ECLI:CZ:US:2022:1.US.2564.22.1
sp. zn. I. ÚS 2564/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2022 č. j. 29 Co 447/2021-1182 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2021 č. j. 0 P 111/2016-1039, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 9 Úmluvy o právech dítěte a čl. 5 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud prvního stupně rozhodoval o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů. Všechny tři nezletilé děti byly svěřeny do péče matky, otci byla uložena povinnost přispívat na jejich výživu. Soud dále upravil styk otce s nezletilými dětmi. Proti rozhodnutí podal otec i matka odvolání. Otec napadl rozhodnutí v celém rozsahu, matka napadla výroky o vyživovací povinnosti otce. Odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně o svěření nezletilých do péče matky, výrok o styku otce s dětmi změnil tak, aby děti trávily čas u otce společně a ve stejném rozsahu, a to v běžném režimu od pátku lichého týdne do pondělí sudého týdne a upravil i styk dětí s otcem v době prázdnin. Soud změnil i výroky o výživném.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry soudů týkajících se svěření dětí do péče matky, když uvádí, že pravidlem by měla být péče střídavá. Stejně tak nesouhlasí s rozhodnutím o úpravě styku s dětmi, stanovený podle něho v naprosto nedostatečném rozsahu. Soudům vytýká, že v rozhodnutích vyšly ze stanoviska dětí, které byly z důvodu nepřiměřené délky řízení dlouhou dobu ve výlučné péči matky, a tento stav jim začal podle stěžovatele vyhovovat. Upozorňuje, že úkolem soudu je sledovat nejlepší zájem dětí, který nemusí být vždy shodný s jejich přáním. Zároveň upozorňuje, že se odvolací soud neřídil aktuálním rozhodnutím Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3065/21), když stabilita prostředí podle něho nemůže být sama o sobě argumentem pro vyloučení střídavé péče, skutečnosti svědčící proti střídavé péči musí být v řízení nejen tvrzeny, ale i prokázány. Nejenže soud zvolil výlučnou péči matky, ale nedoplnil ji ani širokým stykem dětí s otcem a nepřipustil možnost, že by se střídavá péče mohla přicházet v budoucnu v úvahu. I co do úpravy rozsahu styku s dětmi argumentuje stěžovatel nenaplněním jím uváděných rozhodnutí Ústavního soudu. I při úpravě styku je třeba posuzovat nejlepší zájem dítěte, nevyhovění návrhu na rozšíření styku je nutné odůvodnit jen rozporem s nejlepším zájmem dítěte, podloženým konkrétními okolnostmi a skutečnostmi v řízení prokázanými.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných. Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyplývá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží ve skutečnosti, že ve věcech upravených v druhé části občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Rozhodování soudů v rodinně právních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, což je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele a konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje jeho polemika s právními závěry soudů. Ze strany Ústavního soudu se tak domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Ústavní soud na straně soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal, námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní rozměr.
Ústavní soud konstatuje, že ve věci úpravy poměrů k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu a úpravě styku s nimi bylo provedeno potřebné dokazování, oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné a na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Soudy obou stupňů pečlivě posuzovaly Ústavním soudem definovaná ústavněprávní kritéria pro rozhodování o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem tak, aby mohly rozhodnout v nejlepším zájmu nezletilých dětí. Přitom došly k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilých se jeví jejich svěření do péče matky, neboť to odpovídá jednoznačnému přání nezletilých. Soudy, zejména pak soud odvolací, také upozornily, že jsou si vědomy toho, že přání dětí je hledisko zásadní, postoj dětí však nelze převzít bez dalšího a rozhodnutí založit pouze na něm. Podrobně osvětlily, proč v tomto konkrétním případě přisoudily přání dětí tak zásadní význam a odchylka od jejich přání tak není možná. Odvolací soud se také vyjádřil k námitce otce, že se v přání dětí projevilo to, že si děti v průběhu řízení zvykly být u matky.
Pokud stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v potaz aktuální rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech svěřování dětí do střídavé péče, jeho argumentům obsaženým v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Odvolací soud totiž nebral při rozhodování v potaz pouze stabilitu prostředí, jak namítá stěžovatel, rozhodujícím kritériem zde bylo přání dětí. Názor nezletilých byl zjišťován v průběhu řízení opakovaně a různou formou. Přitom nelze vyloučit, že se přání dětí v budoucnu změní, z rozhodnutí ostatně vyplývá, že obě děti mají pozitivní vztah k oběma rodičům.
Výše uvedené přitom platí i pro rozhodování soudů o úpravě styku stěžovatele s nezletilými dětmi. I v tomto případě soudy dbaly při rozhodování na nejlepší zájem dítěte.
S ohledem na charakter námitek stěžovatele Ústavní soud připomíná, jak ve své judikatuře nesčetněkrát vyzdvihl, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran. Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Z neochoty či neschopnosti rodičů se dohodnout na péči a styku a navazujícím nesouhlasem s rozhodnutím soudů nelze dovozovat porušení základních práv a důvodnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud má za to, že soudy při rozhodování o úpravě péče o nezletilé děti a styku s nimi zvažovaly pro věc všechny podstatné okolnosti jak na straně rodičů, tak především okolnosti podstatné z hlediska zájmu dětí. Prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu