ECLI:CZ:US:2022:1.US.2649.22.1
sp. zn. I. ÚS 2649/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Boženy Frančeové, Jaromíra Frančeho a Karla Frančeho, všech zastoupených Mgr. Viktorem Pavlíkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2022 č. j. 30 Cdo 3082/2021-1126, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2021 č. j. 54 Co 252/2021-1096 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. června 2021 č. j. 23 C 67/2018-1089, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Ing. Karla Frančeho a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jako žalobci b), c), d) se spolu s vedlejším účastníkem jako žalobcem a) domáhali po vedlejší účastnici jako žalované každý zadostiučinění 1 500 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu způsobenou jim nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce exekučního řízení.
3. Stěžovatelé a vedlejší účastník podali dne 12. 4. 2021 proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 1. 2021 č. j. 54 Co 350/2020-1069 dovolání.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 4. 2021 č. j. 23 C 67/2018-1087 byli stěžovatelé a vedlejší účastník (žalobci) vyzváni k zaplacení soudního poplatku za dovolání, který pro každého žalobce činil 14 000 Kč. Soudní poplatek byl uhrazen pouze vedlejším účastníkem dne 3. 5. 2021.
5. Obvodní soud napadeným usnesením ze dne 2. 6. 2021 č. j. 23 C 67/2018-1089 řízení o dovolání stěžovatelů podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), zastavil (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
6. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání. Městský soud napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
7. Usnesení městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o. s. ř."), zčásti pro vady a zčásti jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dovodil, že z většinového obsahu dovolání nelze, kromě nesouhlasu stěžovatelů s postupem městského soudu, dovodit, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (co do zákonem předvídané konkretizující otázky), jakož i konkrétní dovolací důvod (u téže otázky), (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání tak trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.), odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost Nejvyšší soud uvedl, že rozpor s judikaturou Nejvyššího správního soudu mezi předpoklady přípustnosti dovolání nepatří. Nejvyšší soud dále konstatoval, že dovolání stěžovatelů není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením městského soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v usnesení obvodního soudu či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obvodní soud, který rozhodl o zastavení dovolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku (stejně jako městský soud v odvolacím řízení, který usnesení obvodního soudu potvrdil), nesprávně aplikoval právní předpis (§7 odst. 1 věty první a §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), když řízení zastavil, aniž by přezkoumal, kdo soudní poplatek zaplatil, a automaticky přiřadil platbu k vedlejšímu účastníkovi.
9. Stěžovatelé poukazují na to, že ve svém dovolání odkázali na obdobný případ, který řešil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 11. 7. 2018 č. j. 2 As 118/2018- 29. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl "pro nesplnění dovolacího důvodu, kdy neposoudil rozhodnutí jako odchylné od ustálené rozhodovací praxe, kdy toto není sto naplnit poukazem na rozhodování Nejvyššího správního soudu". Stěžovatelům se jeví o to více nespravedlivý postup soudů, když dovolání vedlejšího účastníka bylo Nejvyšším soudem vyhověno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti rozhodnutí Nejvyššího soudu není opravný prostředek přípustný.
11. Ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 25).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. Ústavní soud ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)], vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. Jednotlivě ani ve svém celku zároveň nesmí představovat takové omezení přístupu k soudu, které by se práva na soudní ochranu dotýkalo v samotné jeho podstatě, a fakticky by tak znemožňovalo jeho uplatnění. Jsou-li v konkrétním případě splněny předpoklady projednání návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající tomuto základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl.
15. Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, jež koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
17. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§241a odst. 3 o. s. ř.), se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.).
18. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v §237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu §237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16 (N 205/83 SbNU 269) nebo nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299)].
19. Nesplní-li dovolatel tuto svoji základní argumentační povinnost vůči Nejvyššímu soudu, Nejvyšší soud odmítne dovolání v daném bodě jako vadné, jelikož pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat (Nejvyšší soud je obsahovým vymezením a právní konstrukcí uplatněného dovolacího důvodu vázán). Nejvyšší soud se trváním na dodržení náležitostí dovolání nedopouští přepjatého formalismu - jeho rolí není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. obdobně např. usnesení ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., pak Nejvyšší soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20).
20. Ústavní soud v předmětné věci neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru vykazovalo nějaké vady. Z přiloženého dovolání stěžovatelů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé v dovolání nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když v podstatě pouze souběžně citovali všechny možnosti přípustnosti dovolání obsažené v §237 o. s. ř., a to bez jakékoli další konkretizace na posuzovanou věc, a bez případného vymezení relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (pozn. a nikoli Nejvyššího správního soudu, jak namítají stěžovatelé ve svém dovolání). Stěžovatelé ve svém dovolání v podstatě vyjadřují nesouhlas s postupem městského soudu a usilují tím o přezkum správnosti právního posouzení obsaženého v napadeném rozhodnutí. To, že má dovolatel jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, případně nesouhlasí s jeho procesními postupy, však nepředstavuje způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, resp. vymezení konkrétního důvodu dovolání.
21. V posuzované věci tak stěžovatelé zákonným požadavkům upravujícím stanovený postup domáhání se práva u soudu nedostáli, neboť ve svém dovolání řádně nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání a neuvedli a ani důvod dovolání. Jde přitom o zákonem stanovený, srozumitelný, legitimní, a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
22. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání stěžovatelů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., když v něm stěžovatelé řádně nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani důvod dovolání, což je obligatorní náležitostí dovolání. Nejvyšší soud proto postupoval správně, když jejich dovolání odmítl jako vadné. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., není dovolání podle §237 o. s. ř., ex lege přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů proti nákladovým výrokům s odkazem na uvedené ustanovení, nelze ani tomuto postupu Nejvyššího soudu cokoli vytknout. Důvody, pro které Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v odůvodnění jeho rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na toto rozhodnutí odkazuje.
23. Ústavní soud uzavírá, že nezjistil v postupu Nejvyššího soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. V závěrech Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
V.
Závěr
24. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, se uvádí, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
25. Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé dovolání jako procesní prostředek k ochraně svého práva neuplatnili řádně a svým zaviněním tak způsobili, že jejich dovolání bylo odmítnuto. Ústavní stížnost proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu je proto nepřípustná, neboť stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svého práva.
26. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu