ECLI:CZ:US:2022:1.US.2342.21.1
sp. zn. I. ÚS 2342/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Radmily Drozdové, zastoupené Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2021 č. j. 5 As 220/2020-56, rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2020 č. j. 65 A 58/2017-326 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 11. 2019 č. j. 5 As 266/2018-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud") a Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v důsledku toho byla zasažena též její práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 31 a čl. 35 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které adekvátně nezhodnotily rozptylovou studii a odmítly provést důkazy prokazující vady rozptylové studie navrhované stěžovatelkou. Stěžovatelka uvádí, že nevede polemiku se závěry správních soudů o tom, jaké jsou emise v místě, resp. jaký přídavek přinese projednávaná stavba a nejedná se tak jen o prodloužení sporu o vyhodnocení rozptylové studie, neboť ta nebyla soudy vůbec hodnocena. Na podporu své argumentace odkazuje stěžovatelka na nález sp. zn. I. ÚS 3937/18, v rozporu s nímž podle jejího názoru postupovaly správní soudy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Rožnov pod Radhoštěm rozhodnutím ze dne 3. 5. 2013 č. j. MěÚ-RpR/03914/2013 rozhodl o umístění stavby obchodního domu Kaufland a souvisejících staveb v k. ú. Rožnov pod Radhoštěm. Krajský úřad Zlínského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 31. 12. 2013 č. j. KUZL 536/2014 odvolání stěžovatelky zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Krajský soud rozsudkem ze dne 26. 4. 2016 č. j. 22 A 42/2014-93 rozhodnutí krajského úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 3. 5. 2017 č. j. KUZL 18918/2017 rozhodnutí správního orgánu I. stupně z části změnil a ve zbytku potvrdil. Rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. 65 A 58/2017-196 bylo rozhodnutí krajského úřadu opětovně zrušeno. Na základě kasační stížnosti krajského úřadu a vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 11. 11. 2019 č. j. 5 As 266/2018-88 druhý rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud následně v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl a Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Namítá-li stěžovatelka vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu správními soudy, Ústavní soud poukazuje na to, že mu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, ani oprávnění hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu teprve tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad právních závěrů se skutkovými zjištěními, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). O takový případ však v posuzované věci nejde.
Ústavní soud konstatuje, že umístění předmětného stavebního záměru, který je stacionárním zdrojem uvedeným v příloze č. 2 k zákonu č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší (dále jen "zákon o ochraně ovzduší"), je závislé především na odborném posouzení autorizované osoby podle §32 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně ovzduší. K řízení o vydání závazného stanoviska krajského úřadu podle §11 odst. 2 písm. b) zákona o ochraně ovzduší žadatel předkládá rozptylovou studii pro znečišťující látky, které mají stanoven imisní limit v bodech 1 až 3 přílohy č. 1 k zákonu o ochraně ovzduší. Tento zákonem předepsaný důkaz, jehož obsahové náležitosti upravuje s účinností od 1. 12. 2012 příloha č. 15 k vyhlášce č. 415/2012 Sb., o přípustné úrovni znečišťování a jejím zjišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší, pak hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad uvedených v §77 odst. 2 s. ř. s.
Vytýká-li stěžovatelka správním soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Jestliže však soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94).
Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatelky. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že správní soudy rozhodovaly nestranně, se všemi námitkami stěžovatelky se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o ochraně ovzduší a soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že výhrady stěžovatelky ke způsobu, jakým krajský soud přistoupil k jejím důkazním návrhům, nejsou relevantní a nelze ani hovořit o překvapivosti rozhodnutí krajského soudu, nepřistoupil-li k provádění dalšího materiálního zkoumání platnosti dat v rozptylové studii. Ústavní soud ověřil, že krajský soud dostál své povinnosti navrhované důkazy buď provést, nebo odůvodnit jejich neprovedení; jeho závěr o nadbytečnosti navrhovaných důkazů byl učiněn v souladu se zákonem.
S ohledem na odlišné skutkové a právní okolnosti nyní posuzovaného případu je nepřiléhavá argumentace stěžovatelky, kterou se dovolává závěrů obsažených v nálezu sp. zn. I. ÚS 3937/18, neboť se týkají důkazního břemene pacienta v tzv. medicínských sporech rozhodovaných nikoli správními soudy podle s. ř. s., ale civilními soudy podle o. s. ř. K tomu Ústavní soud dodává, že ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. upravuje zásadu volného hodnocení důkazů správními soudy, jejichž postavení se od soudů civilních odlišuje zejména v tom, že skutkový stav věci byl již před nimi zjišťován správními orgány. Není přitom úlohou správních soudů nahrazovat činnost správních orgánů. Aktivita správních soudů je proto z povahy věci zdrženlivá a spočívá na jejich uvážení, zda navrhované důkazy provedou či vypořádají důkazní návrhy odůvodněním, proč považují jejich provedení za nadbytečné (srov. např. usnesení IV. ÚS 1946/18).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu