ECLI:CZ:US:2022:1.US.2717.22.1
sp. zn. I. ÚS 2717/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky Hany Písaříkové, zastoupené Mgr. Jakubem Dostálem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2022 č. j. 7 Cmo 229/2020-1784, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Jiřího Písaříka, JUDr. Jaroslava Brože, MJur, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, a obchodní společnosti BOHEMIA ENERGY entity s. r. o., sídlem Na Poříčí 1046,1047/24-26, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že první vedlejší účastník se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal určení, že stěžovatelka je vlastnicí podílu ve třetí vedlejší účastnici. Městský soud rozsudkem ze dne 3. 3. 2020 č. j. 73 Cm 214/2014-589 žalobě vyhověl. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") k odvolání druhého vedlejšího účastníka napadeným rozsudkem změnil uvedený rozsudek městského soudu tak, že se žaloba prvního vedlejšího účastníka zamítá. Stěžovatelka následně podala proti napadenému usnesení dovolání i ústavní stížnost.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka vytýká vrchnímu soudu, že rozhodoval v nesprávně obsazeném senátu. Dále označuje napadený rozsudek za překvapivý, vytýká mu nedostatek odůvodnění a tvrdí, že vrchní soud porušil zákaz libovůle a rozdílného zacházení a věc nesprávně právně hodnotil. Stěžovatelka dále tvrdí, že si je vědoma zásady subsidiarity ústavní stížnosti, a že je tedy povinna před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpat dostupné opravné prostředky k ochraně svých práv. Ústavní stížnost však podává "z opatrnosti", protože existuje riziko, že Nejvyšší soud podané dovolání odmítne jako tzv. subjektivně nepřípustné; stěžovatelka totiž vystupuje v předcházejících fázích řízení jako žalovaná a v důsledku vydání napadeného rozsudku došlo k zamítnutí žaloby. Lze na ní proto hledět jako na procesně úspěšnou. Sama stěžovatelka však s nárokem prvního vedlejšího účastníka "materiálně souhlasí".
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud proto posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem nepřípustným.
5. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. Ústavní stížností lze proto brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není příslušný žádný jiný orgán. Stanoví-li proto zákon, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech jednotlivců příslušný obecný soud, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity takové souběžné rozhodování nepřipouští. Jakékoli "dvojkolejné" rozhodování je vyloučeno [viz bod 3 usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 243/19 či bod 6 usnesení ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. III. ÚS 2236/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
6. V nyní posuzované věci stěžovatelka dovolací řízení iniciovala souběžně s podáním ústavní stížnosti s tvrzením, že si není jistá, zda její dovolání Nejvyšší soud neodmítne jako tzv. subjektivně nepřípustné (podané osobou neoprávněnou) podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (jako tzv. nepřípustné ze zákona). Podle §239 téhož zákona je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen Nejvyšší soud. Probíhá-li proto před Nejvyšším soudem nadále řízení, ve kterém se může stěžovatelka domoci svých práv, nejsou zde podmínky pro zásah Ústavního soudu. Ústavní soud není oprávněn rozhodnutí Nejvyššího soudu předjímat. Takový zásah by byl v rozporu jak se zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Byla-li by ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů v otázce, která jimi dosud nebyla rozhodnuta. Přerušením řízení o ústavní stížnosti do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu by zbytečně prodlužoval řízení. Protože řízení o opravném prostředku, který stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku, dosud neskončilo, ústavní stížnost je "předčasná"; Ústavní soud nemůže do běžícího řízení zasahovat (obdobně srov. např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3656/18 či usnesení ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 1658/19).
7. Ústavní soud rozumí "procesní opatrnosti" stěžovatelky. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti ji však na jejích právech nepoškozuje, neboť jak Ústavní soud opakovaně judikoval (např. usnesení ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. IV. ÚS 29/18 či ze dne 7. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3200/21), její případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný, a to i shledal-li by Nejvyšší soud dovolání tzv. nepřípustným ze zákona (viz dále např. bod 6 usnesení ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. IV. ÚS 93/20 či bod 10 usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2942/20). Deklaruje-li nyní Ústavní soud předčasnost ústavní stížnosti, není oprávněn posléze říci, že (případná) pozdější ústavní stížnost je pro změnu opožděná.
8. Nutno konečně podotknout, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal. Proto soudce zpravodaj podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj