ECLI:CZ:US:2022:1.US.2647.22.1
sp. zn. I. ÚS 2647/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti společnosti IKT INSOLVENCE v.o.s., Koperníkova 822/25, Plzeň, insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Bílka, bytem U Stromovky 337/34, Havířov, zastoupené Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem Staropramenná 722/26. Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2022 č. j. KSOS 37 INS 32547/2014, 45 ICm 1328/2017, 29 ICdo 153/2020-228, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 2. 2020 č. j. 45 ICm 1328/2017, 14 VSOL 44/2020-178 (KSOS 37 INS 32547/2014), ve znění usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2020 č. j. 45 ICm 1328/2017, 14 VSOL 44/2020-194 (KSOS 37 INS 32547/2014) a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2019 č. j. 45 ICm 1328/2017-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení ve věci žalobkyně SMART TRADING COMPANY s.r.o. (dále jen "žalobkyně") proti žalovaným: 1) IKT INSOLVENCE v.o.s. insolvenční správkyně dlužníka Rostislava Bílka (dále jen "stěžovatelka") a 2) Rostislavu Bílkovi (dále jen "dlužník") o určení vlastnického práva a o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka, vedeném u Krajského soudu v Ostravě jako incidenční spor v rámci insolvenčního řízení dlužníka.
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem určil, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku I. identifikovaných pozemků (dále jen "předmětné pozemky"), které se vylučují z majetkové podstaty dlužníka ve výše označeném insolvenčním řízení (výrok II.); ohledně ve výroku III. identifikovaných pozemků krajský soud zamítl žalobu na jejich vyloučení z majetkové podstaty dlužníka v rámci vedeného insolvenčního řízení vůči dlužníku (jako druhému žalovanému) a ve výrocích IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud po zjištění skutkového stavu dospěl k závěru, že na základě insolvenčního návrhu na povolení oddlužení bylo dne 2. 12. 2014 u krajského soudu ohledně dlužníka zahájeno insolvenční řízení, byl zjištěn úpadek dlužníka a schváleno řešení jeho úpadku oddlužením kombinací zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře. Předmětné pozemky byly insolvenčním správcem dlužníka zahrnuty do majetkové podstaty. Ohledně předmětných pozemků uzavřeli dne 2. 2. 2009 (s dodatky ze dne 1. 3. 2011 a ze dne 20. 5. 2012) žalobkyně jako prodávající a dlužník jako kupující kupní smlouvu (kterou za obě smluvní strany podepsal dlužník) za kupní cenu ve výši 8 700 000,- Kč se splatností podle dodatků ke dni 31. 12. 2019, přičemž kupní cena dosud nebyla uhrazena. Z obchodního rejstříku krajský soud zjistil, že ke dni 1. 3. 2017 je zde žalobkyně zapsána od 29. 10. 2001 a jediným společníkem a současně jednatelem společnosti (od 29. 10. 2001 do 3. 3. 2011) je uveden dlužník. Základním kapitálem společnosti byl vklad 200 000,- Kč. Dlužník se stal výlučným vlastníkem předmětných pozemků ke dni 4. 3. 2009 na základě výše uvedené kupní smlouvy a jejím zapsáním do katastru nemovitostí. Krajský soud vzal za prokázanou obvyklou hodnotu předmětných pozemků ke dni uzavření kupní smlouvy podle závěrů znaleckého posudku ve výši 16 525 965,- Kč. Při posouzení vlastnického práva dlužníka k předmětným pozemkům v souvislosti s kupní smlouvou ze dne 2. 2. 2009 dospěl krajský soud k závěru, že jde o úkon absolutně neplatný a vlastnické právo i nadále svědčí žalobkyni, neboť tržní (obvyklá) cena předmětných pozemků nebyla stanovena ve smyslu ust. §196a odst. 3 zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2010 (dále jen "obch. zák."), na základě znaleckého posudku soudem stanoveného znalce, přičemž nebylo možné tuto podmínku korigovat ani podle platné judikatury Nejvyššího soudu skutečností, že ve smlouvě o převodu nemovitostí byla sjednána cena tržní, popřípadě cena pro prodávající společnost výhodnější. K závěru o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy krajský soud doplnil, že dlužník si musel být vědom probíhajícího řízení o změně územního plánu města Ostravy, kdy většina rozlohy prodávaných pozemků měla být podle jím podané žádosti u Magistrátu města Ostravy změněna ve způsobu využití ze zemědělských pozemků na pozemky stavební. Jejich hodnota se tak po změně územního plánu (ke dni 25. 2. 2009) několikanásobně zvýšila. Tato okolnost bránila v závěru o dobré víře na straně dlužníka jako nabyvatele.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem ve znění výše označeného usnesení odmítl odvolání stěžovatelky proti té části bodu I. výroku, která se týkala dlužníka, a proti bodům III. a V. výroku rozsudku krajského soudu (výrok I.), potvrdil rozsudek krajského soudu v bodu I. výroku ve vztahu ke stěžovatelce a v bodech II. IV. a VI. výroku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Vrchní soud konstatoval, že závěr krajského soudu o absolutní neplatnosti kupní smlouvy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění, (dále jen "obč. zák."), je správný.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.) jako objektivně nepřípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II., kterou vrchní soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek krajského soudu v bodech IV. a VI. rozsudku a proti výroku III. o nákladech řízení (výrok I.), ve zbytku dovolání zamítl podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pouze ohledně vyhovujících výroků o věci samé - určení vlastnictví a vyloučení nemovitosti z majetkové podstaty dlužníka. Stěžovatelkou formulované otázky shledal zčásti v rozhodování dovolacího soudu dosud zcela nedořešené a zčásti jako věc dovolacím soudem neřešenou, přičemž v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem (napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) konstatoval, že k otázce lhůty k podání vylučovací žaloby je dovolání neopodstatněné. Při řešení druhé otázky - podání určovací žaloby po skončení reorganizace, dospěl k závěru, že i v této otázce, jakož i k tvrzeným vadám řízení spočívající v opomenutých důkazech, je dovolání neopodstatněné.
III
Stěžovatelka argumentuje porušením práva na spravedlivý (řádný) proces, k němuž mělo dojít dovolacím soudem a oběma soudy nižších instancí tím, že ve věci samé rozhodovaly "formalisticky", neboť zcela ignorovaly specifické okolnosti předmětné věci spočívající zejména ve skutečnosti, že žalobkyně v důsledku reorganizace uhradila jen nepatrnou část svých mnohasetmilionových dluhů, aby se následně (soudním rozhodnutím) stala vlastnicí nezatížených nemovitostí, jejichž hodnota v současné době dosahuje několik set milionů korun. Tím také došlo, podle jejího názoru, k poškození práv věřitelů žalobkyně, jejichž pohledávky byly uspokojeny pouze do výše 11 %. Stěžovatelka tvrdí, že pro posouzení předmětné věci je zcela nepodstatnou skutečnost, kdo v době uzavření kupní smlouvy na předmětné nemovitosti jednal za žalobkyni, když odpovědnost za toto jednání je třeba vztáhnout výlučně k žalobkyni jako právnické osobě. Její jednání tak bylo nutné posoudit jako rozporné s dobrými mravy (§2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění změn a doplňků, dále jen "OZ") a zjevné zneužití práva podle §8 OZ. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že žalobkyně porušila i příslušná ustanovení zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění změn a doplňků (dále jen "IZ"), jestliže k soupisu svého majetku v rámci insolvenčního řízení nepřipojila aktuální seznam předmětných pozemků s poznámkou, že patří do majetkové podstaty dlužníka. Odmítnutím hledání spravedlivého řešení pro ochranu práv dotčených osob se civilní soudy nevypořádaly se závěry uvedenými v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09, který ukládá soudům vždy s ohledem na specifické okolnosti případu nalézat spravedlivé řešení, byť by se takový postup jevil složitý. Závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2048/09 ostatně vyjadřují princip zákazu prospěchu z vlastního podvodu či protiprávního jednání.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve vztahu k výrokům o věci samé týkajícím se stěžovatelky a vyloučení předmětných nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost, napadající všechna rozhodnutí vydaná v průběhu řízení o určení vlastnického práva a o vyloučení nemovitých věcí z majetkové podstaty dlužníka v plném rozsahu, přípustná.
Posledním procesním prostředkem ve věci byl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2022. Ten vymezil jako přípustnou jen část dovolání stěžovatelky, která směřovala proti té části výroku II., jíž vrchní soud potvrdil rozsudek krajského soudu v bodu I. ohledně stěžovatelky (vyhovující výrok o věci samé ohledně určení vlastnictví) a kterou potvrdil rozsudek krajského soudu v bodu II. výroku (ohledně vyhovujícího výroku o věci samé o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka). V ostatních částech bylo dovolání odmítnuto jako objektivně nepřípustné, pro nemožnost jiného postupu s ohledem na ust. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. To jinak řečeno znamená, že ústavní stížnost napadající rozhodnutí vrchního soudu ze dne 26. 2. 2020 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 22. 4. 2020, jakož i rozhodnutí krajského soudu v ostatních výrocích, je nutné odmítnout jako návrh nepřípustný. Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal žádné vady.
Ústavní soud k obsahu ústavní stížnosti konstatuje, že ji považuje za pokračující polemiku se skutkovými i právními závěry výše označených soudů. Stěžovatelka se tak pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení své procesní obrany, že při rozhodování soudů měla být zásadním vodítkem nikoliv v řízení o podané žalobě aplikovaná ustanovení obchodního zákoníku (zejména ust. §196a odst. 3) a insolvenčního zákona, ale jí namítané okolnosti na straně žalobkyně, této žalobě předcházející. Těžiště námitek stěžovatelky tak spočívá ve zpochybnění hodnocení správnosti postupu žalobkyně jak při uzavírání kupní smlouvy ze dne 2. 2. 2009, tak i při její reorganizaci, kterou prošla před podáním excindační žaloby. Jednání žalobkyně, podle jejího názoru, nemůže požívat jakékoli právní ochrany, neboť se příčilo dobrým mravům (ve smyslu §3 obč. zák.), resp. představuje zjevné zneužití práva (ve smyslu čl. 8 OZ).
K výše uvedené argumentaci považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že posledně zmíněné námitky (rozpor s dobrými mravy a jednání představující zjevné zneužití práva) byly posouzeny jak ze strany odvolacího, tak i dovolacího soudu v obou těchto řízeních velmi podrobně. Lze souhlasit s jejich závěry, že není zneužitím práva (resp. jednáním v rozporu s dobrými mravy), jestliže žalobkyně podala excindační žalobu v rámci insolvenčního řízení dlužníka za situace, kdy byly prokazatelně splněny předpoklady pro její řádné uplatnění - žaloba byla podána včas, žalující strana prokázala, že právo k vylučovanému majetku náleží jí a tento majetek neměl být do soupisu majetkové podstaty dlužníka zapsán. V případě určovací žaloby bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně má na požadovaném určení zájem (§80 o. s. ř.). Jak v souvislosti s posouzením těchto námitek zdůraznily oba výše uvedené soudy, v řízení nebylo zjištěno, že by existovala jakákoli právní skutečnost, která by měla za následek zánik vlastnického práva žalobkyně k předmětným pozemkům. Ústavní soud souhlasí s jejich názorem, že v řízení byly nepochybně splněny předpoklady pro vyhovění podané žalobě o vyloučení věcí z majetkové podstaty dlužníka. Vylučovací žalobu podala osoba odlišná od dlužníka včas, žalovaným je insolvenční správce, v době rozhodování o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka trvají účinky insolvenčního řízení a sporný majetek je i nadále sepsán v majetkové podstatě, přičemž osoba, která se jeho vyloučení domáhá, prokázala, že tento majetek tam zapsán být neměl a právo, které vylučuje majetek ze soupisu, svědčí právě jí.
Procesní neúspěch stěžovatelky v pravomocně skončeném řízení spočívá zejména ve skutečnosti, že se jí nepodařilo nijak zpochybnit závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 2. 2. 2009, kterou za žalobkyni jako stranu prodávající a za kupujícího uzavřel dlužník, v té době jediný společník a jednatel žalobkyně. Kupní cena převáděných pozemků nebyla stanovena na základě soudem jmenovaného znalce a nebyla nižší, než cena obvyklá. Právě obvyklá (tržní) cena převáděných nemovitostí, jako otázka zásadní povahy pro rozhodnutí ve věci samé, byla předmětem rozsáhlého dokazování v řízení před krajským soudem. Zjištění o nesplnění povinnosti jejího určení na základě posudku soudem jmenovaného znalce, korigované judikaturou dovolacího soudu tak, že kupní cena byla pro prodávající výhodnější, než cena obvyklá, činí závěr o její absolutní neplatnosti pro rozpor s ust. §196a odst. 3 obch. zák. (v rozhodném znění), který se podle ust. §135 odst. 2 obch. zák. též vztahuje na společnost s ručením omezeným, je pro rozhodnutí ve věci podané žaloby zásadní a nezpochybnitelný. Na tomto zjištění nemůže nic změnit ani stěžovatelkou namítané specifické okolnosti mající základ v jednání žalobkyně v průběhu její reorganizace, když stěžovatelka v souvislosti s tvrzením o údajné výhradní odpovědnosti žalobkyně za nedodržení podmínek ust. §196a odst. 3 obch. zák. a důsledky s tím spojenými zcela přehlíží, že v době uskutečnění prodeje předmětných nemovitostí byl jediným společníkem a jednatelem žalobkyně právě dlužník. Není tedy pochyb o tom, že to byl výhradně dlužník, kdo měl zásadní vliv na obsah kupní smlouvy, kdo mohl zásadním způsobem ovlivnit výběr kupujícího i výši kupní ceny a způsob jejího stanovení. S tímto závěrem koresponduje i další zjištění, které se týká namítaného jednání žalobkyně v souvislosti s její reorganizací a údajným poškozením jejích věřitelů, kdy vrchní soud (spolu se soudem dovolacím) konstatoval, že reorganizace v dřívějším insolvenčním řízení se nijak nedotkla právní subjektivity žalobkyně a nijak nesouvisí s nynějším předmětem řízení a nezhojila, a ani zhojit nijak nemohla absolutní neplatnost právního úkonu (kupní smlouvy). Nebylo rovněž zjištěno ani prokázáno, že by žalobkyně učinila jakýkoli právní úkon, který by měl za následek zánik jejího vlastnického práva k předmětným pozemkům.
Výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák., resp. §2 odst. 3 OZ) v předmětné věci zjištěn nebyl, neboť v souladu s platnou judikaturou by muselo být podle skutkových zjištění prokázáno, že smyslem namítaného jednání nebylo dosáhnout účelu a cíle sledovaného právní normou, ale naopak bylo přímým úmyslem jednajícího způsobit újmu jinému účastníkovi řízení.
V rámci objektivity posouzení jednání v rozporu s dobrými mravy obou účastníků kupní smlouvy dovolací soud zdůraznil, že takový rozpor je zřejmý jen z jednání dlužníka, který při výkonu funkce jednatele žalobkyně jednal jak v rozporu s péčí řádného hospodáře ve svůj vlastní prospěch, tak na úkor žalobkyně s přímým úmyslem poškodit její zájmy. Ústavní soud k těmto poznatkům poznamenává, že v řízení bylo zjištěno, že dlužník nebyl připraven za předmětné nemovitosti uhradit žalobkyni byť i jen symbolickou částku, čehož si od počátku musel být vědom i podle neustálého odkládání zaplacení kupní ceny.
Pokud stěžovatelka poukazuje na požadavek Ústavního soudu vyjádřený ve výše citovaných nálezech o nezbytném hledání spravedlivého řešení sporu, je třeba připomenout, že napadená rozhodnutí nelze shledat nespravedlivými jen proto, že žalobkyně byla v předmětném řízení úspěšná za situace, kdy dlužník jí svým úmyslným jednáním umožnil využít jeho vlastních pochybení k procesnímu úspěchu ve výše uvedeném řízení.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu