ECLI:CZ:US:2022:1.US.254.22.1
sp. zn. I. ÚS 254/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Veselého, zastoupeného JUDr. Janem Červenkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Tykačce 6/698, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1940/2021-539 ze dne 13. 10. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 237/2020-375 ze dne 15. 12. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Terezy Machkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. V důsledku vydání napadených rozhodnutí, jimiž byla jedinou dědičkou (bezdětné a svobodné) zůstavitelky Daniely Machkové, zemřelé dne 20. 11. 2012, určena její neteř, vedlejší účastnice (před obecnými soudy v postavení žalobkyně), se stěžovatel (dědic ze závěti, která byla shledána neplatnou) cítí být poškozen na svých právech zaručených
čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
II. Řízení před obecnými soudy
2. V řízení vedeném pod sp. zn. 7 C 116/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „nalézací soud“) předcházelo napadeným rozhodnutím dvojí rozhodování nalézacího soudu.
3. Prvním rozsudkem č. j. 7 C 116/2013-187 ze dne 10. 5. 2017 nalézací soud určil, že vedlejší účastnice je (zákonnou) dědičkou zůstavitelky, neboť nebylo prokázáno, že by závěť zůstavitelky (pořízená dne 23. 10. 2012) byla projevem její svobodné vůle; výpovědi dvou svědkyň tzv. allografní (nesepsané vlastní rukou) závěti stěžovatelky, Martiny Juričkové a Ivy Mašínové, neshledal nalézací soud věrohodnými.
4. K pokynu Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“), který uvedený rozsudek usnesením č. j. 35 Co 101/2018-228 ze dne 17. 4. 2018 zrušil pro nepřezkoumatelnost hodnocení provedených důkazů a nepřípustné obrácení důkazního břemene, následně nalézací soud doplnil dokazování, opětovně zhodnotil provedené důkazy a rozsudkem č. j. 7 C 116/2013-320 ze dne 24. 1. 2020 žalobu zamítl. Svědkyně Juričková sice při jednání dne 28. 6. 2019 změnila svou původní výpověď a popřela, že by se projev vůle zůstavitelky uskutečnil za současné přítomnosti zmíněných osob, jak požaduje zákon (vypověděla, že závěť podepsala sama jako první, na žádost stěžovatele), na což později svědkyně Mašínová navázala v dopise ze dne 4. 11. 2019, v němž spolu s omluvou z jednání pro vážný zdravotní stav rovněž uvedla, že závěť podepsala bez přítomnosti dalších osob z podnětu stěžovatele, který ji ujistil, že je se zůstavitelkou domluven; nalézací soud však tuto změnu neshledal věrohodnou a platnost závěti vzal za prokázanou.
5. K odvolání vedlejší účastnice vydal odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování napadený rozsudek, kterým zamítavý výrok nalézacího soudu změnil a žalobě vyhověl. Uvedl, že funkce svědků allografní závěti je pro posouzení její platnosti stěžejní, zásadní význam v řízení měly proto výpovědi podepsaných svědkyň o okolnostech pořízení závěti. Zopakoval výslech svědkyně Juričkové, která setrvala na své změněné výpovědi; svědkyně Mašínová se znovu omluvila ze zdravotních důvodů, v omluvném dopise rovněž trvala na posledně uvedeném. Dospěl (nejen, ale zejména) proto k závěru, že hmotněprávní svědectví projevu poslední vůle zůstavitelky ve smyslu §476b zákona č. 40/1964, Sb., Občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), bylo v průběhu řízení zásadním způsobem zpochybněno. Jelikož se stěžovateli nepodařilo ani po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. prokázat opak (a uvedenou pochybnost odstranit), nemohl v řízení uspět.
6. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) shledal přípustné v otázce praxí dovolacího soudu dosud neřešené, neshledal je však důvodným, a dovolání proto zamítl. Otázka dovolatele (stěžovatele) zněla, „zda za situace, kdy svědkyně allografní závěti podle §476b [obč. zák.] původně stvrdily svým podpisem, že zůstavitelka před nimi současně přítomnými podepsala závěť a výslovně projevila, že obsahuje její poslední vůli, lze posléze ve sporném řízení o určení dědického práva po zůstavitelce při zjišťování okolností pořízení závěti vycházet ze změny tvrzení svědkyň závěti, kterou jsou de facto jejich původní svědectví pořízení závěti odvolána“. Dovolací soud odkázal na svou rozhodovací praxi postavenou na závěru, že allografní závěť sepsaná podle §476b obč. zák. je neplatná vždy, je-li vyvráceno řádné svědectví osob, jejichž podpisy byly uvedeny na závěti, což je podle něj zjevně i případ, je-li svědectví pořízení závěti „odvoláno“ samotnými svědky. Nejvyšší soud dovodil, že „nemohou-li svědci dostát své svědecké ,roli‘, nelze mít ani za to, že bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele“.
III. Argumentace stěžovatele
7. Porušení svých základních práv, zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým odvolací soud hodnotil výpovědi svědkyň napadené závěti, které se v průběhu řízení změnily, dále v neprovedení dalších důkazních návrhů, v nepromítnutí některých hodnocených důkazů v odůvodnění rozhodnutí a v nepřípustném rozšíření důvodů žaloby. Nejvyšší soud se měl porušení týchž práv dopustit tím, že pochybení odvolacího soudu nenapravil a námitky stěžovatele nevypořádal.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
V. Hodnocení Ústavního soudu
9. Po seznámení s obsahem spisu vlastního i zapůjčeného (sp. zn. 7 C 116/2013) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Kromě obecného vymezení, s čím stěžovatel v rozhodnutích obecných soudů nesouhlasí, je jeho stížnost jen rekapitulací úryvků z obsahu spisu a předestřením vlastního názoru na to, jak měly být rozporuplné výpovědi klíčových svědkyň (nejen procesních, ale i hmotněprávních ve smyslu §476b obč. zák.) vyhodnoceny, jaká skutková zjištění (a na ně navazující právní posouzení) měly obecné soudy učinit. Snahou stěžovatele je především zpochybnit motivaci svědkyň ke změně jejich výpovědi – o to se ovšem pokusil již v řízení před obecnými soudy, jejichž závěrem je, že nedisponuje k tomu potřebnými důkazy (některé důkazní návrhy odvolací soud provedl, jiné odůvodněně zamítl), neunáší proto důkazní břemeno a je odsouzen k procesnímu neúspěchu. Uvedený závěr není porušením, nýbrž naplněním zásad spravedlivého procesu. Stěžovatel důkazy nabídl, odvolací soud jim však neuvěřil. Na dovolacím soudu, který je primárně povolán k řešení právních otázek, nebylo, aby skutkový stav zjištěný odvolacím soudem přehodnocoval. Tím méně je k takovému úkolu povolán Ústavní soud.
11. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že odvolací soud náležitě neodůvodnil, proč se nakonec přiklonil ke změněné výpovědi svědkyň závěti. Jeho rozhodnutí se závěrům odkazovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 94/97 ze dne 26. 6. 1997 (N 85/8 SbNU 287), který se hodnocení důkazů ani blíže nedotýká, neprotiví. Nejde ani o případ, kdy by soud hodnotil provedené důkazy jednostranně či některé nehodnotil vůbec [k tomu nález sp. zn. I. ÚS 3270/12 ze dne 4. 6. 2013 (N 99/69 SbNU 661) a nález sp. zn. IV. ÚS 3902/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 62/64 SbNU 727)] nebo zjistil skutkový stav nedostatečně [nálezy sp. zn. IV. ÚS 3782/11 ze dne 24. 7. 2012 (N 131/66 SbNU 49), sp. zn. IV. ÚS 3695/10 ze dne 1. 8. 2011 (N 134/62 SbNU 93) či sp. zn. I. ÚS 641/99 ze dne 28. 6. 2000 (N 102/18 SbNU 387)]. Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a v zásadě mu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů a skutková zjištění obecných soudů; jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze zjevné a extrémní excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
12. Civilní řízení je ovládáno zásadou ústnosti a přímosti. Důkaz výslechem svědka může hodnotit jedině soudce, který jej provedl, neboť součástí hodnocení takového důkazu je nejen to, co bylo řečeno, nýbrž i to, co vyřčeno nebylo (vystupování, chování, mimika svědka a další neverbální vjemy, které na soudce při výslechu bezprostředně působí). Ústavní soud proto dříve opakovaně rušil rozhodnutí odvolacího soudu, který přehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně, aniž by je sám zopakoval [nález sp. zn. III. ÚS 3717/16 ze dne 26. 9. 2017 (N 179/86 SbNU 845) a starší]. Je-li ovšem důkaz proveden rozhodujícím soudem a jeho rozhodnutí je k tomu dostatečně srozumitelně a přezkoumatelně odůvodněné, není úlohou Ústavního soudu přehodnocovat bezprostřední a nezprostředkovatelné vjemy, které na soudce při provádění důkazu působily, a komu (čemu) nakonec uvěřil. Popsaným požadavkům odvolací soud podle Ústavního soudu beze zbytku dostál.
13. V počátcích řízení byl nalézací soud kritizován za nepřípustné obrácení důkazního břemene, neboť je to žalobce, kdo musí tvrdit a prokazovat důvodnost podaného návrhu. Je ovšem složité prokázat, že se něco nestalo tak, jak se na první pohled jeví, než prokázat, že se tak stalo; negativní skutečnosti se zásadně neprokazují, neboť se až na výjimky prokázat nedají. Proto leží důkazní břemeno zpravidla na účastníkovi, který z předloženého tvrzení vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky [srov. body 37–40 nálezu sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 (N 84/89 SbNU 269), popř. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 763/2017 ze dne 1. 6. 2017]. Platí totiž, že „[r]ozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí ten který účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, to znamená právní předpis, který je na sporný vztah aplikován“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1722/2012 ze dne 28. 8. 2013). Je-li tedy premisou §476b obč. zák., že pro platnost závěti (jako jednostranného právního jednání) pořízené nikoli vlastní rukou je třeba mít prokázáno (resp. nemít vyvráceno) svědectví dvou osob o tom, že závěť byla sepsána a podepsána v souladu se zákonem, pak je v případě relevantního zpochybnění uvedeného na (údajném) závětním dědici, aby nabídl důkazy, které platnost závěti a jeho dědické postavení podpoří. Jinými slovy, aby mohl být stěžovatel v řízení úspěšný, muselo by být postaveno najisto, že uplatněná allografní závěť zůstavitelky je platným právním jednáním, tedy že obsahuje všechny náležitosti podle §476b obč. zák., což se nestalo.
14. Nutno přiznat, že chování svědkyň (významná změna výpovědi jedné, podpořená dopisy zaslanými soudu druhou z nich) v průběhu řízení nebylo standardní. O tom, zda je lze označit za protiprávní, ovšem náleží rozhodnout jiným orgánům veřejné moci mimo přezkoumávané řízení. Podstatným pro věc zůstává, že soud rozhoduje na základě skutkového (zjištěného), nikoli skutečného stavu věci (srov. blíže Jirsa, J. in Jirsa, J., Havlíček, K. Dokazování – úvahy o teorii a praxi. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2021, s. 217, s. 227 a násl.). Odehrává-li se zjišťování skutkového stavu pouze v rovině (protichůdných) tvrzení dotčených osob (sledujících vlastní, nikdy zcela objasněné zájmy), je na soudci, ke které ze skutkových verzí se přikloní jako k pravděpodobnější a zda předpoklady aplikované právní normy bude mít za naplněné (či v tomto případě nenaplněné). Tím není řečeno, že se skutečnost nemohla odehrát i jinak. Soud ovšem disponuje pouze omezenými prostředky, jak se skutkového stavu potřebného k rozhodnutí (které je povinen v reálném čase učinit) dobrat. Ani v takto naznačených limitech dokazování však nelze spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu či jiných práv neúspěšného účastníka řízení.
15. Zbývá dodat, že prokázalo-li by se v budoucnu například, že se dotčené svědkyně dopustily trestného činu křivé výpovědi (jak naznačuje stěžovatel), a vyšel-li by v této souvislosti najevo jiný než odvolacím soudem zjištěný skutkový stav, není vyloučeno otevření prostoru k obnově tohoto řízení. Taková úvaha je ovšem v současné době spekulativní. Bylo úlohou obecných soudů rozhodnout v reálném čase na základě komplexního zhodnocení důkazů, kterou z protichůdných verzí vypovězených svědkyněmi (z nichž pouze jedna může být pravdivá) upřednostní, a platí-li současně, že pro působení právních účinků allografní závěti (tj. pro přiznání dědického práva na základě aplikace §476b obč. zák.) nesmí panovat pochybnost o způsobu jejího pořízení, je skutkový závěr odvolacího soudu jedině logický. Proto ani případný stín přetrvávajícího podezření, která ze skutkových verzí svědkyň závěti je pravdivá (jak se to ve skutečnosti odehrálo), není v danou chvíli způsobilý odůvodnit závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a základních práv stěžovatele. Zákon důvodně klade na allografní závěť přísnější požadavky než na závěť sepsanou formou notářského zápisu nebo holografní.
16. Co se týče námitky stěžovatele k absenci odůvodnění odvolacího soudu ohledně významu výpovědi a vyjádření svědkyně Kučerové (mající podle stěžovatele prokázat ovlivňování závětních svědkyň matkou vedlejší účastnice), odvolací soud (přiléhavě) uvádí, že podstatné a rozhodující pro věc je odvolané svědectví závětních svědkyň (viz bod 11 na s. 13 napadeného rozsudku). Na rozdíl od stěžovatele není Ústavnímu soudu tolik zřejmé, že by odvolací soud písemné sdělení svědkyně Kučerové významně hodnotil, aniž by z něj vyvozené závěry přiznal a odůvodnil; při celkové znalosti obsahu spisu nemá Ústavní soud důvod odvolací soud podezírat, že by záměrně uváděl opak. Ani tak by ovšem nešlo (s ohledem na ostatní zde uvedené okolnosti) o námitku způsobilou zvrátit výsledek řízení. Jak bylo řečeno, hodnocení důkazů je komplexní proces třídění a porovnávání skutků, které se provedenými důkazy buď vzájemně potvrzují, nebo vyvracejí. Je proto dobré si uvědomit, že i kdyby závětní svědkyně své výpovědi nezměnily a setrvaly na původním tvrzení, že zůstavitelka skutečně za jejich současné přítomnosti projevila svou poslední vůli, nemuselo by to nutně znamenat úspěch stěžovatele, neboť i tak by soud mohl (s ohledem na další v řízení zjištěné okolnosti) hodnotit jejich výpovědi jako nevěrohodné a platnost allografní závěti neuznat (jak ostatně učinil nalézací soud při prvním rozhodování ve věci; srov. odvolacím soudem citované usnesení sp. zn. I. ÚS 480/20 ze dne 17. 3. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
17. Námitka nepřípustného „rozšíření původních důvodů žaloby“ již byla vypořádána dovolacím soudem. Úprava procesního stanoviska vedlejší účastnice (důvodů zpochybnění platnosti závěti) je pochopitelnou reakcí na kasační zásah odvolacího soudu a následné poučení ze strany nalézacího soudu (§118a o. s. ř.); sám stěžovatel byl v pozdější fázi řízení poučen stejným způsobem. Ani v tomto ohledu nelze uzavřít, že by byl stěžovatel na svých (dokonce základních) právech zkrácen.
18. Ani jiné námitky stěžovatele buď nejsou způsobilé relevantně zpochybnit průběh dokazování (např. závěr znalce o tom, že dokument byl vytištěn jedním průchodem tiskárnou, či právní názor stěžovatele, že výkladem obecných soudů je svědkům allografní závěti dána časově neomezená možnost své svědectví odvolat), příp. rozhodnutí odvolacího soudu na vytýkaných nesprávnostech nestojí (věrohodnost svědka Skřivánka), anebo jsou přímo zavádějící (odůvodnění účelovosti postupu stěžovatele a nevěrohodnosti svědka Byšky, popsané odvolacím soudem na s. 14–15 rozsudku). V každém případě žádná z nich (i kdyby důvodná) nenapovídá žádnému pochybení ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. bod 37 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2273/14 ze dne 26. 1. 2016 (N 14/80 SbNU 181) a v něm citovaná rozhodnutí].
19. Je zřejmé, že předmět řízení je pro účastníky významný, neboť jde o postavení dědice nikoli nemajetné zůstavitelky, a je proto pochopitelné, že neúspěch v něm dotčený účastník vnímá úkorně, zvlášť za dané procesní situace. Stále je však nutno mít na paměti, že jde o výraz nezávislé rozhodovací činnosti k tomu povolaných soudů, k jejímuž přezkumu není Ústavnímu soudu dán prostor bez dalšího.
VI. Závěr
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu