ECLI:CZ:US:2022:1.US.2368.22.1
sp. zn. I. ÚS 2368/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti MallPay s.r.o., U Garáží 1611/1, Praha 7, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 5. 2022 č. j. 30 C 55/2022-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení částky 9 965,-Kč z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje, že stěžovatelka jako žalobkyně se proti žalované Natálii Balogové (dále jen "žalovaná") domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že dne 18. 12. 2020 uzavřela se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru za použití prostředků komunikace na dálku. Na základě smlouvy byl žalované poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem ve výši 9 000,- Kč. K čerpání úvěru docházelo jednak platbami za zboží a služby ve vybraných e-shopech formou Mall Pay platby a výběrem hotovosti prostřednictvím Mall Pay karty z bankomatu. Žalovaná i přes výzvy stěžovatelky neuhradila vyčerpané finanční prostředky a dlužné poplatky. Stěžovatelka následně odstoupila od smlouvy a o této skutečnosti žalovanou informovala a zaslala jí předžalobní upomínku.
Účastníci na základě výzvy Okresního soudu v Chomutově (dále jen "okresní soud") souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Okresní soud proto dále postupoval podle §115a o. s. ř. Zhodnotil skutková zjištění tak, že žalovaná sice ve smlouvě uvedla své osobní a kontaktní údaje, ale smlouvu nepodepsala. Předložená tabulka, která se měla týkat čerpání žalované z úvěrového účtu, postrádá podle názoru okresního soudu autenticitu dokumentu, který by mohl být věrohodným důkazem o čerpání prostředků ze spotřebitelského úvěru. Okresní soud shrnul, že stěžovatelka neprokázala písemné uzavření smlouvy o úvěru se žalovanou, ani zkoumání úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a za použití ust. §588 o. z., shledal smlouvu o úvěru neplatnou. Protože stěžovatelka neprokázala ani svá tvrzení o skutečném čerpání peněz žalovanou, nepřiznal stěžovatelce žádnou částku z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Z obsahu spisu nebylo rovněž zjištěno, že by stěžovatelce vznikly nějaké náklady řízení, proto žalobu okresní soud zamítl a nepřiznal jí podle ust. §142 odst. 1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěry okresního soudu a svá tvrzení o porušení základních práv a svobod opírá především o zjištění vyplývající z nálezu sp. zn. III. ÚS 2440/19, v němž Ústavní soud při shodných skutkových okolnostech dospěl k závěru, že k postupu podle ust. §115a o. s. ř. lze přistoupit pouze v případě, že účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a důkazní a jestliže pokladem pro rozhodnutím soudu ve věci samé byl těmito důkazy zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě je soud povinen nařídit jednání ve věci samé, i kdyby se účastníci práva účasti na projednávání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Nejvyšší soud k tomu shodně v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 543/2008 uvedl, že rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání podle §115a o. s. ř. nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní. Stěžovatelka sice k výzvě soudu souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, ale s výhradou citovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 244/2019, na což okresní soud nijak nereagoval.
Stěžovatelka dále uvádí, že byla připravena doložit, že totožnost žalované byla ověřena prostřednictvím kurýra. Má k dispozici dokumenty prokazující řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované a byla připravena soudu objasnit povahu a účel výpisu pohybů na účtu. Stěžovatelka má k dispozici potvrzení předmětných internetových obchodů o provedení objednávek a rovněž výpisy z bankovního účtu prokazující provedení úhrady. Vzhledem k tomu, že okresní soud vyhověl jejímu návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a nevyzval ji k doplnění žaloby či důkazů, předpokládala, že považuje její povinnost tvrzení a důkazní za splněnou. S ohledem na výše uvedené skutečnosti považuje stěžovatelka rozhodnutí okresního soudu napadené ústavní stížnosti za překvapivé.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Stěžovatelka opírá svůj nesouhlas s napadeným rozsudkem okresního soudu o závěry vyplývající především z nálezu sp. zn. III. ÚS 2440/19, z něhož dovozuje, že na základě shodných skutkových okolností měl okresní soud nařídit jednání, i když k výzvě okresního soudu s postupem okresního soudu podle §115a o. s. ř. oba účastníci předem souhlasili.
Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že okresní soud postupoval v rozporu se závěry uvedenými ve výše citovaném nálezu. Především je třeba připomenout, že postup soudu podle ust. §115a o. s. ř. by zkrátil práva účastníka řízení na poučení soudu podle ust. §118a o. s. ř. za situace, kdy by účastník řízení dosud nesplnil svou povinnost tvrzení nebo povinnost důkazní a z těchto důvodů příslušný soud nemohl náležitě zjistit skutkový stav věci jen na základě účastníky předložených listin. Taková situace však nenastala. Stěžovatelka okresnímu soudu předložila k prokázání svých tvrzení řadu listinných důkazů, z nichž soud odpovídajícím způsobem zjistil skutkový stav. Takto zjištěný skutkový stav soud s odkazem na provedené listinné důkazy logicky a srozumitelně vyložil. Pokud tato skutková zjištění neodpovídají tvrzením stěžovatelky, nejde o nesplnění povinnosti tvrzení či důkazní, ale o jiné hodnocení předložených důkazů stěžovatelkou. Skutečnosti, které okresní soud vedly k jeho skutkovým zjištěním a následnému právnímu posouzení předmětné věci jsou podrobně rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí a Ústavní soud nemá důvod je jakkoli doplňovat či hodnotit, ale jako na správné na ně odkazuje. Namítá-li stěžovatelka, že byla schopna sporné skutečnosti prokázat věrohodnějšími listinami, resp. dalšími důkazy, není zřejmé proč tak neučinila již v době podání žaloby, neboť takové důkazy musely existovat již před zahájením řízení u okresního soudu.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že napadený rozsudek by porušoval její základní práva a svobody a jeho výsledek byl pro ni překvapivý, neboť zjevnou snahou stěžovatelky bylo jen přesvědčit Ústavní soud o nezbytnosti "přehodnocení" provedených důkazů, to vše za situace, kdy předmětem řízení je navíc částka tzv. bagatelní. V případě sporů bagatelní povahy je ústavní stížnost prakticky vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení soudů. V dané věci Ústavní soud takové pochybení neshledal.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu