ECLI:CZ:US:2022:1.US.2705.22.1
sp. zn. I. ÚS 2705/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 5 Tdo 1129/2021-5741, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2021 sp. zn. 9 To 3/2021 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. srpna 2020 č. j. 80 T 2/2019-5497, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uznána vinnou (vedle dalších spoluobviněných) zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 86/2015 Sb. Za to jí byl podle §260 odst. 4 trestního zákoníku za použití §7 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen "zákon o trestní odpovědnosti právnických osob"), podle §68 odst. 1 trestního zákoníku a §18 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob uložen peněžitý trest v počtu 150 celých denních sazeb při výši denní sazby 15 000 Kč, celkem ve výměře 2 250 000 Kč. Podle §23 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jí byl současně uložen trest uveřejnění rozsudku a bylo určeno, že rozsudek bude na její náklady uveřejněn v regionálním denním tisku pokrývajícím alespoň okres Louny ve lhůtě do dvou měsíců od nabytí právní moci rozsudku, a to v rozsahu v rozsudku uvedeném. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu majetkové škody České republice zastoupené Ministerstvem životního prostředí částku 448 485 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem životního prostředí odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Z podnětu odvolání stěžovatelky a dalších obviněných Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f) trestního řádu ohledně všech obviněných v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu sám uznal stěžovatelku vinnou přečinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, ve znění zákona č. 333/2020 Sb., za použití §7 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustila tím, že spoluobviněný P. Š. jménem stěžovatelky jako předseda představenstva stěžovatelky v rámci projektu "XXX", dotovaného z Fondu soudržnosti Evropské unie, a stěžovatelka osobou P. Š. předložili dne 11. 12. 2015 SFŽP "Žádost o platbu" ze dne 9. 12. 2015, jejíž přílohou byl mimo jiné i dokument "Soupis provedených prací" ze dne 30. 11. 2015, který vypracoval stavbyvedoucí zhotovitele obchodní společnosti Metrostav, a. s., D. F., a jako správný jej svým podpisem stvrdil zástupce technického dozoru investora T. Š., přičemž v dokumentu "Soupis provedených prací" ze dne 30. 11. 2015 bylo v rozporu se skutečností deklarováno, že obchodní společnost Metrostav, a. s., provedla pro stěžovatelku, práce, které ve skutečnosti neprovedla buď vůbec, nebo v nižším než tvrzeném rozsahu, a na základě "Žádosti o platbu" došlo k proplacení dotace v požadované výši, přičemž uvedeným jednáním způsobili obvinění škodu ve výši 912 010 Kč.
4. Za to stěžovatelce uložil podle §260 odst. 3 trestního zákoníku za použití §18 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob peněžitý trest ve výměře 80 celých denních sazeb při výši denní sazby 10 000 Kč, celkem ve výši 800 000 Kč. Podle §23 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob jí byl rovněž uložen trest uveřejnění rozsudku a bylo určeno, že rozsudek bude na její náklady uveřejněn v rozsahu uvedeném v rozsudku v regionálním denním tisku pokrývajícím alespoň okres Louny ve lhůtě do dvou měsíců od nabytí právní moci rozsudku. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovatelce (vedle dalších obviněných) uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradu majetkové škody České republice zastoupené Ministerstvem životního prostředí částku 407 220 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem životního prostředí odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
5. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku vrchního soudu s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a k) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Mimo jiné konstatoval, že podmínky uvedené v §8 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob byly v posuzované věci naplněny, a nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že jednání, které je jí kladeno za vinu, bylo pouze excesem několika osob za ni formálně jednajících. Podle Nejvyššího soudu nebylo možno ani učinit závěr, že byl daný trestný čin spáchán proti zájmům stěžovatelky a na její úkor, jelikož to byla právě stěžovatelka, která byla příjemcem neoprávněně vyplacené dotace a měla z protiprávního jednání fyzických osob majetkový prospěch. Za opodstatněnou neshledal Nejvyšší soud rovněž námitku stěžovatelky týkající se zániku trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti. K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu uvedl, že tato námitka nenaplňuje žádný dovolací důvod a že stěžovatelce byl uložen přípustný druh trestu a ve výměře odpovídající zákonné trestní sazbě. Zdůraznil rovněž, že chování stěžovatelky po činu zásadně nelze z hlediska aplikace principu subsidiarity trestní represe brát do úvahy a že její jednání po činu by mohlo mít vliv pouze na možnost zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, pokud však nebyly splněny podmínky pro aplikaci §11 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, nešlo jako druhou možnost aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že ve skutkové větě rozsudku vrchního soudu absentuje skutkový popis okolností zakládajících přičitatelnost spáchaného trestného činu její osobě. Poukazuje na to, že ve výroku je pouze uvedeno, že spoluobviněný P. Š. jednal jejím jménem a že ona osobou P. Š. předložila žádost o platbu. Výrok je podle ní neúplný a v rozporu s judikaturou. Rozhodující soudy podle ní rovněž deformovaly obsah klíčových důkazů. Poukazuje na to, že již v předchozích fázích řízení namítala, že jí coby právnické osobě nelze přičítat trestný čin ve smyslu §8 odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, pokud jednající fyzická osoba spáchala protiprávní čin fakticky v rámci činnosti právnické osoby, ale na její úkor. Tvrdí, že jednání, které je jí kladeno za vinu, bylo pouhým excesem několika osob za ni formálně jednajících, proto není možné jí toto jednání přičítat k tíži. Uvádí, že uzavřela několik smluv s externími odbornými spolupracovníky, kteří měli poskytovat poradenství a konzultace. Poradenství však zcela bez jejího zavinění selhalo. Je přesvědčena, že rozhodující obecné soudy nesprávně vyhodnotily její jednání a možnost aplikace účinné lítosti ve smyslu §11 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Dostatečně nepřihlédly k její snaze o nápravu, kdy jakmile se dozvěděla, že jí byla část dotace vyplacena neoprávněně, okamžitě zahájila kroky k tomu, aby předmětnou část dotace vrátila poskytovateli zpět. Podotýká, že vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že je nutno zohlednit, že stěžovatelka, byť jako následek kontroly, své pochybení řešila dobrovolným vrácením části dotace ve výši 504 790 Kč, což bylo důvodně soudem posouzeno jako dílčí náhrada škody. Podle stěžovatelky však její jednání nemělo být hodnoceno pouze jako náhrada škody, ale rovněž jako způsob napravení škodlivého následku. Stěžovatelka se sama cítí poškozena jednáním osob, které měly postupovat s náležitou péčí a odbornými znalostmi, domáhala se po bývalých členech představenstva sama náhrady škody, která vznikla jejich jednáním. V závěru ústavní stížnosti odkazuje na §18 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob s tím, že funkcí peněžitého trestu je především možnost postihnout majetkový prospěch právnické osoby, který získala z trestné činnosti, jestliže takový prospěch nelze odčerpat jinak. Je přesvědčena, že s ohledem na její majetkové poměry a na to, že slouží výlučně veřejným potřebám obyvatel a organizací města Ž., by bylo možné uložit sankci spíše výchovného charakteru, která pro ni nebude likvidační. Vrchní soud podle ní řádně nehodnotil, že vrátila dobrovolně část dotace a že jí byly uloženy další peněžité sankce dotačním orgánem. Tím se podle ní dopustil zřejmého excesu při hodnocení důkazů. Uložený trest považuje za nepřiměřený a zasahující do jejích ústavně zaručených práv. Nesouhlasí ani s trestem uveřejnění rozsudku s tím, že tímto trestem jsou poškozovány fyzické osoby, které figurují v současném vedení společnosti a nemají s předmětnou trestnou činností z roku 2015 nic společného. Tím došlo k zasažení nejen do jejích práv, ale i do práv zmíněných fyzických osob v současném vedení společnosti, k čemuž podle stěžovatelky soudy také nepřihlédly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku krajského soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelky, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. K námitkám, kterými stěžovatelka brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění rozsudku vrchního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Opakovat na tomto místě souhrn usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
12. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatelky, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelkou uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e), g) a k) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Námitky stěžovatelky přezkoumal i z hlediska znění trestního řádu účinného po 1. 1. 2022 a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že Nejvyšší soud dostatečně a srozumitelně vysvětlil, že jednání fyzické osoby je právnické osobě přičitatelné za splnění podmínek uvedených v §8 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a že podmínky uvedeného ustanovení byly v posuzované věci naplněny. V průběhu řízení bylo prokázáno, že za stěžovatelku jednal předseda představenstva P. Š. a že stěžovatelka jednala v rámci své činnosti i ve svém zájmu spočívajícím v neoprávněném získání části dotace, jak vyplývá i z tzv. skutkové věty. Nejvyšší soud na základě zjištěného skutkového stavu věci nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom jejím tvrzení, že jednání, které je jí kladeno za vinu, bylo pouze excesem několika osob za ni formálně jednajících, které nepostupovaly v souladu s vnitřními pravidly. Zdůraznil, že na základě provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že by stěžovatelka vynaložila ve smyslu §8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob veškeré úsilí k tomu, aby zabránila spáchání protiprávního činu. Z její strany byla pouze formálně nastavena pravidla, aniž by zajistila jejich dodržování, což však nebylo možno považovat za dostačující pro její zproštění trestní odpovědnosti. Podle Nejvyššího soudu nebylo možno ani učinit závěr, že byl trestný čin spáchán v zásadě proti zájmům stěžovatelky či na její úkor, jelikož to byla právě stěžovatelka, která byla příjemcem neoprávněně vyplacené dotace a měla z protiprávního jednání fyzických osob majetkový prospěch.
14. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k námitce, že soudy nesprávně vyhodnotily její jednání a možnost aplikace účinné lítosti ve smyslu §11 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Připomněl, že aby mohla trestní odpovědnost za trestný čin zaniknout účinnou lítostí podle citovaného ustanovení, je třeba, aby právnická osoba dobrovolně upustila od dalšího protiprávního jednání a naplnila jednu z možností uvedených v zákoně - odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, anebo škodlivému následku zamezila nebo škodlivý následek napravila, a to dobrovolně z vlastního rozhodnutí předtím, než byl trestný čin zjištěn nebo oznámen. V této souvislosti analogicky odkázal na svou judikaturu, která podmínku dobrovolnosti vykládá tak, že v případě, splní-li obviněný dodatečně svou daňovou povinnost až na podkladě výsledku daňové kontroly ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou bezprostředně hrozícího trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. 8 Tdo 272/2012, uveřejněné pod č. 29/2013 Sb. rozh. tr.). V posuzovaném případě stěžovatelka vrátila část dotace až na základě veřejnoprávní kontroly ze strany orgánu Státního fondu životního prostředí, tedy v situaci, kdy jí již trestní stíhání bezprostředně hrozilo. Z uvedeného důvodu nebylo možno považovat podmínku dobrovolnosti za splněnou.
15. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu rozhodující obecné soudy postupovaly také při ukládání peněžitého trestu a trestu uveřejnění rozsudku. Vrchní soud při ukládání trestu řádně zohlednil, že stěžovatelka své pochybení řešila, byť jako následek kontroly, dobrovolným vrácením části dotace, že nesla navíc další sankce uložené jí po provedené veřejnosprávní kontrole a že ponese i náklady současně uloženého trestu uveřejnění rozsudku. Ze sbírky listin v obchodním rejstříku zjistil, že stěžovatelka svou činností generuje zisk v řádu jednotek miliónů Kč, což považoval za dobrý předpoklad pro výkon spravedlivého peněžitého trestu. S přihlédnutím k tomu uložil stěžovatelce přiměřený peněžitý trest v celkové výši 800 000 Kč. K trestu uveřejnění rozsudku pak vrchní soud uvedl, že není sporu o tom, že předmětný dotační projekt, v jehož rámci byla trestná činnost spáchána, budil silný ohlas a emoce u široké veřejnosti v dané lokalitě a v rozhodné době, proto považoval za žádoucí, aby veřejný zájem na objektivní informovanosti o věcech veřejných byl zajištěn. Současně označil za neopodstatněné tvrzení stěžovatelky, že zveřejnění rozsudku v očích veřejnosti poškodí její současné vedení, neboť v části textu rozsudku určené ke zveřejnění je obsaženo časové vymezení skutku, které vylučuje nepříznivou souvislost s aktuální činností stěžovatelky, kterou veřejnost nepochybně vnímá podle současných výsledků, nikoliv podle dříve spáchané trestné činnosti.
16. Je třeba uzavřít, že stěžovatelce byly uloženy přípustné druhy trestů a ve výměře odpovídající zákonné trestní sazbě, kdy vrchní soud přihlédl k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu i k postavení a majetkovým poměrům stěžovatelky. Při rozhodování o uložených trestech nikterak nevybočil z ústavních mezí pro ukládání trestů a jeho postup, se kterým se ztotožnil i Nejvyšší soud, nelze považovat ani v tomto ohledu za neústavní.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), přičemž nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1). Ze shora uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost stěžovatelky odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu