ECLI:CZ:US:2022:1.US.2340.21.1
sp. zn. I. ÚS 2340/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele A. C., zastoupeného Zuzanou Candigliotou, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1176/2017-74 ze dne 11. června 2021, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 č. j. ZN 1105/2017-214 ze dne 29. ledna 2021 a usnesení Policie České republiky, Obvodního oddělení policie Praha 1, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality, č. j. KRPA-292036-137/TČ-2016-001179-1 ze dne 24. listopadu 2020, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Policie České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování, Odbor obecné kriminality, 9. oddělení obecné kriminality (dále jen "Policie"), výše uvedeným usnesením odložila trestní věc zahájenou na základě oznámení stěžovatele. Stížnost stěžovatele proti usnesení Policie Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 1 (dále jen "státní zastupitelství") napadeným usnesením zamítlo. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "vyšší státní zastupitelství") vyrozuměním podnět k výkonu dohledu odložilo jako nedůvodný.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 7 odst. 2, 10 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 a 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje napadená usnesení a vyrozumění zrušit.
3. Z ústavní stížnosti i dalších písemností se podává, že stěžovatel byl dne 1. srpna 2016 stižen nevolností a kolemjedoucí hlídka Police mu přivolala záchrannou službu, následně byl stěžovatel převezen do nemocnice, kde však při vstupním vyšetření nespolupracoval, byl agresivní, a proto byla přivolána hlídka městské policie, která jej z nemocnice vyvedla a služebním vozidlem převezla na blízkou služebnu Policie. Po ověření totožnosti stěžovatel na služebně dobrovolně zůstal několik hodin, sepisoval trestní oznámení na strážníky, kteří jej měli během převozu napadnout a způsobit mu zranění. Poté, co bylo jeho ručně psané trestní oznámení přijato, mu byla na základě tvrzených obtíží přivolána záchranná služba, která jej převezla do (jiné) nemocnice, kde byl v nočních hodinách vyšetřen; následně byl (od 2. do 19. srpna 2016) hospitalizován v několika zdravotnických zařízeních.
4. V trestním oznámení stěžovatel uvedl, že mu strážníci způsobili řadu zranění, a to jak při vyvádění z nemocnice, tak při převozu na služebnu Policie. Jeho (dalším) trestním oznámením, které bylo později odloženo, se začaly orgány činné v trestním řízení zabývat až po několika měsících. Státní zastupitelství odmítlo stížnost proti rozhodnutí o odložení trestního stíhání a vyšší státní zastupitelství odložilo podnět k dohledu jako nedůvodný.
5. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1376/18 ze dne 10. prosince 2019 (N 207/97 SbNU 222) byla uvedená rozhodnutí zrušena a věc vrácena policejnímu orgánu k došetření. Z nálezu se podává, že Ústavní soud dospěl k závěru, že zjištěná poranění stěžovatele mohla vzniknout jím popsaným způsobem, tedy působením strážníků, čemuž přisvědčovala i jeho následná hospitalizace; orgánům činným v trestním řízení vytkl nedostatečné posouzení zdravotního stavu a zranění stěžovatele. Dále Ústavní soud považoval za pochybení absenci důkladného zjištění prostorových možností služebního vozidla, které by mohlo potvrdit či vyvrátit popis události stěžovatelem, respektive mohlo by ověřit či vyvrátit věrohodnost jeho tvrzení o útoku ve vozidle. Ústavní soud uvedl, že není "kompetenčně ani odborně vybaven k odbornému posouzení těchto otázek" a zavázal orgány činné v trestním řízení předestřené pochybnosti důkladně přešetřit. Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, neboť mu "postačovalo, že stěžovatel byl v rozhodné době omezen strážníky na svobodě, po propuštění vykazoval lékařsky zdokumentované známky zranění a jeho konzistentní tvrzení nejsou prima facie časově nebo prostorově nemožná". Z uvedených důvodů označil dosavadní vyšetřování jako neúčinné, nebylo-li důkladné a dostatečné pro vyslovení příslušných závěrů; zpochybnil rovněž nestrannost vyšetřování, neboť orgány činné v trestním řízení mohly nepřiměřeně, s ohledem na sociální status stěžovatele, preferovat výpovědi strážníků [viz nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. června 2016 (N 119/81 SbNU 853)].
6. Ač proběhlo nové vyšetřování a byla vydána napadená rozhodnutí, stěžovatel nadále namítá nedostatečnost vyslovených závěrů - je přesvědčen, že vypracování znaleckého posudku bylo jen formálním naplněním požadavku Ústavního soudu a že znalci nebyly poskytnuty veškeré dostupné podklady (hladina myoglobinu, zvětšené stehno), neboť z lékařských zpráv plynou mnohačetná, avšak nezohledněná zranění (viz vyšetření na traumatologii); rovněž namítá, že nebyl zkoumán jeho psychický stav. Stěžovatel je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení neobjasnily oprávněnost užití donucovacích prostředků, zejména s ohledem na jeho špatný zdravotní stav; zpochybňuje provedený vyšetřovací pokus ohledně prostorových možností jeho napadení ve služebním vozidle a odmítá závěry o stísněnosti prostoru jako nedostatečné vypořádání se s Ústavním soudem zadaným katalogem pochybení původního rozhodování. Stěžovatel nepovažuje za správný ani postup nového vyšetřovatele, neboť ten pouze převzal dříve zjištěné informace a doplnil je jen povrchním dokazováním, namísto toho, aby celou věc nestranně a objektivně od samého počátku vyšetřil. Stěžovatel zpochybňuje rovněž účelnost přivolání městských strážníků a své omezení strážníky za účelem převozu ke zjištění totožnosti na oddělení Policie, zejména byla-li jeho totožnost již dříve známa zdravotníkům. Opakovaně projevuje nespokojenost s vyšetřovatelem shromážděnými informacemi, na jejichž základě byla jeho podání (coby notorického stěžovatele) hodnocena. Neprovedení dalších důkazů (výslechy některých osob) považuje stěžovatel za jejich opomenutí ve smyslu příslušné judikatury [nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. listopadu 2017 (N 200/87 SbNU 259)].
7. Ústavní soud při posuzování této ústavní stížnosti hodnotil naplnění požadavků původního nálezu (sp. zn. II. ÚS 1376/18) a vycházel ze své judikatury, především k problematice účinného vyšetřování. Dospěl k závěru, že opakovaná stížnost stěžovatele je nedůvodná.
8. V zájmu nestranného posouzení věci po kasačním nálezu vedl policejní šetření jiný komisař. Skutečnost, že i při zohlednění nových důkazů učinil ve věci shodné závěry jako předchozí komisařka, neznamená sama o sobě porušení nestrannosti (tuto svoji nespokojenost stěžovatel projevil námitkou podjatosti, kterou Police odmítla usnesením č. j. KRPA-292036-144/TČ-2016-001179 ze dne 8. března 2021). Z napadeného usnesení Policie je patrné, jaké byly závěry původního vyšetřování, které jsou srozumitelně odděleny od dodatečných zjištění, učiněných po zásahu Ústavního soudu.
9. Ve věci byl vypracován znalecký posudek, v němž znalec na základě zdravotní dokumentace posoudil možné příčiny zranění i jejich závažnost. S výjimkou zranění vzniklých užitím pout nebylo prokázáno, že by ostatní mohla vzniknout výhradně jenom způsobem, který stěžovatel tvrdil; při popisu poranění při vyšetření před jeho hospitalizací nebylo u některých zranění ani uvedeno, jde-li o zranění čerstvá nebo staršího data vzniku. Znám nebyl ani stav stěžovatele před příjezdem strážníků, neboť záchranná služba kontrolovala jen životní funkce kolabujícího pacienta a nemocnice, kam jej přivezla, nemohla vyšetření pro agresivitu stěžovatele provést.
10. Pro posouzení jednání strážníků jako trestného činu je však zjištění o zraněních a způsobu jejich možného vzniku zásadní - není možné dovodit fyzický útok, není-li známa skutečná a výlučná příčina vzniku zranění. Sama skutečnost, že znalec ve svém posudku necitoval veškerou jemu dostupnou zdravotní dokumentaci (viz například odznačení kapitoly B - "výpis ze zdravotnické dokumentace") a že závěry z ní vyvozené neodpovídají očekávání stěžovatele, nesvědčí, že by znalec neměl dokumentaci kompletní nebo že by nebyl k podání posudku kvalifikován. Pro úplnost je namístě uvést, že důvodem hospitalizace stěžovatele nebyla zjištěná zranění, ale infekční onemocnění, jímž stěžovatel opakovaně trpí a která se zraněními nesouvisí.
11. Policie provedla vyšetřovací pokus - zda vnitřní prostor vozidla užitého k převozu stěžovatele na služebnu Policie umožňoval strážníkům popsaný útok. Protože již nebyl k dispozici konkrétní vůz, byl pokus proveden na jiném vozu téže modelové řady. Pokus však vyloučil možnost stěžovatelem popsaného "naložení" i jím popisovaného útoku; při pokusu stěžovatel svoji do té doby konzistentní výpověď modifikoval reálnému prostředí interiéru vozidla.
12. Na základě uvedených zjištění Policie znovu rozhodla a napadeným usnesením odložila trestní věc podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není namístě věc vyřídit jinak. Státní zastupitelství konstatovalo správnost závěrů napadeného usnesení i objektivní vyvrácení tvrzení stěžovatele a jeho stížnost zamítlo jako nedůvodnou. Vyšší státní zastupitelství odložilo podnět k výkonu dohledu jako nedůvodný, neboť neshledalo v postupu státního zastupitelství tvrzená pochybení.
13. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě podle Ústavního soudu srozumitelně vysvětlily, že postup strážníků při vyvedení (vyvezení) stěžovatele z nemocnice byl oprávněný, rovněž i nasazení pout a převoz na služebnu Policie byl důvodný. Po nálezu na ulici ležícího člověka měla Policie i jí přivolaná záchranná služba jiné priority (záchrana života a zdraví) než zjišťování jeho totožnosti. Neprokázal-li stěžovatel řádně svou totožnost v nemocnici ani přivolaným strážníkům a projevoval-li se způsobem, který umožnuje nasazení pout [§18a odst. 1 písm. c) zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů], byli strážníci oprávněni i ke zjištění jeho totožnosti předvedením na služebnu Policie (§13 zákona o obecní policii).
14. Namítá-li stěžovatel, že v jeho věci jde o situaci "tvrzení proti tvrzení", kdy se liší popis událostí zasahujících strážníků od jeho popisu téhož, a tato okolnost byla jedním z důvodů předchozí kasace, konstatuje Ústavní soud, že ani provedeným doplněním dokazování nebyla výpověď stěžovatele potvrzena - jeho tvrzení, jež mělo prokazovat trestnou činnost obviněných, zůstalo osamoceným důkazem. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 520/16 nelze přikládat vyšší váhu výpovědím policistů oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž jsou policejní či jiné státní pravomoci vykonávány, nelze však současně, jen s odvoláním na vykonávanou pravomoc, jejich výpovědi považovat za méně důvěryhodné, zejména potvrzují-li je další v řízení provedené důkazy. Význam stěžovatelovy výpovědi pak nemůže bez dalšího zesilovat ani skutečnost, že mu bylo přiznáno postavení zvlášť zranitelné oběti; ke všem účastníkům řízení musí být přistupováno stejně (čl. 37 odst. 3 Listiny) a věrohodnost jejich výpovědí musí být posuzována s ohledem na ostatní provedené důkazy. Princip presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) neumožňuje řízení zahájit (pokračovat v něm), je-li podezření založeno jen na jedné osamocené výpovědi.
15. Požadavek účinného vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, která se vztahuje k postupu daného orgánu, a nelze ji vztahovat k výsledku [viz též nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. ledna 2016 (N 8/80 SbNU 91)]; není tedy garantován žádný konkrétní výsledek, ale pouze řádnost a zákonnost postupu příslušného orgánu veřejné moci. Konkrétní výsledek negarantuje ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) či právo na právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ústavní soud proto nekontroluje opodstatněnost zahájení či nezahájení (odložení) trestního stíhání, ale zjišťuje, zda orgány veřejné moci svým postupem neporušily zaručená práva a zda jejich postup vedoucí k vyslovení jejich závěrů splňuje požadavky na ochranu práv, zde práva nebýt mučen zakotveného v čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. ledna 2012 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Pro posouzení, zda vyšetřování bylo provedeno dostatečně účinně, proto považuje Ústavní soud za relevantní rovněž to, že byli vyslechnuti nejen stěžovatel a strážníci (přímí účastníci šetřeného jednání), ale i další osoby (například zdravotnický personál v nemocnici či policisté na služebně). Je-li o protiprávnosti subjektivně přesvědčen stěžovatel, nejde o porušení jeho základních práv. Bylo-li trestní oznámení stěžovatele odloženo, protože nebylo prokázáno, že byl spáchán konkrétní trestný čin, nelze takové rozhodnutí ani rozhodnutí navazující považovat za tvrzený zásah do práv zaručených v čl. 10 odst. 1 Listiny (právo na lidskou důstojnost, osobní čest, na dobrou pověst a na ochranu jména).
16. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel opakuje námitky, které neúspěšně předložil orgánům činným v trestním řízení, které se s nimi vypořádaly. Požaduje-li stěžovatel provedení dalších výslechů za situace, kdy někteří svědci již nežijí a další nemohou (i s ohledem na uplynulý čas) podat svědectví ke konkrétnímu šetřenému jednání, jemuž ani nebyli přítomni, pak Ústavní soud nemůže neprovedení takových důkazů považovat za jejich opomenutí ve smyslu relevantní judikatury.
17. Stěžovatel brojí proti odložení trestního stíhání, přestože posouzení, je-li konkrétní jednání trestným činem či nikoli, vychází ze zákonné definice příslušného trestného činu, a nikoliv od očekávání účastníka řízení (stěžovatele). Nárokem na trestní stíhání jiné osoby se Ústavní soud opakovaně zabýval a judikoval, že neexistuje právo na satisfakci a vymezení trestného činu; stíhání pachatele a jeho potrestání je "věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán" [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Není ústavně zaručeno právo třetí osoby (oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla stíhána (odsouzena), stát je však povinen zajistit ochranu základních práv i prostřednictvím efektivního trestního řízení, tedy v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva [viz například sp. zn. Pl. ÚS 17/10 ze dne 28. června 2011 (N 123/61 SbNU 767; 232/2011 Sb.)]. V projednávaném případě požadavky na účinné a efektivní vyšetřování nebyly porušeny a fakt, že Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 1376/18 věc vrátil, neznamená, že by orgány činné v trestním řízení měly v důsledku toho dospět automaticky k jinému závěru a zahájit trestní stíhání třetích osob.
18. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu