ECLI:CZ:US:2022:1.US.2442.22.1
sp. zn. I. ÚS 2442/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky LitFin SPV 2 s.r.o., Hybernská 1033/7, Praha 1, zastoupené Mgr. Antonínem Váchou, advokátem se sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2022 č. j. 15 Co 234/2022-235 a usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Exekutorský úřad Praha 5 ze dne 10. 5. 2022 č. j. 067 EX 17968/20-186, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora, kterým uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč. Důvod uložení pokuty spočívá v tom, že stěžovatelka soudnímu exekutorovi na jeho opakovanou žádost neposkytla součinnost sdělením informací týkajících se povinného a jeho případné spolupráce s ní či vzájemných závazků, které požadoval, event. předložením dokladů této věci se týkajících. Soud shledal výrok soudního exekutora o uložení pořádkové pokuty věcně správným. Výtka soudu směřovala pouze proti postupu exekutora při uložení pořádkové pokuty podle §34 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), když stěžovatelka není osobou, která by měla povinnost součinnosti podle §33 exekučního řádu. Stěžovatelce tedy svědčila pouze obecná povinnost spolupráce podle §128 o. s. ř. a pořádková pokuta jí může být uložena podle §53 o. s. ř.
Stěžovatelka namítá, že není osobou povinnou poskytnout součinnost exekutorovi, exekutor žádal stěžovatelku o sdělení informací nepřípustným způsobem. Uvádí, že výčet osob povinných poskytnout součinnost uvedený v §33 exekučního řádu nelze rozšiřovat prostřednictvím přiměřeného použití §128 o. s. ř., neboť exekuční řád zakotvuje výčet povinných osob a vylučuje tak přiměřené použití ustanovení o. s. ř. Na podporu svého tvrzení odkazuje na závěry odborné literatury a nálezy Ústavního soudu. Exekutor ani neodůvodnil, jakým způsobem by jím požadované informace mohly vést ke zjištění majetku povinného a naplnění účelu exekučního řízení. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatelka uvádí, že exekutor své žádosti o poskytnutí součinnosti neformuloval řádně. Pokud by byla stěžovatelka osobou povinnou poskytnout součinnost, tak by ji poskytla. Nemohla tak však učinit v širším rozsahu, neboť požadované informace a dokumentaci neměla k dispozici. Stěžovatelka není účastníkem žádného právního vztahu s povinným. Exekutor však stěžovatelku nepoučil, na základě jakého ustanovení ji považuje za osobu povinnou, a bez dalšího jí uložil pořádkovou pokutu. Výslovně informovat exekutora považovala stěžovatelka za nadbytečné, neboť tak již učinila ve shodných případech společnost LitFin Capital a.s. a pan Maroš Kravec (statutární orgán společností ze skupiny LitFin). Ani podmínky pro uložení pokuty podle §53 o. s. ř. nebyly splněny, neboť stěžovatelka hrubě neztěžovala postup exekučního řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
V projednávané věci jde nadto o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s postupem a závěry soudního exekutora a soudu, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Soudní exekutor, resp. odvolací soud řádně odůvodnil, na základě jakých ustanovení a z jakých důvodů je možné v exekučním řízení uložit třetí osobě povinnost k součinnosti. Argumentuje-li stěžovatelka odbornou literaturou, která v exekučním řízení k zajištění součinnosti vylučuje aplikaci §128 o. s. ř., je možné upozornit i na názory odlišné (srov. např. HOZMAN, D. In SVOBODA, K. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2022, komentář k §33). Stěžovatelkou uváděné rozhodnutí Ústavního soudu na danou situaci nedopadá a nelze jej tedy k podpoře jejích závěrů použít.
Stěžovatelce bylo sděleno, proč a na základě jakých ustanovení je považována za osobu povinnou a soudním exekutorem byla poučena o následcích neposkytnutí součinnosti. Pokud stěžovatelka uvádí, že součinnost poskytla, když reagovala na zaslané žádosti exekutora, je k tomu nutné dodat, že její odpovědi postrádaly věcný obsah a nelze je tedy jako poskytnutí součinnosti hodnotit. Nic jí nebránilo exekutorovi sdělit, že není v žádném právním vztahu s povinným, tak jak to bylo učiněno v obdobných případech, na něž stěžovatelka odkazuje.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí soudu i soudního exekutora byla patřičně odůvodněna, soud i soudní exekutor srozumitelně a logicky uvedli, z jakých skutečností vycházeli, jakými úvahami se při rozhodování řídili a které předpisy aplikovali. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. To, že byla rozhodnutí soudního exekutora a soudu opřena o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu