ECLI:CZ:US:2022:1.US.2248.22.1
sp. zn. I. ÚS 2248/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Stolárové, zastoupené JUDr. Volodymyrem Schwarzem, advokátem, sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2022 č. j. 33 Cdo 1696/2022-245, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Romana Váci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 20. 4. 2021 č. j. 5 C 308/2020-104 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), nahradil projev vůle vedlejšího účastníka jako žalovaného uzavřít se stěžovatelkou jako žalobkyní a také prodávající kupní smlouvu ohledně ideální poloviny pozemků p. č. X1 a p. č. X2, jehož součástí je stavba č. p. X3 v k. ú. Košíře, obec Praha, za kupní cenu ve výši 2 200 000 Kč, a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 27 760 Kč. Stěžovatelka se uvedeného nároku domáhala z titulu svého předkupního práva spoluvlastnice ideální poloviny nemovitosti, které mělo být porušeno prodejem sporné části nemovitosti jejím synovcem Jiřím Kačerovským vedlejšímu účastníkovi kupní smlouvou ze dne 16. 12. 2019.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali oba účastníci odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 17. 2. 2022 č. j. 20 Co 324/2021-189 byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o věci samé změněn tak, že se žaloba s žádostí, aby soud nahradil projev vůle vedlejšího účastníka k uzavření kupní smlouvy se stěžovatelkou ohledně pozemku p. č. X1 a p. č. X2, jehož součástí je stavba č. p. X3 v k. ú. Košíře, zamítá (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 140 032,50 Kč.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto, neboť dovolání postrádá vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud dodal, že o tuto obligatorní náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3, věta první o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, neboť závěr Nejvyššího soudu o absenci náležitostí dovolání podle §237 o. s. ř., nebyl správný. Stěžovatelka poukazuje na to, že v dovolání, mimo jiné, "označila jako dovolací důvod, že posuzovaná otázka v rámci rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena".
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že z dovolání implicitně vyplývá, že vymezuje posuzovanou otázku následovně: ,,Zda je naplněna dikce zákona na učinění nabídky předkupního práva podle §1124 občanského zákoníku, pokud povinný z předkupního práva sice odešle doporučeně poštou nabídku na využití předkupního práva předkupníkovi, avšak ten si zásilku nepřevezme a dopis se vrátí zpět povinnému z předkupního práva, přestože povinný z předkupního práva zároveň věděl o tom, že předkupník má zájem odkoupit od povinného z předkupního práva jeho podíl na nemovité věci a domáhal se tohoto práva v rámci jiného běžícího řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví." Stěžovatelka tvrdí, že podmínky pro vymezení dovolacího důvodu byly alespoň v rozsahu, že posuzovaná otázka nebyla v rozhodování Nejvyššího soudu dosud vyřešena, naplněny.
7. Stěžovatelka v dovolání namítala, že z pouhého nedoručení dopisu s návrhem na využití předkupního práva nemohli v jejím konkrétním případě povinný z předkupního práva ani vedlejší účastník dospět k závěru, že stěžovatelka nemá zájem předmětné nemovité věci koupit a nevyužít svého předkupního práva, a tím naplnit dikci a podmínky §1124 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka v dovolání poukazovala rovněž na to, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný.
8. Stěžovatelka je přesvědčena, že v dovolání uvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a dále vyložila, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení městským soudem. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu však bylo stěžovatelce znemožněno vyčerpat mimořádný opravný prostředek, a věc, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, projednat. Tímto bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že výše vymezená otázka k posouzení svým významem se může týkat a mít dopad na více obdobných případů, a přesahuje tak její vlastní zájmy v souladu s §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
9. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že v dovolání napadala i nákladový výrok rozsudku městského soudu a namítala, že došlo k výpočtu nákladů řízení podle nesprávného ustanovení advokátního tarifu. V dovolání v souladu s §237 o. s. ř., poukazovala na rozdílnou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a na to, že by otázka výpočtu nákladů řízení měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak, než podle rozhodovací praxe. Nejvyšší soud se však odmítl předmětnými námitkami stěžovatelky zabývat a nesprávně věc posoudil tak, že nebyly naplněny předpoklady §237 o. s. ř., čímž zasáhl do jejího práva na soudní ochranu a práva vlastnit majetek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
13. Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve přiléhavě vyložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku [srov. např. nález ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 1226/17 (N 28/88 SbNU 411)].
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)], vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
15. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle odst. 3 citovaného ustanovení důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu §237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; č. 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269)]. Nesplní-li dovolatel svou argumentační povinnost, Nejvyšší soud může odmítnout dovolání jako vadné.
17. K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že posouzení předpokladů přípustnosti dovolání nespadá do jeho přezkumné působnosti, ledaže by postup Nejvyššího soudu byl svévolný. Úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno.
18. Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké vady.
19. Z přiloženého dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v podstatě pouze souběžně citovala všechny možnosti přípustnosti dovolání obsažené v §237 o. s. ř., a to bez jakékoli další konkretizace na posuzovanou věc, a bez případného vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelka sice uvedla právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - však již nekonfrontovala s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Stěžovatelka se v podstatě ve svém dovolání domáhá zodpovězení otázky založené na individuálních okolnostech tohoto konkrétního případu a usiluje tím o přezkum správnosti právního posouzení obsaženého v rozhodnutí městského soudu. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
20. V posuzované věci tak stěžovatelka zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť ve svém dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
21. Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání je vadné, neboť stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání tak neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud proto postupoval správně, když dovolání stěžovatelky odmítl. Ústavní soud konstatuje, že důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
22. Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud se nezabýval jejím dovoláním směřujícím proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, přehlíží, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není dovolání podle §237 o. s. ř., ex lege přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyššímu soudu je třeba vytknout, že tuto skutečnost ve svém usnesení nezmínil, na závěru Nejvyššího soudu, že dovolání stěžovatelky bylo třeba odmítnout, však tato skutečnost nemůže nic změnit.
23. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil v postupu Nejvyššího soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
24. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
25. Ústavní soud neshledal důvod ani k postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tj. aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ, neboť ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka všechny procesní prostředky k ochraně svého práva vyčerpala, resp. žádné již k dispozici neměla.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu