ECLI:CZ:US:2022:1.US.220.22.1
sp. zn. I. ÚS 220/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala rozhodl o ústavní stížnosti V. A. B., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomášem Ourodou, advokátem se sídlem Písecká 1967/5, Praha 3, proti přípisům Ministerstva vnitra ze dne 25. 11. 2021 č. j. MV-192644-3/OAM-2021 a ze dne 2. 12. 2021 č. j. MV-192644-4/OAM-2021, resp. návrhu, aby Ministerstvo vnitra zahájilo řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl, že Ministerstvo vnitra je povinno formálně zahájit správní řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany stěžovatele na základě jeho žádosti ze dne 15. 11. 2021. Stěžovatel rovněž žádá, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření zakazující jeho vydání k trestnímu stíhání do Ruské federace do doby, než bude rozhodnuto o jeho ústavní stížnosti. Podle stěžovatele došlo nezákonným postupem Ministerstva vnitra, které na základě opakované žádosti stěžovatele nezahájilo správní řízení o poskytnutí mezinárodní ochrany, k zásahu do jeho práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované jako sdělení č. 208/1993 Sb.).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2019 sp. zn. Nt 407/2019 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020 sp. zn. 14 To 139/2019 rozhodly o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace, kde je trestně stíhán pro drogovou trestnou činnost páchanou v organizované skupině. Ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím byly Ústavním soudem odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost (usneseními sp. zn. IV. ÚS 628/20 a sp. zn. III. ÚS 1685/20). Dne 19. 12. 2019 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo") rozhodnutím č. j. OAM513/LE-LE05-LE05-2019 ze dne 16. 12. 2020 rozhodlo, že se stěžovateli mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen "zákon o azylu"), neuděluje. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2021 č. j. 1 Az 2/2021-92 zamítl žalobu stěžovatele a Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 30. 8. 2021 č. j. 10 Azs 294/2021- 5 odmítl jeho kasační stížnost pro nepřijatelnost. Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 2923/21 odmítl ústavní stížnost stěžovatele v této věci pro zjevnou neopodstatněnost. Ministryně spravedlnosti rozhodnutím ze dne 19. 10. 2021 č. j. MSP-524/2019-MOT-T/59 povolila vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace podle §97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2991/21 odmítl ústavní stížnost stěžovatele v této věci pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že dne 15. 11. 2021 podal ministerstvu opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, neboť se obával, že by mu nuceným návratem do Ruské federace hrozil neoprávněný soudní proces a následné uložení nebo vykonání trestu odnětí svobody v rozporu s elementárními zásadami práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že v opakované žádosti uvedl nové skutečnosti, o kterých v době podání první žádosti nevěděl (zejména jeho příslušnost k sociální skupině Fondu pro boj s korupcí). Očekával, že ministerstvo posoudí přípustnost opakované žádosti a existenci nových skutečností postupem podle §11a zákona o azylu, a pokud by ji shledalo nepřípustnou, že řízení o udělení mezinárodní ochrany zastaví. Ministerstvo však žádné rozhodnutí nevydalo, pouze jej v záhlaví citovanými přípisy seznámilo se svým právním názorem, podle kterého se nejedná o žádost o udělení mezinárodní ochrany s odkazem na ustanovení §3 odst. 3 zákona o azylu; ustanovení §3 odst. 2 zákona o azylu na daný případ podle ministerstva nedopadá.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i namítaný postup ministerstva. Ústavní stížnost posoudil jako směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci (než je rozhodnutí) a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud přezkoumal napadený postup ministerstva a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Ústavní soud ověřil, že ministerstvo postupovalo při posuzování žádosti stěžovatele v souladu s ustanovením §3 odst. 3 zákona o azylu, podle kterého platí, že "[ž]ádostí o udělení mezinárodní ochrany dále není projev vůle cizince podle odstavce 1 učiněný po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany a po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání cizince (...) podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních." Pokud se ministerstvo na základě obsahu projevu vůle stěžovatele důvodně nedomnívalo, že došlo k podstatné změně okolností vztahujících se k možnému pronásledování stěžovatele nebo k hrozbě vážné újmy, a projev vůle stěžovatele nevyhodnotilo jako žádost o udělení mezinárodní ochrany, postupovalo též v souladu s ustanovením §3 odst. 2 zákona o azylu.
V uvedených ustanoveních zákona o azylu jsou taxativně vymezeny situace, kdy popsaný projev vůle cizince za žádost o udělení mezinárodní ochrany považován není. Jde o situace, kdy se lze domnívat, že projev vůle cizince byl učiněn s cílem zůstat na území České republiky a vyhnout se bezprostředně hrozícímu vyhoštění, ať už správnímu, nebo soudnímu, když jeho žádost o mezinárodní ochranu byla již jednou posuzována, a to včetně soudního přezkumu (včetně přezkumu Ústavním soudem, viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2923/21), a nebyly shledány důvody pro udělení mezinárodní ochrany (srov. VOTOČKOVÁ, V., CHMELÍČKOVÁ, N. Zákon o azylu. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017).
Ústavní soud konstatuje, že i v nyní posuzované věci je zjevné, že opakovaná žádost stěžovatele byla účelová s cílem vyhnout se bezprostředně hrozícímu vyhoštění. Pokud stěžovatel v opakované žádosti, jakož i v nyní podané ústavní stížnosti tvrdí, že je od roku 2015 členem Fondu pro boj s korupcí a obává se pronásledování v Ruské federaci pro zastávání politických názorů, nemůže se jednat o novou skutečnost, o které by v době podání první žádosti nevěděl. Stěžovatelem tvrzené nové skutečnosti nebyly jeho vlastním zaviněním předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení. Ústavní soud proto neshledal v postupu ministerstva namítaná porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud závěrem dodává, že nález sp. zn. III. ÚS 1924/18, na který poukazuje stěžovatel, na nyní posuzovaný případ nedopadá, neboť se týká zákazu vydání osoby do cizího státu v extradičním řízení před skončením řízení o udělení mezinárodní ochrany této osobě. V nyní posuzované věci již bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany pravomocně ukončeno a ministryně spravedlnosti následně povolila vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. Ústavní stížnosti stěžovatele proti těmto rozhodnutím vydaným v azylovém i extradičním řízení Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost odmítl (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2923/21 a I. ÚS 2991/21).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu