ECLI:CZ:US:2022:1.US.2613.22.1
sp. zn. I. ÚS 2613/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem Plzeň, T. G. Masaryka 25, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022 č. j. 4 Tdo 383/2022-2216, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 1. 2022 č. j. 6 To 286/2021-2123 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 14. 10. 2021 č. j. 2 T 81/2021-2038, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Domažlicích, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k peněžitému trestu v celkové výši 400 000 Kč; pro další skutky zahrnuté do obžaloby byl stěžovatel uvedeným rozsudkem zproštěn viny. Dále navrhuje zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Domažlicích zrušen pouze ve zprošťujícím výroku, v navazujícím výroku o odkazu poškozeného na občanskoprávní řízení a ve výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a nově bylo rozhodnuto, že se stěžovatel pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zařazuje do věznice s ostrahou. Stěžovatel navrhuje rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy porušily základní zásadu trestního řízení uvedenou v §2 odst. 5 trestního řádu. Tvrdí, že rozhodná skutková zjištění trestních soudů jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z nich nevyplývají při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popř. jsou s nimi přímo v rozporu. Trestní soudy podle něj chybějící důkazy nepřípustně nahradily svými úvahami, které v provedených důkazech nemají žádnou oporu a zjevně odporují elementární logice. Specificky odkazuje na bod 7 rozsudku nalézacího soudu, kde je podle něj jediným důkazem výpověď spoluobviněného, o jejíž věrohodnosti lze pochybovat. Popsaný způsob odcizení věci považuje za naprosto nemožný vzhledem k množství věcí a jejich váze a minimálnímu času, v němž mělo být odcizení provedeno.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Z výše uvedeného je navíc patrné, že stěžovatelova argumentace směřuje výhradně proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, jakož i proti skutkovým závěrům, které z nich trestní soudy dovodily. Stěžovatelovy námitky jsou navíc z větší části toliko obecné. Hovoří o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, o zkreslování důkazů či jejich nelogickém hodnocení, avšak až na jednu výjimku (viz níže) nespecifikuje, v čem konkrétně mají tyto jím tvrzené vady spočívat.
Proto i Ústavní soud může jen obecným způsobem odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, v nichž bylo přesvědčivým způsobem vysvětleno, na základě jakých důkazů a úvah trestní soudy dospěly ke skutkovým zjištěním rozhodným pro závěr o vině stěžovatele ze spáchání výše uvedených trestných činů (srov. zejména č. l. 10-12 usnesení Nejvyššího soudu a č. l. 9-13 rozsudku Krajského soudu v Plzni). Ústavní soud neseznal, že by se trestní soudy v procesu dokazování zpronevěřily zásadě vyhledávací vyplývající z §2 odst. 5 trestního řádu, nebo se dopustily jiných pochybení namítaných stěžovatelem.
Jedinou částečně konkrétní námitkou stěžovatele je ta, která se týká bodu 7 výroku o vině obsaženého v rozsudku Okresního soudu v Domažlicích. S jeho tvrzením, že daný způsob odcizení věcí (tj. bagru, elektrické štípačky na dřevo, zahradního traktůrku, vibrační desky, náhradní lžíce k bagru, motorové pily, elektrické flexy a ruční elektrické míchačky na beton) je naprosto nemožný, se však trestní soudy přesvědčivě vypořádaly. Ústavní soud i v tomto případě odkazuje na usnesení dovolacího soudu (srov. č. l. 10-11 usnesení Nejvyššího soudu), z nějž mj. vyplývá, že vina stěžovatele ze spáchání této krádeže nebyla prokazována pouze výpovědí spoluobžalovaného, jak tvrdí, nýbrž i dalšími důkazy. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k této argumentaci cokoli dodávat, zvláště když na ni stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak konkrétně nereaguje a omezuje se toliko na obecné tvrzení o její nelogičnosti, se kterým se Ústavní soud nemůže ztotožnit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu