ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.63.2013:20
sp. zn. 7 Afs 63/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: D. K.,
zastoupená JUDr. Radkem Foralem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 220, Napajedla,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2013,
č. j. 30 Af 122/2011 – 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2013, č. j. 30 Af 122/2011 – 34
a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 13. 6. 2011, č. j. 7465/11-1102-703207,
č. j. 7463/11-1102-703207, a č. j. 7464/11-1102-703207 se zrušují a věc
se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
7.808 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Radka
Forala, advokáta.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti 9.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Radka Forala, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 5. 2013, č. j. 30 Af 122/2011 – 34, zamítl
žaloby podané žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutím Finančního
ředitelství v Brně (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 13. 6. 2011, č. j. 7465/11-1102-703207,
č. j. 7463/11-1102-703207 a č. j. 7464/11-1102-703207, jimiž byla zamítnuta její odvolání
a potvrzeny dodatečné platební výměry Finančního úřadu ve Valašských Kloboukách (dále jen
„správce daně“) ze dne 25. 11. 2010, č. j. 28839/10/306970706583, č. j. 28769/10/306970706583
a č. j. 28826/10/306970706583 o dodatečném doměření daně z příjmů fyzických osob
za zdaňovací období roku 2006, 2007 a 2008 v celkové výši 284.172 Kč a sdělení penále za tato
zdaňovací období v celkové výši 52.445 Kč. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že podstatou projednávaných věcí bylo posouzení stěžovatelkou uplatněných výdajů (nákladů)
vynaložených na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle ust. §24 zákona č. 586/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Konkrétně se jednalo o výdaje
vynaložené na pořízení, zpracování a další prodej palet a stavebního řeziva v letech 2006 až 2008,
které správce daně vyloučil z daňově uznatelných nákladů, protože stěžovatelka podle jeho názoru
neprokázala jejich faktické vynaložení. Daňový subjekt má povinnost daň přiznat, tedy břemeno
tvrzení, ale také povinnost toto tvrzení doložit, tj. má břemeno důkazní, jak je zřejmé z ust. §31
odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). Prokazování uskutečnění daňově uznatelného výdaje je primárně záležitostí
dokladovou (účetní či evidenční) a daňový subjekt své důkazní břemeno unese, předloží-li správci
daně doklady splňující požadavky stanovené zákonem a dále pokud údaje na dokladech uvedené
odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. V daném případě měl správce daně pochybnosti týkající
se předmětných daňových výdajů, přičemž jejich důvodnost prokázal, když identifikoval konkrétní
skutečnosti, na jejichž základě jeho pochybnosti vznikly. Podle výsledků daňové kontroly manžel
stěžovatelky, jehož byla spolupracující osobou ve smyslu ust. §13 zákona o daních z příjmů,
zahrnul do daňově účinných výdajů hotovostní výdaje související s úhradou faktur vystavených
dodavatelem PhDr. Rudolfem Strmiskou, jejichž předmětem měla být dodávka stavebního řeziva
a palet. Správce daně však zjistil, že dodavatel byl od 9. 11. 2004 v konkurzním řízení, které nebylo
ukončeno, a tudíž nesměl provozovat podnikatelskou činnost. Tomuto dodavateli byla také v roce
2005 zrušena registrace k dani z přidané hodnoty. Stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno,
protože nevyvrátila pochybnosti správce daně ohledně původu zboží a výdajů na jeho pořízení.
Neprokázala totiž, od koho nabyla dřevní hmotu a jakou částku za ni zaplatila. Tyto informace
nebylo možno získat ani aktivitou správce daně. Vykázané výdaje proto správce daně neuznal jako
výdaje podle ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, a to i přes to, že existence zboží a jeho
následný prodej včetně vytvořeného zisku nebyly sporné. Samotná existence zboží totiž nic
nevypovídala o tom, od koho bylo získáno a za jakou cenu. Toto byly dvě zásadní pochybnosti
správce daně, ke kterým měla stěžovatelka důkazní břemeno, které neunesla. Na závěrech
krajského soudu nic nezměnil ani poukaz stěžovatelky na obchodní praxi, kterou se svým
dodavatelem zavedla a dodržovala. K její námitce, že správce daně pochybil, pokud za těchto
podmínek doměřil daň na základě dokazování, a nikoli pomocí pomůcek, krajský soud konstatoval,
že konstrukce způsobu stanovení daňové povinnosti je podle ust. §31 zákona o správě daní
a poplatků založena na zásadě, že prioritu má určení daně dokazováním. Teprve v případě takové
absence důkazních prostředků, že daň nelze stanovit dokazováním, nastupuje způsob stanovení
daně za použití pomůcek. O takový případ se v dané věci nejednalo. Z neprokázání faktického
vynaložení některých deklarovaných nákladů nebylo možné bez dalšího dovozovat nemožnost
stanovení daně dokazováním. Neprokázal-li tedy daňový subjekt, od koho nabyl zboží a jakou
částku za ně zaplatil, a nebylo možno tyto informace získat ani aktivitou správce daně, nejednalo
se o daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěrem krajského
soudu, protože v průběhu dokazování předložila veškeré důkazy, které jednoznačně prokázaly
oprávněnost uplatněných nákladů za dodávky dřeva od dodavatele PhDr. Rudolfa Strmisky.
V průběhu daňové kontroly byly předloženy faktury vystavené tímto dodavatelem, jím podepsané
příjmové doklady a místním šetřením u společnosti Zemědělci Vlachovice, s. r. o.
ze dne 15. 7. 2010 byla potvrzena existence skládky dřeva stěžovatelky. Z živnostenského rejstříku
bylo stěžovatelce známo, že dodavatel PhDr. Rudolf Strmiska měl v rozhodné době příslušné
živnostenské oprávnění. Pokud tedy byly tyto skutečnosti jednoznačně prokázány, byl zcela
naplněn obsah ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmu. Správce daně se měl blíže zabývat
otázkou, proč uvedený dodavatel vystavoval faktury, dodací listy a příjmové doklady, pokud plnění
neposkytl nebo spíše proč přijaté plnění nepřiznal jako základ daně. Odmítl-li PhDr. Rudolf
Strmiska jako svědek ve věci vypovídat, nepochybně tak učinil právě z obavy z možného postihu
pro nezákonnou činnost. Tím fakticky potvrdil pravdivost vystavených dokladů. Závěr krajského
soudu lze tedy interpretovat tak, že nelze uznat pravost předmětných dokladů jenom proto,
že výstavce dokladů odmítl k těmto dokladům učinit svědeckou výpověď. Podle stěžovatelky však
byla reálnost obchodu doložena. Povinností správce daně bylo, aby skutečnosti rozhodné
pro stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji. Správce daně však pouze zpochybnil
věrohodnost předložených účetních dokladů, ale již nepostupoval tak, aby byly řádně zjištěny
skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a také neprokázal žádnou
skutečnost, která by vyvracela věrohodnost, průkaznost, správnost nebo úplnost účetnictví. Z výše
uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakovalo skutkové
okolnosti případu s tím, že svědecká výpověď správkyně konkurzní podstaty neprokázala,
že by v letech 2006 až 2008 PhDr. Rudolfa Strmiska provozoval podnikatelskou činnost.
PhDr. Rudolf Strmiska pak využil zákonné možnosti nevypovídat a správci daně nepříslušelo
zkoumat důvody, pro které tak učinil. Správce daně proto pouze konstatoval, že PhDr. Rudolf
Strmiska nepotvrdil ani nevyvrátil uskutečnění předmětných dodávek dřevní hmoty. Obchodní
objednávky v daném objemu dřevní hmoty měly probíhat od PhDr. Rudolfa Strmisky zásadně
a pouze telefonicky, přičemž ani k tomu nebyla stěžovatelka schopna doložit jediný výpis
telefonních hovorů, kterým by své tvrzení prokázala. V této souvislosti správce daně ve snaze
zajistit důkazní prostředky provedl místní šetření u společnosti Zemědělci Vlachovice, s. r. o.,
která měla stěžovatelce dřevo skládat. V rámci tohoto šetření byla potvrzena existence dřevní
hmoty a její manipulace nakládacím strojem. Nikdo z pracovníků této společnosti však nedokázal
poskytnout bližší informace o původu dřeva, jména dopravní firmy či jejich řidičů. Bylo tudíž na
stěžovatelce, aby podle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků prokázala faktické
uskutečnění obchodního případu, tj. dodávky zboží a jejich úhrady, což se jí nepodařilo.
Dokazování uskutečněného výdaje ve smyslu ust. §24 zákona o daních z příjmů nelze postavit
pouze na zjištění, že účetní doklady formálně odpovídají požadavkům předpisů o účetnictví
a daňové evidenci. Toto neprokazuje, že deklarovaný výdaj byl skutečně příslušným daňovým
subjektem vynaložen. Skutečnost, že z prodeje zboží bylo dosaženo příjmů, správní orgány nijak
nezpochybnily, stejně jako nezpochybnily existenci zboží – dřevní hmoty. Důvodně však
po stěžovatelce požadovaly prokázání, že předmětné zboží dodal PhDr. Rudolf Strmiska
a že za dodávku zboží tomuto dodavateli skutečně uhradila částky, které uplatnila v daňových
výdajích. Toto se jí však nepodařilo prokázat. Odvolací finanční ředitelství proto navrhlo,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti,
a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu stěžovatelka v průběhu daňové kontroly předložila daňovou
evidenci, v níž byly zahrnuty faktury vystavené dodavatelem PhDr. Rudolfem Strmiskou.
Předmětem fakturace byly dodávky stavebního řeziva a palet. Na podkladě těchto
faktur stěžovatelka uplatnila do daňově uznatelných výdajů částku 2.057.982,50 Kč
(+ DPH 391.016,67 Kč) za zdaňovací období roku 2006, 4.073.299 Kč (+ DPH 773.926,79 Kč)
za zdaňovací období roku 2007 a 3.433.811 Kč (+ DPH 654.323,90 Kč) za zdaňovací období
roku 2008. Správce daně vyjádřil pochybnosti o obchodních vztazích mezi stěžovatelkou
a PhDr. Rudolfem Strmiskou jako dodavatelem, neboť na jeho majetek byl dne 9. 11. 2004
prohlášen konkurz a dne 28. 2. 2005 mu byla mu zrušena registrace k dani z přidané hodnoty.
V návaznosti na to požádal správce daně místně příslušného správce daně, aby vyslechl jako
svědky PhDr. Rudolfa Strmisku a správkyni konkurzní podstaty JUDr. Alenku Hromkovou.
Svědek PhDr. Rudolf Strmiska do protokolu o ústním jednání uvedl, že z důvodu svého
zdravotního stavu a nebezpečí trestního stíhání vůči své osobě odmítá vypovídat. Svědkyně
JUDr. Alenka Hromková do protokolu o ústním jednání uvedla, že jí není známo, že by úpadce
PhDr. Rudolf Strmiska od prohlášení konkurzu vyvíjel podnikatelskou činnost, přičemž tuto
v době konkurzu bez jejího vědomí ani nesmí provozovat. V majetku úpadce nebylo v době
prohlášení konkurzu evidováno žádné stavební řezivo. Výrobní a skladovací prostory, které úpadce
vlastnil, byly prodány kolem roku 2006. K předloženým fakturám, které měl PhDr. Rudolf
Strmiska stěžovatelce vystavit, uvedla, že jí o tom není nic známo. Úpadce ji nikdy neinformoval,
že by tyto faktury vystavoval a přijímal hotovostní platby. Registrace k dani z přidané hodnoty byla
PhDr. Rudolfu Strmiskovi zrušena proto, že nebyla podávána daňová přiznání k dani z přidané
hodnoty a od prohlášení konkurzu neprobíhala žádná podnikatelská činnost. Z tohoto důvodu mu
nevznikla ani povinnost podávat daňové přiznání k dani z příjmů. Správce daně vyzval podle
ust. §16 odst. 2 písm. c) a e) a ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků manžela
stěžovatelky K. K. k prokázání a doložení, že dodávky stavebního řeziva a palet byly uskutečněny
podle přijatých faktur a že tyto dodávky byly PhDr. Rudolfu Strmiskovi uhrazeny v hotovosti
podle předložených dokladů. K tomu se jmenovaný vyjádřil tak, že stavební materiál a řezivo
objednával u PhDr. Rudolfa Strmisky telefonicky, např. týden dopředu, a dopravu ve všech
případech zajišťoval PhDr. Rudolf Strmiska. Jména řidičů neznal, ani nebyl schopen doložit RZ
nákladních automobilů či původ dřeva. Při dodání dřevní hmoty si pouze zkontroloval a poznačil
jeho množství, které si následně s PhDr. Rudolfem Strmiskou odsouhlasili při placení, kdy byla
také předávána faktura a dodací list. Peníze za dodávky dřeva předával převážně ve svém domě ve
Vlachovicích, popř. v Kyjově na autobusovém nádraží. Obchodní spolupráce s PhDr. Rudolfem
Strmiskou začala již kolem roku 1992 a po celou dobu se jednalo o dodávky dřevní hmoty. Manžel
stěžovatelky dále uvedl, že jeho zaměstnanci jsou schopni potvrdit vykládku dřevní hmoty, ale
nikoliv od koho dřevo pochází. Tyto skutečnosti manžel stěžovatelky uvedl i jako svědek
v daňovém řízení vedeném u PhDr. Rudolfa Strmisky. Dále uvedl, že nemůže doložit výpisy
z telefonních hovorů, neboť je nemá s telefonní společností dojednány. Při předání peněz nebyl
nikdo přítomen. Pouze výjimečně byla přítomna stěžovatelka. Bližší informace o původu dřeva,
dopravní firmě či jejich řidičů správce daně nezjistil ani místním šetřením u společnosti Zemědělci
Vlachovice, s. r. o. dne 15. 7. 2010. Byla pouze potvrzena existence dřeva a manipulace s ním.
Podle ust. §24 odst. 1 věty první zákona o daních z příjmu se za výdaje, které je možno
odečíst od příjmů pro stanovení základu daně, považují pouze výdaje (náklady) vynaložené
na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, kdy lze za takové výdaje uznat pouze výdaje
poplatníkem prokázané.
Citované ustanovení obsahuje obecné pravidlo pro daňovou uznatelnost výdajů (nákladů).
Předpokladem daňové uznatelnosti výdaje je, že vynaložený výdaj objektivně sloužil zákonem
stanovenému účelu, anebo že mu sice ve skutečnosti nesloužil, nebo sloužil jen zčásti, ale v době,
kdy jej daňový subjekt vynakládal, se mohl oprávněně domnívat, že stanovenému účel sloužit
bude. Výdaji podle ust. §24 odst. 1 věta první zákona o daních z příjmů tedy mohou být v řadě
případů i výdaje, které ve skutečnosti k zákonem předvídanému výsledku nevedly, avšak zcela
legitimně byly na jeho dosažení vynaloženy, a jsou proto daňově uznatelné (viz např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Afs 13/2005 - 60,
publ. pod č. 718/2005 Sb. NSS, a ze dne 10. 2. 2005, č. j. 2 Afs 90/2004 - 70,
publ. pod č. 794/2006 Sb. NSS, popř. usnesení rozšířeného senátu tohoto soudu
ze dne 21. 10. 2009, č. j. 2 Afs 180/2006 - 64, publ. pod č. 1984/2010 Sb. NSS). Judikatura
Nejvyššího správního soudu klade důraz i na to, aby byl zdaňován pouze skutečný příjem
poplatníka a podotýká, že výši příjmů nelze v neprospěch poplatníka určit podle pravidel,
která se míjejí s tím, jak se jeho hospodaření v rozhodných ohledech skutečně vyvíjelo (viz zejména
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136,
publ. pod č. 846/2006 Sb. NSS, ze dne 19. 4. 2012, č. j. 5 Afs 45/2011 - 94,
publ. pod č. 2626/2012 Sb. NSS, ze dne 28. 8. 2013, č. j. 8 Afs 30/2012 - 32,
publ. pod č. 2941/2014 Sb. NSS, a ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 Afs 77/2012 - 31,
publ. pod č. 2962/2014 Sb. NSS).
Podle ust. §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny
skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl
správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
Podle ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků správce daně prokazuje
existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví
a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.
K rozložení důkazního břemene v daňovém řízení se již vyjádřil Ústavní soud v nálezu
ze dne 24. 4. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), a následně Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 16. 7. 2009, č. j. 1 Afs 57/2009 – 83, tak, že daňový subjekt má
povinnost prokázat k výzvě správce daně jen ty skutečnosti, které sám tvrdí. Z navazující
konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu pak vyplývá, že daňový subjekt prokazuje svá
tvrzení především účetnictvím a jinými povinnými záznamy (viz např. rozsudky ze dne 30. 1. 2008,
č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, nebo ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008 - 86). Existence účetních
dokladů, tj. příjmových dokladů a faktur, i když formálně bezvadných, však sama o sobě zpravidla
neprokazuje, že se operace, která je jejich předmětem, opravdu uskutečnila (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2008, č. j. 8 Afs 54/2008 - 68, obdobně také
rozsudek ze dne 28. 2. 2006, č. j. 7 Afs 132/2004 - 99, a rozsudek ze dne 8. 7. 2010,
č. j. 1 Afs 39/2010 - 128). Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje v účetnictví daňového
subjektu jsou v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností
existují natolik vážné a důvodné pochybnosti, že činí účetnictví nevěrohodným, neprůkazným,
nesprávným nebo neúplným. Správce daně je povinen označit konkrétní skutečnosti, na základě
nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen
takto totiž může unést důkazní břemeno ve smyslu ust. §31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní
a poplatků.
V daném případě stěžovatelka předložila účetní záznamy a doklady, kterými prokazovala
svá tvrzení, že předmětné výdaje skutečně vynaložila na dosažení, zajištění či udržení svých
zdanitelných příjmů. Nejednalo se však o důkazy nevyvratitelné, které by prokazovaly rozhodné
skutečnosti. Za této situace pak bylo důkazní břemeno na správních orgánech, jejichž povinností
bylo, pokud tvrzení stěžovatelky doložená uvedenými listinami zpochybňovaly,
aby své pochybnosti opřely o relevantní důkazy. Správní orgány sice uváděly velmi závažné
skutečnosti, jež by, pokud by byly prokázány, zásadním způsobem znevěrohodnily stěžovatelčina
tvrzení. Jednalo se především o zjištění, že na dodavatele PhDr. Rudolfa Strmisku byl
dne 9. 11. 2004 prohlášen konkurz a konkurzní řízení ještě nebylo v předmětných zdaňovacích
obdobích skončeno. Tudíž v této době PhDr. Rudolf Strmiska podle práva neměl vyvíjet
bez součinnosti se správkyní konkursní podstaty žádnou podnikatelskou činnost. Zda skutečně
podnikatelskou činnost v době probíhajícího konkurzního řízení neprováděl, a nebyl tak
dodavatelem dřevní hmoty, však nelze bez dalšího pouze ze samotného zákazu dovozovat. Bylo-li
tomu tak či nikoliv, nebylo svědeckými výpověďmi PhDr. Rudolfa Strmisky a JUDr. Alenky
Hromkové prokázáno, zejména když PhDr. Rudolf Strmiska se k dodávkám dřevní hmoty
stěžovatelce nijak nevyjádřil, a výslovně je tedy nepopřel. Naproti tomu tvrzení stěžovatelky, stejně
jako jejího manžela, bylo v průběhu daňového řízení konzistentní a konstantní. Jednoznačně
označili jako dodavatele PhDr. Rudolfa Strmisku s tím, že se mezi nimi jednalo o dlouholetou
obchodní spolupráci, předložili faktury a příjmové doklady opatřené razítkem „PhDr. Rudolf
Strmiska, IČO: 10578897, DIČ: 310-430318411“ a nečitelným podpisem, označili existující skládku
jím dodané dřevní hmoty a zcela konkrétně popsali i obchodní praxi mezi nimi a dodavatelem
PhDr. Rudolfem Strmiskou, tedy způsob provádění objednávek dřevní hmoty, její dodávky a
následný způsob úhrady.
Správní orgány, stejně jako krajský soud, se spokojily pouze se zjištěním, že PhDr. Rudolf
Strmiska byl v rozhodné době v konkurzním řízení, a tudíž nebyl oprávněn vyvíjet podnikatelskou
činnost. Z toho pak dovodily, že nemohl být dodavatelem předmětné dřevní hmoty a příjemcem
stěžovatelkou ve vztahu k němu vykazovaných výdajů. Uvedená skutečnost však není dostačující
k tomu, aby nezvratným způsobem byla vyvrácena věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost
stěžovatelkou předloženého účetnictví. Probíhající konkurzní řízení totiž fakticky nemohlo
zabránit PhDr. Rudolfu Strmiskovi, aby pokračoval v tvrzené obchodní spolupráci
se stěžovatelkou a jejím manželem. Existují sice určité pochybnosti, zda PhDr. Rudolf Strmiska
i po prohlášení konkurzu dodával stěžovatelce a jejímu manželovi dřevní hmotu, ale ty nemohou,
s ohledem na dosud zjištěný skutkový stav, mít vliv na stěžovatelkou uplatněné výdaje na nákup
dřevní hmoty. Pokud PhDr. Rudolf Strmiska odmítl vypovídat, a nepotvrdil tak tvrzení
stěžovatelky, je to zcela logické a pochopitelné, neboť přiznáním, že fakticky jako úpadce podnikal
v době, kdy tak mohl činit jen v součinnosti se správkyní konkursní podstaty, by se vystavoval
případnému právnímu postihu. Skutečností, nikým nezpochybňovanou, je, že stěžovatelka dřevní
hmotu, jakou jí měl dodávat PhDr. Rudolf Strmiska, skutečně v rozhodném období měla, a tuto
po zpracování dále prodávala svým odběratelům, kteří jí za odebrané zboží platili.
K unesení důkazního břemene daňovými orgány ve smyslu ust. §31 odst. 8 písm. c)
zákona o správě daní a poplatků tak, aby důkazní břemeno opět přešlo na stěžovatelku, je proto
nezbytné doplnit dokazování. Např. nebylo zpochybněno tvrzení stěžovatelky,
že s PhDr. Rudolfem Strmiskou udržovala obchodní vztahy již řadu let před předmětnými
zdaňovacími obdobími. Stejně tak nebylo zpochybněno, že dřevní hmota byla stěžovatelce
dodávána a její vykládku z nákladních vozidel, které ji přivezly, prováděli pracovníci společnosti
Zemědělci Vlachovice, s. r. o. F. Č., P. L. a A. L. Naopak nebyla dostatečně prokázána existence
skutečnosti, že PhDr. Rudolf Strmiska fakticky předmětné zboží stěžovatelce a jejímu manželovi
v době trvání konkurzního řízení nedodával.
Z důvodů výše uvedených shledal Nejvyšší správní soud stížní námitky důvodnými, a proto
podle ust. §110 odst. 1 části věty před středníkem a odst. 2 písm. a) části věty před středníkem
s. ř. s. rozsudek krajského soudu jakož i rozhodnutí finančního ředitelství zrušil a věc vrátil
odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. V dalším řízení je správní orgán vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§78 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věty první s. ř. s., v případě
kasační stížnosti ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, jež důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka měla ve věci plný úspěch,
proto má právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem.
Náklady řízení o žalobě se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2.000 Kč
a odměny advokáta za 2 úkony právní služby ve výši 2 x 2.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení,
písemné podání ve věci samé) podle ust. §1 odst. 1, §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a)
a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále z náhrady hotových výdajů
ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle
zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 1.008 Kč. Náhrada nákladů řízení
o žalobě tedy činí celkem 7.808 Kč.
Náklady řízení o kasační stížnosti sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce
5.000 Kč a odměny advokáta za 1 úkon právní služby ve výši 3.100 Kč (písemné podání ve věci
samé) podle ust. §1 odst. 1, §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 a z náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3
citované vyhlášky). Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna
o částku odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Náhrady nákladů za řízení o žalobě tedy činí celkem 9.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu