ECLI:CZ:US:2022:1.US.2417.22.1
sp. zn. I. ÚS 2417/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti E. B., zastoupené JUDr. Josefem Monsportem, advokátem se sídlem Praha 1, Vladislavova 1747/16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 5 Tdo 991/2021-9738 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 8 To 67/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. 57 T 1/2017 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu podplácení podle §332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a c) trestního zákoníku. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Vrchního soudu v Praze, kterým byl na základě jejího odvolání zrušen rozsudek Městského soudu v Praze pouze ve výroku o trestu a náhradě škody a stěžovatelce byl nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Stěžovatelka navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto její dovolání.
Podle stěžovatelky došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelka primárně brojí proti důkazní hodnotě tzv. deníku D., který trestní soudy považovaly za stěžejní důkaz. Uvádí skutková zjištění, která byla podstatná pro závěr o její vině a která z tohoto deníku podle ní nevyplývala, a dovozuje z toho, že trestní soudy obsah tohoto důkazu deformovaly. Ve vztahu k okolnosti, že její dcera zaslala spoluobžalovanému Ž. podrobný popis účetních služeb vyžadovaných zadavatelem (A) od budoucího dodavatele, podotýká, že takto nebylo možné žádnému z budoucích uchazečů zjednat výhodu. Poukazuje na další konkrétní provedené důkazy a i o nich tvrdí, že je trestní soudy deformovaly, přičemž je konkrétně rozebírá a nabízí jejich vlastní interpretaci. Za nepříhodné a skutečnosti neodpovídající označuje závěry Nejvyššího soudu, že nalézací i odvolací soud pečlivě, srozumitelně a přesvědčivě vyložily své úvahy při hodnocení důkazů.
Stěžovatelka tvrdí, že se odvolací ani dovolací soud neřídily pravidly pro určování výše škody, která vyplývají z ustanovení §137 trestního zákoníku, a tuto námitku dále podrobně rozebírá. Odkazuje na výsledky znaleckého posudku, který obhajoba nechala v průběhu trestního řízení vypracovat a ze kterého vyplývá, že uchazeč s nejnižší cenou (sdružení X) nesplnil jedno z kvalifikačních kritérií veřejné zakázky. Nalézacímu a odvolacímu soudu vytýká, že uvedený znalecký posudek ve svých rozhodnutích vůbec nezmiňují. Ve vztahu k trestnému činu podplacení uvádí, že závěr o slíbení měsíčního úplatku D. nemá oporu v jeho tzv. deníku, resp. je v rozporu s dalšímu záznamy, které jsou v něm obsaženy. Uvedený závěr je tak podle ní v extrémním rozporu s výsledky dokazování. Popírá, že by předání částky tří a půl milionu Kč D. mělo mít vztah k předmětné veřejné zakázce, neboť se jednalo o starý dluh.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a odst. 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tyto povinnosti dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 a III. ÚS 166/95). V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by se trestní soudy jakkoli zpronevěřily výše uvedeným zásadám.
Ústavní soud předně odkazuje na č. l. 12-14 usnesení Nejvyššího soudu, kde byly přehledně shrnuty všechny rozhodující skutečnosti a důkazy, jež vedly trestní soudy k závěru o vině stěžovatelky ze spáchání trestných činů. Vyplývá z něj, že její vina byla prokazována nejen deníkem D., ale též skupinou dalších důkazů, které byly podrobně rozebrány na č. l. 178 a násl. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud).
Deník D. skutečně představoval zásadní usvědčující důkaz o podílu stěžovatelky na zmanipulování veřejné zakázky zadávané A. Ústavní soud necítí potřebu rekapitulovat všechny části tohoto deníku, které ve svém rozsudku rozsáhle citoval městský soud, a pouze v obecné rovině konstatuje, že se D. (jednající za zadavatele veřejné zakázky) se stěžovatelkou i Ž. v souvislosti s veřejnou zakázkou scházel, spolupracoval s nimi a řešil problémy související s veřejnou zakázkou, od stěžovatelky přebíral peníze.
Speciálně je pak třeba odkázat na č. l. 202 a násl. rozsudku městského soudu, kde byly citovány pasáže deníku D., z nichž vyplývalo, že mu stěžovatelka předávala úplatky. Námitku stěžovatelky, že částka 3,5 milionu Kč, kterou podle zjištění trestních soudů předala D., ve skutečnosti představovala starý dluh, spolehlivě vyvrátil již městský soud na č. l. 208-209 svého rozsudku. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikovala, o jaký konkrétní starý dluh mělo jít. Nicméně z rozsudku městského soudu vyplývá, že se údajně mělo jednat o dluh mezi společnostmi B a C. Městský soud poukázal zejména na výpisy z účtu společnosti B, z nichž vyplynulo, že v rozhodné době neproběhla žádná platba ve výši 3,5 milionu Kč od společnosti B do společnosti C. Jestliže tak trestní soudy vzaly za prokázané, že stěžovatelka disponovala dne 20. 11. 2009 hotovostí odpovídající výše uvedené částce, kterou měla jako úplatek předat D., Ústavní soud ani v tomto závěru nespatřuje žádný rozpor (natož pak extrémní) s provedenými důkazy.
Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem konstuje, že stěžovatelka prezentuje vybrané okolnosti případu selektivně a vytržené z kontextu. V rámci své argumentace např. tvrdí, že pokud její dcera zaslala spoluobžalovanému Ž. podrobný popis účetních služeb vyžadovaných zadavatelem veřejné zakázky od budoucího dodavatele, nemohlo to žádnému z budoucích uchazečů zjednat výhodu. Opomíjí však skutečnost, že daný dokument byl později doslova převzat do zadávací dokumentace (srov. č. l. 182 rozsudku městského soudu). Jestliže trestní soudy považovaly tuto skutečnost za jeden z důkazů, že veřejná zakázka měla být tzv. "ušita na míru" stěžovatelčině společnosti a Ž. a byla připravena na základě předchozí dohody s nimi, považuje Ústavní soud tento závěr za zcela racionální.
Stěžovatelka přehlíží rovněž další skutečnosti podporující opodstatněnost uvedeného závěru o přizpůsobení veřejné zakázky potřebám její společnosti a Ž., na které trestní soudy opakovaně ve svých rozhodnutích upozornily. Jednak šlo o účelové spojení požadavku na účetní služby (zajišťované stěžovatelčinou společnosti) a medicínsko-právní služby (zajišťované Ž.) do jedné zakázky a dále o stanovení kvalifikačního předpokladu, že dodavatel musí mít minimálně jednu osobu - advokáta s vysokoškolským vzděláním v oboru právo a zároveň s vysokoškolským vzděláním v oboru všeobecného lékařství (což splňoval Ž.).
Pokud se stěžovatelka snaží zpochybnit usvědčující hodnotu výpovědi svědka K., opět účelově poukazuje jen na některé její části. Například přehlíží tu část výpovědi, v níž uvedl, že se Ž. nijak netajil tím, že se bude hlásit do soutěže (srov. č. l. 182 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud nemohl vyhovět ani námitce stěžovatelky týkající se určení výše způsobené škody, se kterou se podrobně a přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud na č. l. 16-17 svého usnesení. Nejvyšší soud zde především reagoval na tvrzení stěžovatelky o nereálnosti nabídkové ceny sdružení X, která hrála zásadní roli při úvahách trestních soudů ohledně určení výše škody. Poukázal na další kritéria významná pro určení nabídkové ceny a zejména pak na skutečnost, že nabídka konkurenčního sdružení X byla míněna vážně, o čemž neměl pochybnosti ani zadavatel veřejné zakázky. Ústavní soud neshledává v této argumentaci nic nelogického ani žádný prvek svévole, a proto ji nemíní rozporovat.
Jestliže stěžovatelka nalézacímu a odvolacímu soudu vytýká, že ve svých rozhodnutích nezmiňují znalecký posudek JUDr. Ing. Radka Jurčíka, Ph.D., jehož zpracování si vyžádala obhajoba, Ústavní soud připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17). Nemůže proto odhlížet od odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který na č. l. 17-18 tohoto usnesení konstatoval, že obsah tohoto důkazu v podstatě žádným způsobem nepřispěl k objasnění okolností důležitých pro rozhodnutí v posuzované věci, přičemž tento závěr náležitě odůvodnil. Nadto lze s Nejvyšším soudem souhlasit i v tom, že vůči uvedenému znaleckému posudku se fakticky vymezil již nalézací soud (srov. č. l. 209-210 rozsudku městského soudu).
Ústavní soud tak uzavírá, že nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelky o deformaci provedených důkazů trestními soudy. Skutková zjištění, na nichž trestní soudy založily svůj závěr o vině stěžovatelky ze spáchání výše uvedených trestných činů, byla dovozena ze souboru důkazů, a to způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o dodržení pravidel logiky a absenci libovůle. Trestní soudy racionálně odůvodnily hodnocení provedených důkazů a důsledně a přesvědčivě se vypořádaly s námitkami stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu