupů. Vedlejší účastnice se dopustily nekalosoutěžního jednání tím, že, zjednodušeně řečeno, uváděly na trh uvedené nápoje, přestože k tomu stěžovatelka byla výhradně oprávněna podle smluv uzavřených s první vedlejší účastnicí ze dne 1. 11. 2018.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání vedlejších účastnic napadeným usnesením změnil uvedené usnesení krajského soudu tak, že se návrh zamítá. Vrchní soud zdůraznil, že ve věci jde o osvědčení nároku ve věci samé a potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků. K úspěšnému nařízení předběžného opatření v posuzované věci bylo potřeba osvědčit, že stěžovatelka je oprávněna k distribuci sirupů pro přípravu hotových nápojů. Z předložených smluv se však podává, že stěžovatelka byla jmenována výhradním výrobcem, prodejcem a distributorem pouze hotových nápojů a její oprávnění se netýkala produktů, o které šlo v předběžném opatření (sirupů). "Skutečnost, zda sirupy k přípravě hotových nápojů jsou totožnou kategorií jako nápoje hotové, není nesporná, ostatně opačné stanovisko vyplývá [ze stěžovatelkou] přiloženého rozhodnutí ÚOHS č. j. ÚOHS-S0152/2018/KS-31465/2018/840/ASm ze dne 30. 10. 2018." Stěžovatelka proto neosvědčila nekalosoutěžní jednání vedlejších účastnic, tj. že porušily závazky z uvedených smluv (nárok samotný). Podstata vytýkaného jednání totiž tkví výhradně v porušení uvedených smluv.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí je projevem svévole či libovůle. Stěžovatelka upozorňuje na to, že vrchní soud sice vycházel z toho, že stěžovatelka je výhradním výrobcem, prodejcem a distributorem daných nealkoholických nápojů k okamžité konzumaci na území České republiky podle čl. 1.1 uvedených smluv, avšak přehlédl, že podle čl. 1.3 uvedených smluv jí rovněž náleží práva k jakýmkoli jiným nealkoholickým nápojům, tj. včetně sirupů, o které v nyní posuzované věci jde.
5. Podle stěžovatelky je napadené usnesení nepřesvědčivé a místy nesrozumitelné. Stěžovatelka v odvolacím řízení tvrdila, že první a druhá vedlejší účastnice podaly odvolání opožděně, což sice vrchní soud zohlednil v naraci, avšak v odůvodnění se k danému tvrzení nevyjádřil. Dále vrchní soud ignoroval tvrzení stěžovatelky o porušení tzv. generální klauzule nekalé soutěže, parazitování na pověsti, a zneužívajícím jednání. U některých tvrzení přitom nebylo rozhodné, zda došlo k porušení uvedených smluv, protože u nekalosoutěžního jednání nemusí vždy dojít k porušení smlouvy, což vrchní soud opomněl. Stěžovatelka zdůrazňuje, že judikatura Ústavního soudu klade vyšší nároky na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ve srovnání s rozhodnutím soudu prvního stupně. Uvedená tvrzení stěžovatelky nadto byla ve věci "klíčová". Za nesrozumitelnou a logicky rozpornou část napadaného usnesení stěžovatelka označuje větu citovanou shora sub 3. Stěžovatelka dále předložila právní analýzu, podle které se její oprávnění podle uvedených smluv týkalo rovněž sirupů. Podle stěžovatelky se vrchní soud nedostatečně vyjádřil k "důkazům" předloženým v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení, a odchýlil se proto od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu o "dokazování v civilním řízení" [srov. zejména nález ze dne 16. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1851/19 (N 149/95 SbNU 298) či ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 4029/19 (N 49/99 SbNU 111)]. Konečně stěžovatelka tvrdí, že se vrchní soud dopustil průtahů v řízení, vydal-li rozhodnutí ve věci "téměř 6 měsíců" poté, co mu krajský soud předložil spis.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ve věci stěžovatelky jde o řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření. Jeho způsobilost jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze; předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o nařízení předběžného opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27) či bod 13 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297)].
9. Platí proto, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II. ÚS 868/12 (N 80/65 SbNU 91)]. Ústavní soud je proto povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení či nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Z uvedeného se proto podává, že dočasná povaha předběžného opatření sice vede Ústavní soud ke zdrženlivosti, nevylučuje však, že i v uvedeném řízení mohou být práva účastníků řízení dotčena v intenzitě dosahující ústavněprávní úrovně (srov. bod 17 nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
10. V nyní posuzované věci stěžovatelka vytýká napadenému usnesení nejprve nedostatky odůvodnění. Jde-li o reakci vrchního soudu na jednotlivá tvrzení stěžovatelky, je nutné v obecné rovině zdůraznit, že u posuzování "adekvátnosti" vypořádání jednotlivých tvrzení soudem v rozhodnutí (prizmatem práva na řádně vedené soudní řízení) je rozsah reakce na konkrétní námitky co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), jakož i judikaturu tam odkazovanou].
11. Jde-li proto v konkrétnostech o tvrzení nevypořádání námitek stěžovatelky o nároku ve věci samé, jejich podstatou je, zjednodušeně řečeno, že argumentace vrchního soudu je založena toliko na posouzení (ne)porušení smlouvy, přestože stěžovatelka v řízení namítala i takové deliktní jednání vedlejších účastnic, které nemá původ v porušení smlouvy. Jak se však podává z napadeného usnesení, vrchní soud se s uvedenou argumentací vypořádal. Podle vrchního soudu totiž ve svém důsledku šlo toliko o porušení smlouvy a jiné aspekty tvrzeného deliktního jednání rozhodné nebyly. Takové odůvodnění je logické, srozumitelné, se samotnou podstatou tvrzení stěžovatelky se vypořádává, a nelze je považovat za libovůli či svévoli. Odůvodnění napadeného usnesení je sice stručné, avšak výstižné.
12. Obdobné se uplatní u tvrzení stěžovatelky o jejím oprávnění uvádět na trh skupinu nápojů, které mají zahrnovat i sirupy, které měl vrchní soud v předložených smlouvách opomenout. Je totiž zřejmé, že nosné důvody napadeného usnesení spočívají na závěru o spornosti rozsahu jednotlivých relevantních trhů u nealkoholických nápojů, jejichž určení je ve věci pro výklad jednotlivých smluvních ujednání rozhodný (tj. že jednoznačné závěry stěžovatelka v tomto směru neosvědčila). Tak lze rovněž (spolehlivě) interpretovat větu citovanou shora sub 3, kterou stěžovatelka označuje za nesrozumitelnou či logicky rozpornou. Jde o to, že spornost rozsahu jednotlivých relevantních trhů a smluvních ujednání se podává z uvedeného rozhodnutí Úřadu hospodářské soutěže, které v řízení předložila sama stěžovatelka. Jinými slovy, obsah podkladů předložených samotnou stěžovatelkou zpochybňuje její tvrzení. Taktéž v tomto směru je odůvodnění napadeného usnesení srozumitelné, adekvátní a věcné, a nelze je považovat za projev libovůle či svévole.
13. Jde-li o tvrzení stěžovatelky o opožděnosti odvolání první a druhé vedlejší účastnice, lze ji přisvědčit, že na ně vrchní soud v odůvodnění napadeného usnesení výslovně nereagoval. Přitom takové tvrzení se jeví jako rozhodné, a proto je odůvodnění napadaného usnesení nedostatečné. Ústavní soud však ve snaze zachovat racionalitu řízení o ústavní stížnosti a zabránit výskytu přepjatého formalismu i ve své vlastní judikatuře, v jehož důsledku by za účelem ochrany "čistoty" přezkoumávaného procesu přistupoval ke kasaci všech rozhodnutí obecných soudů, a to výhradně toliko "pouze" pro nevyhovění všem procesním oprávněním účastníka bez ohledu na racionalitu jejich uplatnění, vždy váží charakter a intenzitu porušení procesních pravidel. "Zásah do základních práv stěžovatele tak musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů." [srov. nález ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431)]. U namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je tudíž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. bod 32 nálezu ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3137/09 (N 75/57 SbNU 23), bod 20 nálezu sp. zn. IV. ÚS 802/19 či bod 24 nálezu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20].
14. Jak se přitom podává z napadeného usnesení, vrchní soud rozhodoval na podkladě odvolání všech tří vedlejších účastnic a uvedl, že i odvolání třetí vedlejší účastnice je důvodné (viz bod 9 odůvodnění napadeného usnesení). Stěžovatelka však tvrdila opožděnost odvolání toliko dvou z nich. Ústavní soud proto zohlednil, že případným vyhověním námitce opožděnosti odvolání vznesené stěžovatelkou (bez ohledu na její skutečnou důvodnost) by vrchní soud byl oprávněn rozhodnout týmž způsobem ve věci samé na podkladě odvolání třetí vedlejší účastnice, a tudíž by výsledek řízení zůstal nezměněn. Ústavní soud rovněž přihlédl k tomu, že stěžovatelka má nadále možnost bránit svá práva v případném řízení ve věci samé. K porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky proto nedošlo, jakkoli nelze popřít, že vrchní soud pochybil tím, že se s námitkou opožděných odvolání nevypořádal.
15. Vrchní soud se nezpronevěřil ústavněprávním východiskům dokazování v civilním řízení. Sám zdůraznil, že v řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření se skutečnosti osvědčují, což je v souladu se zákonnou úpravou uvedeného řízení. Neuplatní se proto zásady "dokazování" stricto sensu, na které poukazuje stěžovatelka. Přesto je třeba uvést, a to s ohledem na zásady řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, že vrchní soud se se samotným obsahem tvrzení stěžovatelky směřujících k prokázání nároku ve věci samé vypořádal ústavně konformním způsobem, což se podává ze shora uvedeného. Nebylo povinností vrchního soudu reagovat na každé jednotlivé tvrzení účastníků řízení, nýbrž přednést vlastní ucelenou argumentaci, která se s podstatou jejich tvrzení logicky a věcně vypořádává. Těmto požadavkům odůvodnění napadeného usnesení vyhovuje.
16. Jde-li konečně o námitku průtahu v řízení před vrchním soudem, s ohledem na to, že řízení již skončilo a stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného usnesení, jeví se jako nelogické a odporující zájmům stěžovatelky, aby Ústavní soud petitu vyhověl z uvedeného důvodu (srov. bod 11 usnesení ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. III. ÚS 1346/22). Kromě toho, stěžovatelka má k dispozici jiné možnosti ochrany svých práv proti průtahům, než podání ústavní stížnosti (viz bod 11 usnesení ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 1180/22). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je totiž třeba, aby stěžovatelé - dříve, než se obrátí na Ústavní soud se stížností na průtahy v dosud probíhajícím řízení (sic) - využili možnost podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích [viz např. bod 20 nálezu ze dne 20. 12. 2017 sp. zn. I. ÚS 3296/17 (N 238/87 SbNU 853)]. Z dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka takový prostředek využila. Ústavní soud proto za dané procesní situace k uvedené námitce nepřihlédl.
17. Lze proto uzavřít, že napadené usnesení mělo zákonný podklad, vydal je příslušný orgán (naplnění uvedených předpokladů ostatně stěžovatelka nezpochybňuje), a to za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení a bez projevu libovůle.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu