ECLI:CZ:US:2022:1.US.209.22.1
sp. zn. I. ÚS 209/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, proti částem výroků I. až VI. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2021 č. j. 28 Co 309/2021-189, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 3. ledna 2022 č. j. 28 Co 309/2021-237, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Šárky Wegnerové, Radovana Dostála a Romany Höll, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve znění opravného usnesení tohoto soudu (dále jen "rozsudek městského soudu"), a to konkrétně v jeho částech: výroku I. tohoto rozsudku v části, ve které byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost zaplatit první vedlejší účastnici jako první žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % od 22. 4. 2019 do 21. 8. 2019 z částky 30 000 Kč; výroku II. rozsudku městského soudu v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi jako druhému žalobci úrok z prodlení ve výši 9,75 % od 25. 4. 2019 do 30. 9. 2019 z částky 30 000 Kč; výroku III. rozsudku městského soudu v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici jako třetí žalobkyni úrok z prodlení ve výši 9,75 % od 12. 5. 2020 do 24. 7. 2020 z částky 34 375 Kč; výroku IV. rozsudku městského soudu v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit první vedlejší účastnici částku 4 114 Kč; výroku V. rozsudku městského soudu v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi částku 4 114 Kč; výroku VI. rozsudku městského soudu v části, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici částku 4 114 Kč. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými částmi výroků rozsudku městského soudu byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z přiložených soudních rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 2. 7. 2021 č. j. 45 C 39/2019-144 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zastavil řízení v části, ve které se první vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení úroků z prodlení z částky 30 000 Kč od 22. 8. 2019 do zaplacení (výrok I.). Uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit první vedlejší účastnici částku 7 188 Kč spolu s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 30 000 Kč od 22. 4. 2019 do 21. 8. 2019 a s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 7 188 Kč od 22. 4. 2019 do zaplacení (výrok II.). Zamítl žalobu v části, ve které se první vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 162 812 Kč spolu s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 22. 4. 2019 do zaplacení (výrok III.). Zastavil řízení v části, ve které se druhý vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 30 000 Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. 10. 2019 do zaplacení (výrok IV.). Uložil stěžovatelce povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi částku 7 188 Kč spolu s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 30 000 Kč od 25. 4. 2019 do 30. 9. 2019 a s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 7 188 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení (výrok V.). Zamítl žalobu v části, ve které se druhý vedlejší účastník domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 162 812 Kč spolu s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 162 812 Kč od 25. 4. 2019 do zaplacení (výrok VI.). Zastavil řízení v části, ve které se třetí vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 34 375 Kč spolu s úrokem z prodlení od 25. 7. 2020 do zaplacení (výrok VII.). Uložil stěžovatelce povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici částku 10 312,50 Kč spolu s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 34 375 Kč od 12. 5. 2020 do 24. 7. 2020 a s 9,75% úrokem z prodlení ročně z částky 10 312,50 Kč od 12. 5. 2020 do zaplacení (výrok VIII.). Zamítl žalobu v části, ve které se třetí vedlejší účastnice domáhala na stěžovatelce zaplacení částky 155 312,50 Kč spolu s 9,75% úrokem z prodlení ročně z této částky od 12. 5. 2020 do zaplacení (výrok IX.). Uložil stěžovatelce, aby na náhradě nákladů řízení zaplatila první vedlejší účastnici částku 10 203,80 Kč (výrok X.), druhému vedlejšímu účastníkovi částku 10 203,80 Kč (výrok XI.) a třetí vedlejší účastnici částku 10 203,80 Kč (výrok XII.).
3. Proti výrokům III., VI., IX., X., XI., a XII. rozsudku obvodního soudu podali vedlejší účastníci odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit první vedlejší účastnici částku 39 612 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 22. 4. 2019 do 21. 8. 2019 z částky 30 000 Kč a od 22. 4. 2019 do zaplacení z částky 39 612 Kč, jinak co do částky 123 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 22. 4. 2019 do zaplacení rozsudek potvrdil (výrok I.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku VI. městský soud změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi částku 39 612 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 25. 4. 2019 do 30. 9. 2019 z částky 30 000 Kč a od 25. 4. 2019 do zaplacení z částky 39 612 Kč, jinak co do částky 123 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 25. 4. 2019 do zaplacení rozsudek potvrdil (výrok II.). Rozsudek obvodního soudu ve výroku IX. městský soud změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit třetí vedlejší účastnici částku 44 112,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 12. 5. 2020 do 24. 7. 2020 z částky 34 375 Kč a od 12. 5. 2020 do zaplacení z částky 44 112,50 Kč, jinak co do částky 111 200 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 12. 5. 2020 do zaplacení rozsudek potvrdil (výrok III.). Dále městský soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 661,40 Kč (výrok IV.), rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 28 547,40 Kč (výrok V.) a dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit třetí vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 32 661,40 Kč (výrok VI.).
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda v předmětné věci jsou splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.
6. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí [např. usnesení ze dne 3. 12. 2003 sp. zn. I. ÚS 615/03, ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1179/10, ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], konstatoval, že ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
7. V předmětné věci stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že proti výrokům I. až III. rozsudku městského soudu v napadených částech není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a proti nákladovým výrokům IV. až VI. není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a proto proti těmto výrokům podává ústavní stížnost. Stěžovatelka dále uvedla, že proti "předmětným částem" výroků I. až III. rozsudku městského soudu se bude bránit též žalobou pro zmatečnost.
8. Dotazem na obvodním soudu Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dne 25. 1. 2022 žalobu pro zmatečnost. Ústavní soud dále dotazem na témže soudu zjistil, že první vedlejší účastnice podala dne 7. 12. 2021 proti tomuto rozsudku městského soudu dovolání.
9. Stěžovatelka tedy podává ústavní stížnost za situace, kdy proti rozsudku městského soudu (výrokům I. až III.) je v souladu s poučením poskytnutým městským soudem přípustné dovolání, přičemž první vedlejší účastnice dovolání podala, avšak dosud o něm nebylo rozhodnuto, a za situace, kdy stěžovatelka podala proti výrokům I. až III. rozsudku městského soudu v napadených částech žalobu pro zmatečnost, o které rovněž nebylo rozhodnuto. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné věci bude před obecnými soudy probíhat další řízení, ve kterém bude mít stěžovatelka možnost plně využít všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, event. i včetně ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak doposud nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. Za dané procesní situace je nepřípustné, aby Ústavní soud jakkoli zasahoval do rozhodovací činnosti obecných soudů a předjímal jejich rozhodnutí. Podaná ústavní stížnost je proto předčasná a tedy nepřípustná.
10. To platí rovněž pro ústavní stížnost stěžovatelky v části směřující proti nákladovým výrokům rozsudku městského soudu (výroky IV. až VI.). Ústavní soud poukazuje na to, že výrok o náhradě nákladů řízení má k rozhodnutí o věci samé akcesorickou povahu. Jakkoliv si proto Ústavní soud je vědom okolnosti, že proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], a není proti němu ex lege přípustná ani žaloba pro zmatečnost [§230 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], odporovalo by principu efektivity a hospodárnosti řízení, kdyby Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti, kterou je samostatně napaden pouze výrok o nákladech řízení, již nyní přezkoumával její důvodnost, jelikož by tak (byť i nepřímo) nutně předjímal i výsledek řízení o žalobě pro zmatečnost a dovolání, což mu však nepřísluší (usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19).
11. Ústavní soud dodává, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože nebyla-li by spokojena s výsledkem zmatečnostního či dovolacího řízení, bude mít po jejich ukončení možnost podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky zmatečnostního a dovolacího řízení, včetně samotného rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost a o dovolání. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) bude věcně projednatelná Ústavním soudem, a to i v případě, kdy by brojila výhradně proti nákladovým výrokům [srov. usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435) a usnesení ze dne 24. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 870/19].
12. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, přičemž neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj