ECLI:CZ:US:2022:1.US.2624.22.1
sp. zn. I. ÚS 2624/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. L., t. č. ve výkonu vazby ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomášem Liškutínem, advokátem se sídlem Praha 5, Radlická 68, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2022 sp. zn. 61 To 509/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 8. 2022 sp. zn. 0 Nt 17007/2022 byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby, do níž byl vzat z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu, bylo rozhodnuto o nepřijetí písemného slibu stěžovatele a zamítnutí jeho návrhu na uložení předběžného opatření podle §88c písm. a), g) trestního řádu. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvádí, že dne 19. 8. 2022 podal včasnou blanketní stížnost proti výše uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 a v ní si vyhradil lhůtu pro doplnění stížnostních důvodů nejpozději do 2. 9. 2022. Toto doplnění stížnosti jeho obhájce podal právě dne 2. 9. 2022 k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Namítá, že stížnostní soud rozhodl o jeho stížnosti dne 1. 9. 2022, tedy jeden den před lhůtou, kterou navrhl pro její doplnění, aniž by jej upozornil, že by navržená lhůta byla nepřiměřená, nestanovil místo ní jinou lhůtu, nevyčkal na doplnění stížnosti a v napadeném usnesení neuvedl žádný důvod, pro nějž by bylo nutné o stížnosti rozhodnout neprodleně. Tímto postupem podle něj městský soud porušil principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu, které byly formulovány v nálezech sp. zn. III. ÚS 308/97 a Pl. ÚS 32/16.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelově námitce, že městský soud zamítl jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení obvodního soudu, aniž by vyčkal na její odůvodnění, které jeho obhájce avizoval doplnit ve lhůtě do 2. 9. 2022. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16, na nějž stěžovatel odkazuje, Ústavní soud konstatoval, že třídenní lhůta k podání stížnosti proti usnesení orgánu činného v trestním řízení je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod. Je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93. odůvodnění citovaného nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení (srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 905/20).
Z napadeného usnesení městského soudu je přitom zřejmé, že vycházel toliko z blanketní stížnosti podané obhájcem stěžovatele, přičemž výslovně konstatoval, že až do doby jeho rozhodování stěžovatel stížnost nijak blíže písemně neodůvodnil. V usnesení absentuje jakákoli zmínka o nepřiměřenosti lhůty navržené obhájcem stěžovatele pro doplnění odůvodnění stížnosti (tj. lhůty do 2. 9. 2022) či o existenci specifických důvodů, pro které by nebylo možno vyčkat na doplnění odůvodnění stížnosti. Městský soud tedy při rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu nerespektoval výše uvedené principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud však zároveň připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16, III. ÚS 1301/13, II. ÚS 3137/09 nebo II. ÚS 169/09). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí soudu.
Ústavní soud pozorně posoudil odůvodnění stížnosti proti usnesení obvodního soudu, které stěžovatel městskému soudu (prostřednictvím obvodního soudu) zaslal dne 2. 9. 2022 a které přiložil také ke své ústavní stížnosti. Dospěl k přitom závěru, že stěžovatel do této stížnosti zahrnul jen minimum nových argumentů, které by již netvořily součást jeho žádosti o propuštění z vazby, o níž rozhodoval obvodní soud. Z výše uvedeného usnesení obvodního soudu je totiž patrné, že stěžovatel svá stěžejní tvrzení (o pominutí důvodů předstižné vazby, o tom, že se stíhaného skutku dopustil v afektu, takže na jeho opakování nemá zájem, o své lítosti nad spácháním stíhaného činu a o tom, že znalecký posudek z oboru psychiatrie a toxikologie již byl zpracován) uvedl již do své žádosti o propuštění z vazby a v doplnění stížnosti proti usnesení obvodního soudu je toliko zopakoval. Městský soud v Praze pak na tato stěžejní tvrzení stěžovatele ve svém usnesení reagoval a potvrdil závěr obvodního soudu, že nejsou splněny podmínky pro propuštění z vazby.
Zmíněné nové argumenty stěžovatele obsažené v doplnění stížnosti se týkaly toho, že má zajištěno bydlení, uzavřel smlouvu o budoucí pracovní smlouvě a ve vazbě se chová vzorně, nedostal žádný kázeňský trest a není u něj evidován žádný negativní poznatek. Tyto okolnosti se však zcela míjí s důvody, na jejichž základě trestní soudy v dané věci dospěly k závěru, že i nadále přetrvávají důvody předstižné vazby. Tyto důvody spočívaly především v tom, že stěžovatel byl v minulosti již pětkrát trestán, z toho dvakrát za násilnou trestnou činnost (pro kterou je stíhán i nyní) a dvakrát za drogovou trestnou činnost (přičemž sám patří mezi konzumenty drog). Stíhaného skutku se měl dopustit přibližně sedm měsíců po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k přesvědčení, že i kdyby se městský soud před vydáním napadeného usnesení seznámil s doplněním stížnosti stěžovatele, nemohlo by to mít na výslednou podobu tohoto usnesení žádný vliv. Toto doplnění totiž obsahovalo zčásti argumentaci, kterou stěžovatel uváděl opakovaně, neboť byla obsahem již jeho žádosti o propuštění z vazby, a zčásti okolnosti, které neměly přímou souvislost s důvody, z nichž trestní soudy dovodily potřebu dalšího trvání předstižné vazby. Z toho vyplývá, že pokud by Ústavní soud reagoval na uvedený nedostatek v postupu městského soudu zrušením jeho usnesení, ve výsledku by to stěžovateli nepřineslo žádný pozitivní efekt, neboť - jak bylo výše vysvětleno - závěry trestních soudů o existenci vazebních důvodů Ústavní soud není oprávněn rozporovat.
Ústavní soud tak uzavírá, že odůvodnění stížnosti proti usnesení obvodního soudu nebylo způsobilé přivodit obsahově jiné rozhodnutí stížnostního soudu. Vadný postup městského soudu se tedy zásadně nepromítl do kvality jeho rozhodnutí. S námitkami stěžovatele proti usnesení obvodního soudu nebylo prakticky možné se vypořádat jinak, než zopakovat hlavní závěry, k nimž tento soud dospěl (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2320/15 a I. ÚS 1033/18).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu