ECLI:CZ:US:2022:1.US.2552.22.1
sp. zn. I. ÚS 2552/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno-Bohunice, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 416/37, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022 č. j. 3 Tdo 463/2022-3023, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2021 č. j. 2 To 75/2020-2805 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2020 č. j. 48 T 2/2019-2649, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a peněžitému trestu v celkové výši 150 000 Kč. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy nekriticky přistupovaly k osobě poškozené a její verzi rozhodných skutečností považovaly za jedinou pravdivou. Za zásadní otázku považuje, jak je možné, že poškozená společnost X v roce 2012, kdy mělo dojít k trestné činnosti, vykazovala v rámci provedených inventur přebytky v řádech milionů korun, přestože jí měla být způsobena škoda přesahující 27 milionů korun. Poukazuje na to, že v trestním řízení byly jako důkaz provedeny inventury nedokončené výroby - porovnání fyzického a účetního stavu, jež byly vyhotoveny a předloženy samotnou poškozenou společností, a z nich jednoznačně vyplynulo, že poškozené společnosti žádné zboží nechybělo a nebyl zjištěn vznik žádných mank. Rozporuje závěr Nejvyššího soudu, že chyby ve vedení účetnictví poškozené společnosti, na které poukazoval, jdou k jeho vlastní tíži, a je přesvědčen, že jsou chybou jednatele poškozené společnosti. Na základě výše uvedeného má stěžovatel za to, že trestní soudy porušily zásadu presumpce neviny a rozhodovaly v rozporu s principem in dubio pro reo.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel svou argumentaci opírá především o důkaz v podobě inventury nedokončené výroby poškozené společnosti X, přičemž z něj dovozuje, že této společnosti ve skutečnosti žádné zboží nechybělo, resp. nebylo zjištěno žádné manko. Ústavní soud však zjistil, že se trestní soudy touto námitkou pozorně zabývaly a přesvědčivě se s ní vypořádaly. Odkazuje zejména na č. l. 16-17 usnesení Nejvyššího soudu, kde byl obsah a význam uvedené inventarizace podrobně a přehledně rozebrán.
Nejvyšší soud zde především upozornil, že z odborného vyjádření Ing. Gabriely Hrachovinové, LL.M, které předložil stěžovatelův spoluobviněný J. Š., vyplynulo, že vedení účetnictví i kontrolní systémy poškozené společnosti vykazovaly v předmětné době (tj. v roce 2011 a 2012) významné vady, když dokonce řádné provedení inventarizačních prací bylo do určité míry znemožněno. Zpracovatelka odborného vyjádření tak dospěla k závěru, že účetnictví poškozené společnosti nebylo průkazné. Nejvyšší soud dále poukázal na některé konkrétní nedostatky protokolu o provedení inventarizace, v němž nebylo možné nalézt jakoukoli zmínku o předmětném zboží ani čísla výkresů, která by předmětnému zboží odpovídala. Z toho Nejvyšší soud dovodil, že neexistuje ani náznak o reálné existenci daného zboží a o skutečném plnění, jež poškozená společnost proplatila.
Ústavní soud k tomu podotýká, že pro posouzení viny stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku je irelevantní, kdo nese odpovědnost za vady v účetnictví poškozené společnosti. Podstatné je pouze to, že tyto vady existovaly (a stěžovatel sám uvádí, že na ně opakovaně poukazoval), z čehož logicky vyplynuly logické pochybnosti o věrohodnosti inventarizace, k níž stěžovatel upíná svou argumentaci.
Trestní soudy dospěly k závěru, že inventarizace, na niž stěžovatel poukazuje, nepředstavuje věrohodný důkaz, náležitě to odůvodnily a zároveň opakovaně vymezily sérii usvědčujících důkazů. Z nich vyplynulo, že stěžovatel v rozhodném období v informačním systému poškozené společnosti manipuloval s objednávkami, proces odsouhlasování faktur byl v této společnosti založen pouze na jeho schválení, doprava údajně opracovaného zboží se jevila jako nemožná a v rozhodném období došlo k vložení značné finanční hotovosti na stěžovatelův účet (srov. č. l. 16 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 18-19 usnesení vrchního soudu). Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nenachází důvod k tomu, aby zpochybňoval výsledný závěr trestních soudů, že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec, který ve svém souhrnu poskytuje spolehlivý podklad pro závěr o vině. Z tohoto důvodu nelze přisvědčit stěžovateli, že trestní soudy nerespektovaly zásadu presumpce neviny a rozhodovaly v rozporu s principem in dubio pro reo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu