ECLI:CZ:US:2022:1.US.2634.22.1
sp. zn. I. ÚS 2634/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Andreou Jankovou, advokátkou se sídlem v Manětíně, Mezí 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 29/2022 ze dne 24. května 2022 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 1 T 10/1991-4619 ze dne 29. března 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství o Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, neboť nebyly shledány důvody podle §278 trestního řádu. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") stížnost proti usnesení soudu prvního stupně zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti tomu, že obecné soudy v řízení o jeho návrhu na obnovu řízení porušily zásadu volného hodnocení důkazů, neboť jako požadované novum nevyhodnotily výpověď jeho synovce, který ji ze strachu ze svého otce (bratra stěžovatele) nemohl učinit již v hlavním líčení. Toto svědectví přitom má potenciál vnést jiný pohled na věc, neboť stěžejním důkazem pro jeho odsouzení byla výpověď spoluobviněného, která korespondovala jen s některými nepřímými důkazy a kterou může svědectví zpochybnit. Stěžovatel poukazuje i na rozhodnutí ve věci samé - s tím, že tehdy vyslovené závěry nemají oporu v trestním spisu a zmiňuje některé rozpory v odsuzujícím rozsudku, které nebyly napraveny v odvolacím řízení. Je přesvědčen o analogii s věcí R. T., v níž bylo o vině rozhodnuto pouze na základě výpovědi svědka. Byl-li stěžovatel uznán vinným jen na základě výpovědi spoluobviněného, má takové svědectví ještě nižší význam.
4. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Ústavního soudu o jeho předchozí ústavní stížnosti (usnesení sp. zn. III. ÚS 1103/07 ze dne 31. ledna 2008) ve věci předchozího návrhu na obnovu řízení (usnesení soudu prvního stupně č. j. 1 Nt 365/2005-311 ze dne 5. prosince 2006 ve spojení s usnesením stížnostního soudu sp. zn. 7 To 14/2007 ze dne 22. února 2007), a to k otázce, jaká právní úprava je pro obviněného příznivější. Stěžovatel se dopustil trestné činnosti před účinností zákona č. 175/1990 Sb., jímž se mění a doplňuje trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 175/1990 Sb."), kterým byl zrušen trest smrti, jenž mu mohl být uložen. Alternativou trestu smrti podle původní právní úpravy byl trest odnětí svobody v trvání 15 - 25 let (§29 odst. 3 trestního zákona). Zákonem č. 175/1990 Sb. byl zaveden jako nejpřísnější trest - trest odnětí svobody na doživotí. Podle stěžovatele byl v jeho případě příznivější trest odnětí svobody v trvání 15 - 25 let, a nikoliv trest odnětí svobody na doživotí, který mu byl uložen. Postup obecných soudů i Ústavního soudu proto považuje za nesprávnou a nelogickou aplikaci čl. 40 odst. 6 Listiny.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, která porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují znaky svévole či libovůle. Taková pochybení Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
6. Užití mimořádného opravného prostředku - obnovy řízení - je rozděleno do dvou kroků: řízení o návrhu na povolení obnovy a případně obnovené řízení, které však nenastane, nedospěje-li obecný soud k závěru, že navržené důkazy jsou způsobilé zvrátit předchozí pravomocné závěry. Posouzení je plně v kompetenci soudu, který se znalostí původního řízení má veškeré předpoklady prověřit, zda nastaly po právní moci původního rozhodnutí nové relevantní skutečnosti.
7. V rámci uvedené kompetence soud prvního stupně srozumitelně a podrobně vysvětlil, proč výpověď svědka nepovažoval za novou informaci dříve soudu neznámou a současně proč výpověď svědka nepovažuje za věrohodnou. Soud prvního stupně se vypořádal i s dalšími důkazy - s dopisy od již zesnulého spolupachatele stěžovateli. Zabýval se i usnesením policejního orgánu ze dne 7. dubna 2008 a vysvětlil, proč další navržené důkazy považoval za nadbytečné a proč návrhu na obnovu řízení nevyhověl.
8. Námitkami stěžovatele se důkladně zabýval stížnostní soud, který nezjistil v postupu soudu prvního stupně pochybení a na jeho závěry odkázal. Zopakoval, že tvrzeními, jež měl dosvědčit synovec stěžovatele, se dostatečně zabýval soud již v řízení ve věci samé. Zopakoval dále, že stěžovatel nebyl odsouzen jen na základě výpovědi spoluobviněného - ta byla v souladu s dalšími důkazy.
9. Obecné soudy se rovněž zabývaly odkazem stěžovatele na věc R. T. a uzavřely, že okolnosti obou řízení shodné nejsou a závěry týkající se R. T. nemohou být aplikovány i na projednávanou věc.
10. Jde-li o námitku stěžovatele ohledně nesprávné aplikace trestního zákona, Ústavní soud uvádí, že nebyla předmětem aktuálního řízení o obnově, na rozdíl od řízení vedeného pod sp. zn. sp. zn. 1 Nt 365/2005, v jehož průběhu bylo konstatováno, že v jiné trestní věci aplikovaný výklad týchž platných právních norem není dříve neznámou skutečností nebo důkazem. Stížností se tehdy Ústavní soud dostatečně vypořádal, od usnesení sp. zn. III. ÚS 1103/07 není důvod se odchýlit a lze na ně pro stručnost odkázat.
11. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a že účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Uvedené právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) však nezaručuje, že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka.
12. Žádná v ústavní stížnosti uvedená námitka nesvědčí o zásahu do základních práv stěžovatele; obecné soudy postupovaly v souladu s trestním řádem, pečlivě přezkoumaly návrh a srozumitelně vysvětlily, proč mu nevyhověly; jejich postup není projevem libovůle, ale splňuje zákonem stanovené požadavky. Nespokojenost stěžovatele s rozhodnutími obecných soudů nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti, a Ústavní soud ji považuje jen za polemiku s napadenými rozhodnutími.
13. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu