ECLI:CZ:US:2016:4.US.2801.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2801/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem Hradební 856/10, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016 č. j. 6 Tdo 206/2016-35, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 26. 8. 2015 č. j. 14 To 186/2015-551 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 3. 2015 č. j. 3 T 211/2014-528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let, a peněžitý trest. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jímž byl zrušen pouze výrok o uložení peněžitého trestu a v ostatních částech zůstal rozsudek Okresního soudu v Pardubicích nezměněn. Stěžovatel navrhuje také zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy neměly přihlížet k jeho doznání z přípravného řízení, neboť ho učinil výhradně kvůli naději, že jeho věc bude vyřízena narovnáním. Poukazuje na to, že z žádného důkazu provedeného v hlavním líčení nelze dovozovat, že by sepsal listiny, jež měly sloužit ke spáchání podvodu. Stěžovatel dále rozebírá výpovědi některých svědků a vyjadřuje přesvědčení, že žádnou z nich nelze považovat za stěžejní a usvědčující. Zpochybňuje naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu podvodu, a zdůrazňuje, že svým jednáním nikoho neuváděl v omyl a že v důsledku jeho jednání nevznikla poškozené společnosti žádná škoda, neboť za vynaložené peněžní prostředky obdržela protiplnění v podobě práce, kterou pro ni stěžovatel vykonal. Stěžovatel konečně namítá, že jeho věc má charakter ryze občanskoprávního sporu, a vyvození trestní odpovědnosti proto odporuje zásadě ultima ratio vyplývající z ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, a obsah napadených rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Jestliže výše popsané stěžovatelovy námitky směřují proti hodnocení provedených důkazů ze strany trestních soudů a proti výsledným skutkovým a právním závěrům, je třeba nejprve uvést, že - jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí - tytéž námitky uplatňoval již v průběhu trestního řízení. Stěžovatel se tedy pokouší postavit Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což však tomuto orgánu nepřísluší, výjimku představují případy, kdy byla napadená rozhodnutí založena na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či III. ÚS 376/03).
Trestní soudy se v odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně a spolehlivě vypořádaly se všemi výše uvedenými argumenty stěžovatele. Odkázat lze zejména na propracované odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. Soud přesvědčivě vysvětluje, čím stěžovatel uváděl v omyl poškozenou společnost, ale též brigádníky, jichž se jednotlivé skutky týkaly, čím byla poškozené společnosti způsobena škoda a z čeho lze dovodit jeho úmyslné zavinění. Rovněž podrobně rozvedl, z jakých důkazů tyto skutkové a právní závěry vyplývají. Také správně konstatoval, že v posuzované věci není podstatné, zda inkriminované listiny sepsal osobně stěžovatel, nýbrž to, že je uplatnil ve svůj prospěch a předstíral, že jsou pravé (srov. č. l. 7-8). Toto odůvodnění ještě přiléhavě doplnil Nejvyšší soud (srov. č. l. 10-11).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí trestních soudů rovněž zřetelně vyplývá, že doznání stěžovatele učiněné v přípravném řízení nepředstavovalo stěžejní důkaz, na němž by bylo založeno prokázání viny ze spáchání přečinu podvodu. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, totiž svá zjištění opíraly primárně o výpovědi svědků, úřední záznamy o podaných vysvětleních (které byly v hlavním líčení v souladu s trestním řádem přečteny) a listinné důkazy.
V souvislosti s názorem stěžovatele, že v jeho věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost není vždy vyloučena, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní, či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12). Je třeba také konstatovat, že stěžovatel neuvedl žádné konkrétní argumenty, které by podporovaly jeho názor, že v jeho věci by měla zásada subsidiarity trestní represe nalézt uplatnění. Naopak Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, proč uvedenou zásadu v daném případě bez jakýchkoli pochybností nelze aplikovat, a to poukazem na způsobenou větší škodu, a na to, že stěžovatel po dobu několika měsíců uváděl v omyl více osob (viz č. l. 12).
Ústavní soud uzavírá, že trestní soudy se při svých skutkových a právních závěrech nedopustily žádného logického excesu, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a vypořádaly se též s námitkami vznesenými obhajobou. Ústavní soud tak neshledal žádný důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu