ECLI:CZ:US:2022:1.US.2623.22.1
sp. zn. I. ÚS 2623/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Kulíška, zastoupeného JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem v Napajedlech, Masarykovo náměstí 220, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 136/2020-19 ze dne 29. 7. 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se domáhal obnovy daňového řízení, v němž mu byla doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2006 až prosinec 2008. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 55410/17/5100-41456-712211 ze dne 20. 12. 2017 formálně změnil a věcně potvrdil prvostupňové rozhodnutí příslušného správce daně, který zastavil řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy daňového řízení. Vedlejší účastník (stejně jako příslušný správce daně) dospěl k závěru, že šestiměsíční subjektivní lhůta k podání návrhu na povolení obnovy byla stěžovatelem zmeškána. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 30 Af 16/2018-27 ze dne 26. 3. 2020 správní žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutí vedlejšího účastníka zamítl.
3. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") následně zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem. V odůvodnění svého rozhodnutí NSS uvedl, že z návrhu stěžovatele je zřejmé, že za důvod, pro který mělo být řízení obnoveno, považuje rozsudek NSS č. j. ?7 Afs 63/2013-23 ze dne 4. 4. 2014, jež se týkal doměření daně z příjmu manželky stěžovatele. Z uvedeného rozsudku má podle stěžovatele vyplývat, že stěžovatel sám v původním daňovém řízení prokázal oprávněnost daňových výdajů - dodávek dřevní hmoty od jeho dodavatele. Stěžovatel poukazoval na to, že v návaznosti na citovaný rozsudek došlo v přezkumném řízení ke zrušení předchozích rozhodnutí o doměření jeho daně z příjmů za zdaňovací období let 2006 - 2008. Stěžovatel očekával obdobný postup správních orgánů i ve vztahu k doměření daně z přidané hodny, a proto podal podnět k přezkoumání dodatečných platebních výměrů na DPH; vedlejší účastník však tento podnět k přezkumnému řízení sdělením ze dne ze dne 28. 8. 2014 neshledal důvodným. NSS nicméně dospěl k závěru, že nabyla-li vyhovující rozhodnutí, jimiž byla změněna předchozí rozhodnutí o doměření daně z příjmů, právní moci dne 19. 11. 2014, nejpozději k tomuto datu musel být obsah těchto rozhodnutí (jakožto obsah rozsudku NSS týkajícího se jeho manželky) stěžovateli znám. Návrh na obnovu řízení však byl správci daně doručen až téměř dva roky poté (1. 11. 2016), a byl tedy opožděný.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel vycházel z přesvědčení, že dojde-li k přezkumu původního rozhodnutí o doměření DPH v přezkumném řízení, není důvod vést současně řízení o povolení obnovy řízení, a to zejména s ohledem na to, že v době podání podnětu k přezkumu již byl znám rozsudek Soudního dvora Evropské Unie (dále jen "SDEU") ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-438/09 Dankowski. Z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel má nárok na odpočet DPH odvedené za služby poskytnuté jeho dodavatelem, neboť příslušné faktury obsahovaly veškeré formální náležitosti daňového dokladu. Byť navrhovatel předpokládal, že k tomuto rozsudku a rozsudku NSS sp. zn. ?7 Afs 63/2013 bude přihlédnuto, nestalo se tak, a stěžovatel proto podal návrh na obnovu daňového řízení. Stěžovatel tvrdí, že lhůta pro povolení obnovy řízení počala běžet až od okamžiku, kdy se dozvěděl, že návrhu na přezkum rozhodnutí nebude vyhověno, neboť podle něj nelze vést souběžně řízení o přezkum rozhodnutí a o povolení obnovy řízení. Podle stěžovatele jsou rozhodnutí správních orgánů a správních soudů nesprávná a dotýkají se závažným způsobem jeho majetkové sféry. Z citovaných rozhodnutí SDEU a NSS lze dovodit, že stěžovateli nebyl uznán nárok na odpočet DPH v celkové výši 1 737 596 Kč, byť splnil všechny zákonné podmínky.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u NSS [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, protože byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku (§72
odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona, jelikož stěžovatel vyčerpal procesní prostředky, které mu soudní řád správní k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je zjevně neopodstatněným návrhem ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Stěžovatel v řízení o ústavní stížnosti nese břemeno tvrzení a je jeho povinností předložit takovou stížnostní argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy; usnesení sp. zn. III. ÚS 1893/22 ze dne 4. 8. 2022].
7. Byť stěžovatel nyní souzené věci v ústavní stížnosti formálně tvrdí, že NSS porušil jeho "majetkovou sféru", jeho dílčí námitky nelze považovat za ucelenou a kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel totiž jednak rozporuje postup vedlejšího účastníka, který nezahájil přezkumné řízení ve věci doměření DPH, a dále s odkazem na judikaturu SDEU tvrdí existenci nároku na odpočet DPH. V tomto směru však ústavní stížnost zcela pomíjí předmět řízení v nyní projednávané věci, neboť NSS věcně neprojednával otázku naplnění zákonných podmínek pro odpočet DPH, nýbrž jen posuzoval, zda byl návrh stěžovatele na obnovu řízení uplatněn v zákonné šestiměsíční lhůtě.
8. Stěžovatel uvádí, že "předpokládal" zahájení přezkumného řízení, které podle něj nelze vést souběžně s řízením o návrhu na obnovu řízení. V tomto ohledu se Ústavní soud zcela ztotožňuje se závěry správních soudů, podle kterých vedení přezkumného řízení nemá žádný vliv na běh zákonné lhůty pro podání návrhu na povolení obnovy řízení (bod 5 a 19 rozsudku NSS). Nejvyšší správní soud srozumitelně a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč se stěžovatel s obsahem rozsudku sp. zn. ?7 Afs 63/2013, který považoval za důvod pro obnovu řízení, seznámil nejpozději dne 19. 11. 2014, tedy téměř dva roky před podáním návrhu na povolení obnovy řízení. Tvrdí-li stěžovatel, že lhůta začala běžet od okamžiku, kdy se dozvěděl, že návrhu na přezkum rozhodnutí nebude vyhověno, přehlíží, že i v takovém případě by byl jeho návrh opožděný, neboť vedlejší účastník podnět k přezkumnému řízení neshledal důvodným sdělením ze dne 28. 8. 2014, tedy (paradoxně) více než dva roky před podáním návrhu na obnovu řízení.
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu