ECLI:CZ:US:2022:1.US.2626.22.1
sp. zn. I. ÚS 2626/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Zlaty Nývltové, zastoupené Mgr. Markem Dianem, advokátem, sídlem B. Němcové 400, Hostinné, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022 č. j. 33 Cdo 2239/2022-217, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. června 2022 č. j. 47 Co 74/2022-207 a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. února 2022 č. j. 109 C 29/2014-185, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Česká spořitelna, a. s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zamítl žalobu stěžovatelky na obnovu řízení, vedeného na základě žaloby vedlejší účastnice proti stěžovatelce jako žalované pro zaplacení částky 278 236,59 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §243c odst. 1 ve spojení s 243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení dovodil, že dovolání stěžovatelky proti napadenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitosti, a sice vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvodu dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), přičemž o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatelka své povinnosti řádně vymezit přípustnost dovolání nedostála. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka v dovolání prosazuje, že je dán důvod pro obnovu řízení, přehlíží však, že stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení bylo její opožděné podání. Ve vztahu k tomuto závěru, na němž je napadené rozhodnutí založeno, však stěžovatelka (s výjimkou citace §237 o. s. ř.), v dovolání neuvedla, v čem podle ní spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací důvod. V dovolání použitá formulace, že "Ústavní soud výjimečně přistupuje k prolomení zákonem stanovených lhůt", nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř., již proto, že stěžovatelka žádná rozhodnutí Ústavního soudu neuvádí. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu. Je třeba konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky [k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 553/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Absence údaje o tom, v čem spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v čem spočívá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v její věci jde o identickou situaci, o jakou šlo ve věci, o které Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 3705/19. Stejně jako v odkazované věci i v tomto případě proto musí platit, že povinnost stěžovatelky hradit vedlejší účastnici dluh přiznaný rozsudkem okresního soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 109 C 29/2014-123 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 47 Co 162/2018-172 je v rozporu s principy spravedlnosti a porušuje právo stěžovatelky vlastnit majetek, které je zaručeno čl. 11 Listiny.
6. Stěžovatelka poukazuje na to, že podání návrhu na obnovu řízení po uplynutí lhůty podle §233 odst. 2 o. s. ř., podrobně vysvětlila ve svém návrhu. O rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3705/19 nevěděla. Návrh na obnovu řízení podala ihned poté, co se o uvedeném rozhodnutí Ústavního soudu dozvěděla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu a okresního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 23).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)], vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
12. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se u soudu svého práva stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
14. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, a v návaznosti na to je povinen vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
15. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
16. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu - jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
17. Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké vady. Z přiloženého dovolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka v dovolání nevymezila řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v podstatě pouze souběžně citovala všechny možnosti přípustnosti dovolání obsažené v §237 o. s. ř., a to bez jakékoli další konkretizace na posuzovanou věc, a bez případného vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelka sice ve svém dovolání poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 3705/19, který považuje za rozhodnutí, které může být důvodem pro povolení obnovy řízení v této věci, přehlíží však, že stěžejním důvodem pro zamítnutí žaloby na obnovu řízení bylo její opožděné podání. Ve vztahu k tomuto závěru, na němž je napadené rozhodnutí založeno, však stěžovatelka (kromě citace §237 o. s. ř.), v dovolání neuvedla, v čem podle ní spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolací důvod. Stěžovatelka tím v podstatě usiluje o přezkum správnosti právního posouzení obsaženého v rozhodnutí krajského soudu.
18. V posuzované věci tak stěžovatelka zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostála, neboť ve svém dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a ani důvod dovolání. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
19. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., když v něm stěžovatelka řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani důvod dovolání, což je obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud proto postupoval správně, když její dovolání směřující proti usnesení krajského soudu v části, ve které bylo potvrzeno usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu stěžovatelky na obnovu řízení, odmítl jako vadné. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
20. Napadla-li stěžovatelka dovoláním rovněž nákladový výrok usnesení krajského soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není dovolání podle §237 o. s. ř., ex lege přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
21. Ústavní soud uzavírá, že v postupu Nejvyššího soudu nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
22. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
23. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka dovolání jako procesní prostředek k ochraně svého práva neuplatnila řádně, a svým zaviněním tak způsobila, že její dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
24. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení krajského soudu a usnesení okresního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu