ECLI:CZ:US:2022:1.US.2150.22.2
sp. zn. I. ÚS 2150/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatele Tomáše K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Kateřinou Mrkvovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 791/41, Praha 1 - Nové Město, a stěžovatelky Anny K. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022 sp. zn. 61 To 141/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. října 2019 sp. zn. 58 T 40/2017, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Václava K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a stěžovatelka se domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5, čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud usnesením ze dne 13. 9. 2022 sp. zn. I. ÚS 2150/22, IV. ÚS 2168/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) rozhodl o spojení věcí stěžovatele a stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. I. ÚS 2150/22.
3. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že proti obviněnému třetímu vedlejšímu účastníku Václavu K. (dále jen "vedlejší účastník") bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 58 T 40/2017 trestní řízení, ve kterém stěžovatel (syn vedlejšího účastníka) i stěžovatelka (manželka vedlejšího účastníka) vystupovali v postavení poškozených. Vedlejší účastník byl nejprve rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 11. 2017 č. j. 58 T 40/2017-1242 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 4. 4. 2018 č. j. 61 To 42/2018-1464 uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku, kterých se měl dopustit (zkráceně uvedeno) tím, že v období od 1. 6. 2004 do 6. 6. 2016, kdy stěžovatelka i stěžovatel opustili společnou domácnost, ve společně užívaných bytech na stěžovatelku často křičel a využíval vůči ní svého dominantního postavení, usměrňoval či snažil se usměrňovat její jednání prostřednictvím dlouhých kritických monologů zakončených výčitkami, a poté, co tuto formu komunikace odmítla, činil tak prostřednictvím každodenních společných modliteb, vulgárně ji oslovoval, vyhrožoval jí prodejem pro ni cenných věcí, dožadoval se sexuální interakce i přes její zjevný nezájem aj., a vůči stěžovateli tím, že se jednání vůči stěžovatelce dopouštěl v jeho přítomnosti, aktivně ho vtahoval do hádek, svaloval na něj vinu za konflikty rodičů, křičel na něj a vulgárně jej oslovoval, v důsledku čehož se u nich obou rozvinula posttraumatická stresová porucha.
4. Uvedená rozhodnutí obvodního soudu a městského soudu byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2018 sp. zn. 6 Tdo 1017/2018. Obvodní soud poté po doplnění dokazování v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci Úřadu městské části Praha 6. Na základě učiněných skutkových zjištění dovodil, že ač měl za prokázané, že vedlejší účastník skutečně se stěžovatelkou i stěžovatelem v příslušném období hrubě jednal a že jeho jednání u nich obou přispělo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, nebylo možno jeho jednání ve vztahu ke vzniku posttraumatických stresových poruch u stěžovatele a stěžovatelky favorizovat, neboť na vzniku jejich posttraumatických stresových poruch se podílely převážně jiné faktory, a to zejména osobnostní rysy stěžovatele a stěžovatelky. Jednání vedlejšího účastníka podle obvodního soudu nebylo činěno v takové míře intenzity a komplexní povahy, aby dosáhlo vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti ve smyslu zákonných a judikatorních předpokladů dané trestné činnosti.
5. Zmíněné usnesení obvodního soudu bylo ke stížnosti příslušného státního zástupce zrušeno usnesením městského soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 61 To 141/2020-2178 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud rozsudkem ze dne 6. 8. 2020 č. j. 58 T 40/2017-2258 uznal vedlejšího účastníka vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku a zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku. Odvolání vedlejšího účastníka proti uvedenému rozsudku městský soud usnesením ze dne 15. 4. 2021 č. j. 61 To 714/2020-2427 zamítl. Nejvyšší soud následně k dovolání vedlejšího účastníka (již druhého v pořadí) usnesením ze dne 30. 11. 2021 č. j. 6 Tdo 974/2021-2516 zrušil usnesení městského soudu ze dne 15. 4. 2021 č. j. 61 To 714/2020-2427, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně zrušil vadné řízení předcházející a v jeho rámci i usnesení městského soudu ze dne 5. 3. 2020 č. j. 61 To 141/2020-2178 a na něj navazující rozsudek obvodního soudu ze dne 6. 8. 2020 č. j. 58 T 40/2017-2258 (pod bodem I.). Městskému soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu (pod bodem II.).
6. Zmíněným postupem se věc vrátila do stadia rozhodování o stížnosti státního zástupce podané proti v záhlaví označenému usnesení obvodního soudu, jímž byla věc podle §222 odst. 2 trestního řádu postoupena Úřadu městské části Praha 6 k projednání přestupku. Městský soud napadeným usnesením v jiném složení senátu stížnost státního zástupce proti danému usnesení obvodního soudu podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. S rozhodnutím obvodního soudu se s jistými výhradami ztotožnil. Po posouzení věci, na rozdíl od obvodního soudu, shledal, že nevhodné chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelům bylo příčinnou posttraumatické stresové poruchy u obou stěžovatelů a že příčinná souvislost mezi jednáním a následkem byla zachována. Současně však dodal, že uvedené pochybení obvodního soudu nemělo ve věci praktický význam, neboť nebylo prokázáno, že by uvedený následek splňoval kritéria kvalifikačního znaku těžké újmy na zdraví. Městský soud se zabýval i otázkou naplnění objektivní stránky základní skutkové podstaty souzených trestných činů a potažmo kvalifikačním znakem "páchání takového činu po delší dobu". Zdůraznil, že v posuzované věci nebylo možno vyloučit, že stěžovatelka vnímala manželství s vedlejším účastníkem jako souvislý tlak, ale že současně z dokazování vyplynulo, že se ve vztahu prosadila v řadě momentů - sama se rozhodla, že nebude chodit do zaměstnání, fakticky si prosadila monopol na výchovu syna (stěžovatele), řadu konfliktů popisovala jako vzájemné napadání. Jako souvislý tlak vnímala např. i rady, aby si našla zaměstnání. V průběhu řízení nebyla prokázána řada tvrzení stěžovatelky obsažených v obžalobě, např. nebylo prokázáno omezování stěžovatelky v nakládání s finančními prostředky, neboť stěžovatelka měla po celou dobu dispoziční oprávnění ke společnému účtu, platební kartu a později i vlastní účet. Rovněž nebylo prokázáno, že by si vedlejší účastník na stěžovatelce vynucoval sexuální styky bez intimity. Stěžovatelka sama uvedla, že v manželství považovala sexuální kontakty za uspokojivé, a když se přestala s vedlejším účastníkem intimně stýkat, on její nesouhlas respektoval. Stěžovatelka také potvrdila, že vedlejší účastník neměl na stěžovatele požadavky ohledně studijních výsledků, jen chtěl, aby byl ve škole dobrý. Co se týče domácích prací, takových povinností měl stěžovatel minimum, většinu domácích prací zastával vedlejší účastník. Stěžovatel byl k domácím pracím veden nepravidelně a stěžovatelkou byl od nich často odvoláván. Ze znaleckých závěrů vyplynulo, že vedlejší účastník je dominantní egocentrickou osobou dodržující náboženské standardy, která je přesvědčena o správnosti tradičního uspořádání manželského svazku, neschopna empatie a vhledu. V konfliktních situacích se cítil v právu a s ohledem na méně rozvinutou schopnost empatie byl méně schopen vnímat, jak jeho chování prožívají manželka a syn. Podle obou rozhodujících soudů nebylo možno uzavřít jednoznačnou charakteristiku vztahu stěžovatelky a vedlejšího účastníka jako "oběť - agresor", resp. nebylo možno dospět k závěru, že šlo o týrání v trestněprávním smyslu. Stalo se proto bezpředmětným dále se zabývat kvalifikačním znakem "páchání takového činu po delší dobu".
7. Ústavní soud dodává, že proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 6 Tdo 974/2021-2516 v části, ve které Nejvyšší soud podle §265l odst. 1, 3 trestního řádu přikázal městskému soudu, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl v jiném složení senátu, podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. I. ÚS 789/22 odmítl. Stěžovateli coby poškozenému v daném trestním řízení přisvědčil, že v jeho případě lze dovodit existenci práva na tzv. účinné vyšetřování. Současně však také zdůraznil, že odnětí věci rozhodujícímu soudci je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné, a že je přitom nezbytné, aby takové rozhodnutí nadřízeného soudu bylo řádně odůvodněno, především aby vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nižšího stupně. Ústavní soud konstatoval, že v daném případě Nejvyšší soud dostál uvedeným požadavkům, a to zejména proto, že své rozhodnutí podle §265l odst. 3 trestního řádu detailně odůvodnil, a že vůči důvodům, kterými Nejvyšší soud svůj postup vysvětlil, stěžovatel nenabídl žádnou konkrétní argumentaci, když se omezil v podstatě jen na obecné tvrzení, že postup dovolacího soudu podle §265l odst. 3 trestního řádu považuje za neodůvodněný. Ústavní soud proto uzavřel, že nešlo o případ, kdy by závěr o předpojatosti soudců městského soudu spočíval pouze v odlišném právním názoru na projednávanou věc, jak tvrdil stěžovatel.
II.
Argumentace stěžovatelů a vyjádření vedlejšího účastníka
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že coby poškozenému v daném trestním řízení mu svědčí právo na účinné vyšetřování a že postupem rozhodujících soudů došlo k porušení jeho práv na soudní ochranu a spravedlivý proces. Zpochybňuje závěr soudů, že u něj nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví, a tvrdí, že co se týče odůvodnění nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty souzeného trestného činu, soudy řádně nevysvětlily, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že jednání vedlejšího účastníka vůči němu nedosahovalo intenzity týrání v trestněprávním smyslu. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na příslušná ustanovení zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, a popisuje průběh přestupkového řízení. Uvádí, že osoba postižená spácháním přestupku nemá v rámci přestupkového řízení právo na ochranu a na bezplatnou odbornou pomoc a že bude třeba zopakovat dokazování, kdy se bude muset konfrontovat s vedlejším účastníkem, přičemž ze závěrů znaleckého zkoumání vyplynulo, že opakované výslechy by jej traumatizovaly a vedlejšího účastníka se bojí. Má za to, že skutek, jehož se měl vedlejší účastník dopustit, lze účinně vyšetřit pouze v rámci trestního řízení. Závěrem navrhuje přednostní projednání věci ve smyslu §39 zákona o Ústavním soudu s odůvodněním, že ve věci dosud nebylo Úřadem městské části Praha 6 rozhodnuto.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá odepření práva na účinné vyšetřování. Napadená rozhodnutí označuje za nepochopitelná, nepředvídatelná a vnitřně rozporná. Uvádí, že její výpověď nestála osamoceně, ale byla podpořena dalšími důkazy. Nerozumí tomu, na základě čeho soudy dospěly k závěru, že jednání vedlejšího účastníka nedosahovalo intenzity ani četnosti útoků požadovaných u příslušných trestných činů. Je přesvědčena, že její výpověď nebyla nijak zpochybněna, přesto bylo rozhodnuto o postoupení věci k projednání přestupku. Tvrdí, že byla zdlouhavě vyslýchána a opakovaně znalecky zkoumána, čímž u ní prožité trauma znovu a znovu ožívalo, což se negativně promítlo do její psychické sféry. Jednání vedlejšího účastníka vůči ní (domácí násilí, verbální útoky, výhružky, výčitky) mělo citelný dopad na její život. Nesouhlasí s tím, že by jí způsobené útrapy nedosahovaly stupně těžké újmy za zdraví podle §122 odst. 2 trestního zákoníku. Podle stěžovatelky městský soud postupoval čistě formalisticky a povrchně, aniž by sám hodnotil důkazní situaci, a to "zřejmě s cílem ušetřit si práci". Takový postup považuje stěžovatelka za rozporný s právem na účinné vyšetřování a odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se uvedeného práva.
10. K podaným ústavním stížnostem se prostřednictvím obhájkyně vyjádřil i vedlejší účastník. Ve svém vyjádření poukazuje na již shora zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 789/22, rozebírá obsah ústavních stížností stěžovatelů, připomíná průběh daného trestního řízení a tvrdí, že stát vynaložil veškeré úsilí směřující k jeho odsouzení a beze zbytku splnil svoji povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby, a rovněž umožnil stěžovatelům coby poškozeným uplatnit veškeré jejich nároky. Je toho mínění, že ze strany orgánů činných v trestním řízení nedošlo k žádnému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů.
11. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat vyjádření vedlejšího účastníka stěžovatelům k replice, neboť se v něm neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že stěžovatel i stěžovatelka mají v předmětném trestním řízení postavení poškozených, proto je třeba je s ohledem na §43 odst. 1 trestního řádu považovat i za účastníky řízení o vině a trestu, neboť jim příslušným trestným činem mohla být způsobena újma, a podle uvedeného zákonného ustanovení se postavení poškozeného v trestním řízení nevyčerpává jen možností navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal, ale má právo činit i návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65 trestního řádu), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit, a to nejenom ve vztahu k adheznímu řízení, ale i k řízení o vině a trestu (srov. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1993/21).
13. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel i stěžovatelka proti usnesení městského soudu nemohli podat dovolání ani žádný jiný procesní prostředek ochrany práva ve smyslu §72 a 75 zákona o Ústavním soudu, není z hlediska procesních předpokladů řízení podstatné, že věc byla postoupena k projednání Úřadu městské části Praha 6. Vůči stěžovateli i stěžovatelce jde o završený tvrzený zásah do základních práv, na němž již nemohl (i s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius) následný procesní vývoj nic podstatného změnit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1432/21).
14. Ústavní stížnost byla tedy podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel i stěžovatelka jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť oba vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
15. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
16. Stěžovatel i stěžovatelka v podaných ústavních stížnostech zpochybňují závěr rozhodujících soudů, že u nich nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví. Jsou přesvědčeni, že došlo k porušení jejich práva na účinné vyšetřování.
17. Ústavní soud opakovaně judikuje, že právo na účinné vyšetřování obecně nenáleží poškozenému v trestním řízení o jakémkoliv trestném činu, ale pouze o těch nejzávažnějších, které jsou svými dopady srovnatelné se zásahem do práva na život [srov. např. nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (N 8/80 SbNU 91)]. Naopak u přečinů (tj. trestných činů podle §14 odst. 2 trestního zákoníku) je zákrok Ústavního soudu možný jen výjimečně v extrémních případech flagrantních pochybení s mimořádně intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného [viz nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), bod 19.].
18. Aby právo na účinné vyšetřování oběti podle čl. 3 Úmluvy v souvislosti se zásahem do fyzické integrity vzniklo, vyžaduje se určitá minimální intenzita (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič v. Chorvatsko, stížnost č. 7334/13, bod 99.), která je ale relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností individuálního případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 11. 7. 2006 ve věci Jalloh v. Německo, stížnost č. 54810/00, bod 67.), dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo, např. zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře emocionálního vypětí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen v. Německo, stížnost č. 22978/05, bod 88.).
19. Jak bylo již shora uvedeno (sub bod 4), Ústavní soud již v usnesení sp. zn. I. ÚS 789/22 stěžovateli přisvědčil, že v jeho případě bylo možno dovodit existenci práva na tzv. účinné vyšetřování, neboť skutek, pro který byl v daném trestním řízení vedlejší účastník stíhán, měl spočívat mimo jiné v několikaletém týrání stěžovatele, jež u něj mělo vést k rozvoji posttraumatické stresové poruchy vysoké intenzity s možností, že by tato mohla naplnit znaky těžké újmy na zdraví, přičemž tento skutek spadá do kategorie tzv. domácího násilí. Byly tak splněny všechny předpoklady vyplývající z judikatury ESLP a Ústavního soudu k tomu, aby stěžovateli coby osobě poškozené uvedeným skutkem svědčilo právo na účinné vyšetřování. Současně však Ústavní soud připomněl, že povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká prostředků, a nikoli výsledku, toto právo netvoří součást práva na spravedlivý (řádný) proces. Povinnost státních orgánů vyšetřovat a stíhat nemůže být absolutní, neboť je zjevné, že mnoho trestných činů zůstává neobjasněných nebo nepotrestaných i přes rozumnou snahu orgánů státu. Na státu pak spočívá spíše povinnost zajistit řádné a adekvátní trestní vyšetřování spojené s kompetentním a efektivním jednáním státních orgánů, jež by bylo způsobilé vyústit v potrestání odpovědné osoby (srov. již shora zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 3196/12). Učiněné závěry lze vztáhnout i k věci stěžovatelů.
20. Ústavní soud se tak v posuzovaném případě zabýval otázkou, zda lze věc posuzovat jako zásah do práva na účinné vyšetřování.
21. Na základě učiněných skutkových zjištění bylo v posuzované věci prokázáno, že u stěžovatele i stěžovatelky vznikla v důsledku jednání vedlejšího účastníka posttraumatická stresová porucha, současně však obecné soudy konstatovaly, že tuto diagnózu nelze bez dalšího automaticky považovat za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) trestního zákoníku, přičemž na základě výsledků provedeného dokazování nebylo možno tento kvalifikační znak ani u jednoho ze stěžovatelů dovodit. V odůvodnění napadených rozhodnutí příslušné soudy podrobně vyložily, která tvrzení stěžovatelky obsažená v obžalobě nebyla podle zjištěného skutkového stavu věci prokázána. Podle obou obecných soudů nebylo možno uzavřít jednoznačnou charakteristiku vztahu vedlejšího účastníka a stěžovatelky jako "agresor - oběť", resp. nebylo možno dospět k závěru, že šlo o týrání v trestněprávním smyslu. K takovému závěru dospěly i u stěžovatele. Zdůraznily, že je třeba důsledně rozlišovat mezi obecným pojmem "domácí násilí", který zahrnuje celou škálu společensky nežádoucího jednání odehrávajícího se v soukromí společného obydlí, a trestněprávním pojmem "týrání", a že shledaly, že znak týrání nebyl v posuzované věci naplněn (sub body 3, 5).
22. S ohledem na skutečnost, že povinnost provést účinné vyšetřování není povinností co do výsledku, nýbrž povinností stran důkladnosti, nestrannosti či rychlosti vyšetřování, by byl zásah Ústavního soudu namístě tehdy, opomenuly-li by obecné soudy podstatný důkaz, či byly-li by jejich skutkové závěry iracionální či extrémně rozporné s provedenými důkazy, což se v posuzované věci nestalo.
23. Ve věci rozhodující obecné soudy provedly všechny dostupné důkazy a svůj závěr, podle něhož v duchu pravidla in dubio pro reo nebylo nad rozumnou pochybnost prokázáno, že se skutek, který byl předmětem obžaloby, stal, ústavněprávně konformním způsobem odůvodnily. Nebylo prokázáno, že by ze strany vedlejšího účastníka docházelo k týrání v trestněprávním smyslu, a to ani ve vztahu ke stěžovatelce, ani ve vtahu ke stěžovateli. Opakovat na tomto místě souhrn všech provedených důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
24. V dané souvislosti nelze rovněž přehlížet, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 6. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 2929/18) k principům řádného procesu patří i princip presumpce neviny, podle kterého je každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, považován za nevinného, dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla vyslovena jeho vina (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Právní význam presumpce neviny spočívá v první řadě v povinnosti orgánů činných v trestním řízení hledět na toho, proti komu je vedeno trestní řízení, jako na nevinného, přičemž tato povinnost trvá až do vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku. Jde o jednu z nejvýznamnějších ústavních záruk spravedlivého procesu v trestním řízení. Ústavní soud se v minulosti opakovaně vyjádřil, že princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně pravidla in dubio pro reo) vyžadují, aby to byl stát, kdo v trestním řízení nese důkazní břemeno a tudíž i povinnost prokázat jednotlivci s jistotou nade všechnu rozumnou pochybnost, že spáchal trestný čin, z něhož je obviněn (srov. §2 odst. 5 trestního řádu). Jinak řečeno, v duchu těchto principů je to stát, kdo je povinen prokázat obviněnému vinu, a ne obviněný, kdo je povinen prokázat svou nevinu. S výše uvedeným je nerozlučně spojena myšlenka, že existují-li jakékoliv důvodné pochybnosti skutkového charakteru v návaznosti na v úvahu přicházející právní posouzení, je nezbytné vyložit je ve prospěch obviněného.
25. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73), nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479) nebo nález 24. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 698/19]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
26. Irelevantní z hlediska posuzované věci jsou pak námitky stěžovatele týkající se přestupkového řízení.
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
28. V takovém případě již nebylo třeba zvlášť rozhodovat o návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci, neboť právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu