ECLI:CZ:US:2022:1.US.2531.21.1
sp. zn. I. ÚS 2531/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti nezl. T. N., zastoupeného Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 6 As 73/2021-67 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2021 č. j. 6 As 73/2021-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 12. 10. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 33 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného právního závěru Nejvyššího správního soudu, že veřejná škola neposkytující prezenční vzdělání není v postavení správního orgánu a není tak pasivně legitimována v řízení o žalobě podané stěžovatelem podle §82 s. ř. s. Stěžovatel uvádí, že mu v důsledku napadených rozhodnutí byla efektivně odňata možnost domáhat se svých práv před soudy (denegatio iustitiae).
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, student Gymnázia X (dále jen "vedlejší účastník"), se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal ochrany před nezákonným zásahem vedlejšího účastníka, který měl spočívat v neposkytování výuky v souladu se zákonem, neboť výuka probíhala distanční formou. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 17 A 126/2020-88 žalobě stěžovatele vyhověl a rozhodl, že se vedlejšímu účastníkovi zakazuje uskutečňovat vzdělávání distanční formou a přikazuje se mu obnovit denní formu vzdělávání v souladu s jeho školním vzdělávacím programem. Nejvyšší správní soud nejdříve v záhlaví citovaným usnesením přiznal kasační stížnosti vedlejšího účastníka odkladný účinek a následně v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek městského soudu zrušil (výrok I.) a žalobu stěžovatele odmítl (výrok II.). S ohledem na závěr usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 9 As 264/2020-51 dospěl k závěru, že v dané věci nebyly splněny podmínky řízení, neboť vedlejší účastník nevykonával žádnou pravomoc svěřenou mu při výkonu veřejné správy a nevystupoval ani jako správní orgán ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Pro úplnost Ústavní soud připomíná, že již v minulosti ústavní stížnosti studentů proti krizovým opatřením vlády zakazujícím prezenční výuku na základních či středních školách odmítal jako návrhy nepřípustné (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20) nebo podané někým zjevně neoprávněným (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 103/20, Pl. ÚS 16/21 nebo sp. zn. Pl. ÚS 23/21). V nyní posuzovaném případě je krizové opatření, na jehož základě vedlejší účastník neposkytoval prezenční vzdělávání (usnesení vlády České republiky ze dne 14. 2. 2021, č. 129, publikované pod č. 63/2021 Sb.) ve smyslu judikatury Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 111/20 nebo Pl. ÚS 113/20) považován za právní předpis sui generis.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud napadený rozsudek řádně odůvodnil, přičemž vycházel ze své dosavadní judikatury. V souvislosti s řešením otázky pasivní žalobní legitimace vedlejšího účastníka kasační soud přiléhavě odkázal na napadené usnesení rozšířeného senátu, v němž dospěl k závěru, že "zakázala-li vláda krizovým opatřením vydaným podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), osobní přítomnost žáků na vzdělávání v základní škole, nelze pro účely řízení o zásahové žalobě považovat za původce zásahu spočívajícího v neumožnění prezenční výuky základní školu (§83 s. ř. s.)." Rozšířený senát v napadeném usnesení dále uvedl, že "postup školy nemohl z povahy věci zasáhnout do práv žáků. Právě naopak, sama škola byla předmětem veřejnoprávního působení vlády. (...) Není podstatné, zda škola měla či neměla nějakou diskreci. Podstatné je, že v situaci, kdy vláda nařídila krizovým opatřením distanční výuku, respektive zakázala osobní přítomnost žáků na výuce, není škola správním orgánem, který by žáky zkracoval na právech. Ve skutečnosti je totiž v takové situaci rovněž škola osobou, jejíž práva a povinnosti jsou přímo dotčena krizovým opatřením. Pak ale není možné v podstatě uměle do zásahové žaloby začlenit školu, která původcem zásahu není."
Výše rekapitulované právní závěry, z nichž vycházel Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a nesouhlasí tak s argumentací stěžovatele, který zpochybňuje způsob, jakým se kasační soud vypořádal s jeho námitkami, opakovaně vznesenými ve správní žalobě, jakož i v přípisu zaslaném rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu (označeném jako amicus curiae brief) ve věci sp. zn. 9 As 264/2020, a v němž v konečném důsledku spatřuje i porušení svých základních práv. Závěr Nejvyššího správního soudu v nyní posuzované věci, že vedlejší účastník nevykonával žádnou pravomoc svěřenou mu při výkonu veřejné správy a nevystupoval ani jako správní orgán ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.
Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (na základě důvodného návrhu vedlejšího účastníka) Ústavní soud připomíná svoji rozhodovací praxi k povaze takového rozhodnutí (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2636/07, II. ÚS 1269/07, III. ÚS 665/06, III. ÚS 1972/07, III. ÚS 2263/08, I. ÚS 536/09). Přezkum takového dílčího procesního rozhodnutí může být toliko omezený, tj. v rámci posouzení, zda rozhodnutí mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. nález sp. zn. II. ÚS 221/98). Takové vady však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je v souladu s předchozí judikaturou a je řádně odůvodněno smyslem přiznávání odkladného účinku kasační stížnosti, jakož i samotnou podstatou správního soudnictví, kdy soudní přezkum se týká již pravomocných a vykonatelných správních rozhodnutí.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu