ECLI:CZ:US:2022:1.US.2493.22.1
sp. zn. I. ÚS 2493/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., zastoupeného Mgr. Michaelem Strakou, advokátem, sídlem Vídeňská 849/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2022 sp. zn. 6 Tdo 452/2022, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. října 2021 č. j. 5 To 314/2021-1640 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. května 2021 č. j. 71 T 121/2018-1426, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jehož se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 25. 9. 2017, před vstupem do budovy Základní školy X, v úmyslu poškodit dobrou pověst své manželky - poškozené J. G. (dále jen "poškozená"), zaměstnané na uvedené škole jako učitelka, sdělil ředitelce školy R. F. a zástupkyni ředitelky školy I. V., že je přišel varovat, že jde o zdraví žáků školy, protože jeho manželka chodí po testech HIV, ačkoliv se tato skutečnost nezakládala na pravdě, načež z místa odešel, čímž vystavil poškozenou nebezpečí narušení jejího profesního života a vážnosti. Za to byl podle §184 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců a podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložený trest podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Ohledně společenské škodlivosti jednání stěžovatele okresní soud uzavřel, že varování ze strany stěžovatele adresované nadřízeným poškozené bylo bezpochyby způsobilé ohrozit důvěru vkládanou do poškozené školou, veřejností a rodiči při vzdělávání svěřených dětí.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. Z hlediska společenské škodlivosti jednání stěžovatele ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku dospěl k závěru, že jeho trestní odpovědnost je dána a společenská škodlivost je natolik vysoká, že by k vyřešení věci nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu než trestního zákoníku.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nepřisvědčil jeho tvrzení, že v posuzovaném případě měl být aplikován §12 odst. 2 trestního zákoníku a v něm vyjádřený princip ultima ratio. Nejvyšší soud po přezkoumání věci konstatoval, že na základě učiněných skutkových zjištění nebylo pochyb o tom, že stěžovatel vytýkaným jednáním naplnil všechny formální znaky trestného činu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž s ohledem na to, že z jeho strany šlo o zlovolné jednání cílené především na profesní dehonestaci až likvidaci poškozené, nebylo možno hovořit o tom, že by nevykazovalo potřebnou míru společenské škodlivosti. O tom podle něj svědčí zejména skutečnost, že stěžovatel školu navštívil pod banální záminkou vrácení zdravotní kartičky jedné z žákyň, přičemž chtěl jednat přímo s ředitelkou školy. Nepravdivou a vysoce hanlivou informaci o tom, že poškozená chodí po testech HIV, vyslovil před nejvyššími představitelkami školy (tj. ředitelkou školy a zástupkyní ředitelky školy) z čistě osobních důvodů, ačkoliv mu jen několik málo dní předtím sama poškozená sdělila, že "testy nepotřebuje". Proto podle Nejvyššího soudu společenskou škodlivost nesnižovala ani skutečnost, že tak učinil toliko před dvěma osobami. Zdůraznil rovněž, že zásada subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučuje použití trestního práva v případě protiprávního jednání, které lze postihnout i prostředky civilního práva, a že vyvození trestní odpovědnosti bylo v daném případě namístě. Poukázal také na to, že již okresní soud, byť ne výslovně odkazem na §12 odst. 2 trestního zákoníku, zdůvodnil, v čem spatřoval společenskou škodlivost jednání stěžovatele podmiňující potřebu vyvození jeho trestní odpovědnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že jeho předmětné jednání nedosáhlo takové míry společenské škodlivosti, aby mohlo být sankcionováno prostředky trestního práva. Je přesvědčen, že v duchu zásady subsidiarity trestní represe a trestního práva jakožto prostředku ultima ratio mělo být případné sankcionování jeho jednání ponecháno prostředkům práva občanského. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe a principu trestání jako prostředku ultima ratio. Má za to, že v posuzované věci nešlo o tak závažné informace, aby poškozené nemohla být poskytnuta efektivní ochrana prostředky civilního práva. Tvrdí, že v dnešní době se na testování na přítomnost viru HIV nenahlíží nikterak s despektem, není to zákonný důvod pro ztrátu zaměstnání či pro ztrátu přátel či vážnosti, a že v zaměstnání poškozené daná informace nezpůsobila žádné následky. Okresní soud podle jeho mínění řádně nevysvětlil, proč v daném případě nepostačovala ochrana práv poškozené skrze občanskoprávní řízení, a toto pochybení nenapravil ani krajský soud, ani Nejvyšší soud. To, že Nejvyšší soud se pokusil následně interpretovat úvahy okresního soudu, podle stěžovatele nijak nenapravuje vzniklý stav.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatelovu tvrzení, že v duchu zásady subsidiarity trestní represe a trestního práva jakožto prostředku ultima ratio mělo být případné sankcionování jeho jednání ponecháno prostředkům práva občanského, nelze přiznat relevanci. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že podle zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení ze dne 27. 4. 2021 sp. zn. I. ÚS 722/21, usnesení ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2801/16 aj.).
9. Stěžovatel má za to, že v posuzované věci nešlo o žádné závažné informace a že v dnešní době se na testování na přítomnost viru HIV nenahlíží nikterak s despektem. Tím však nepřijatelně zlehčuje své jednání a opomíjí další podstatné okolnosti svého skutku. Nepravdivou a vysoce hanlivou informaci o tom, že poškozená chodí po testech HIV, vyslovil před nejvyššími představitelkami školy (tj. ředitelkou školy a zástupkyní školy), ve které byla poškozená zaměstnaná jako učitelka, a to z čistě osobních důvodů. Už Nejvyšší soud správně uvedl, že zmíněná nepravdivá informace svým charakterem zasahovala také do intimní, osobní sféry poškozené. Tato jeho informace byla přitom bezpochyby způsobilá ohrozit důvěru vkládanou do poškozené školou, veřejností i rodiči při vzdělávání svěřených dětí. Nelze proto nic namítat proti závěru obecných soudů, že jednání stěžovatele vykazovalo společenskou škodlivost a k jeho postihu bylo třeba použít prostředky trestního práva.
10. Nutno dodat, že danou námitku stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a obecné soudy včetně Nejvyššího soudu se s ní náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly (sub body 2 až 4). Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu