ECLI:CZ:US:2022:1.US.272.22.1
sp. zn. I. ÚS 272/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného JUDr. Janem Manišovským, advokátem, sídlem Prostřední 132, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 7 Tdo 1141/2021-341 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 1. června 2021 č. j. 6 To 370/2020-308, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 21. 10. 2020 č. j. 1 T 25/2020-239 byl stěžovatel uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, za což byl podle téhož ustanovení odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 154 066 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená Jana B. (jedná se o pseudonym) odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Rozsudek okresního soudu napadli odvoláním stěžovatel, státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti (dále jen "státní zástupce") a poškozená A. K. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), v záhlaví specifikovaným rozsudkem napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 26. 6. 2019 kolem 18:05 hod. v U., okres U., v prostoru chodníku před pohostinstvím, po předchozím slovním konfliktu z rychlé chůze rázně strčil oběma rukama do horní části těla stojícího J. K. (dále jen "poškozený"), který měl v tu chvíli mezi nohama jízdní kolo, přičemž poškozený následkem odstrčení spadl na zem a v důsledku pádu utrpěl uzavřenou zlomeninu levé kosti stehenní, což si vyžádalo lékařské ošetření v nemocnici s předpokládanou dobou citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou měsíců. Za uvedený zločin byl stěžovatel odsouzen podle §146 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 154 066 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená A. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele i poškozené A. K. byla podle §256 trestního řádu zamítnuta.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. Nepřisvědčil námitkám stěžovatele týkajícím se opomenutých důkazů či extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Zdůraznil, že jde-li o postoj poškozeného, v němž se nacházel při strčení stěžovatelem, bylo velmi podstatné zjištění, že stál po zastavení se svým jízdním kolem mezi nohama, což omezovalo jeho pohyb. Podle Nejvyššího soudu poškozený neměl možnost v podstatě jakkoliv ztrátu rovnováhy vyvolanou stěžovatelem strčením do jeho hrudníku vyrovnat, a to právě z toho důvodu, že měl mezi nohama své jízdní kolo a neměl tak možnost udělat žádný úkrok, kterým by mohl hrozící pád odvrátit. K samotné intenzitě strčení Nejvyšší soud uvedl, že v tomto ohledu vyšel krajský soud z výpovědi svědkyně V. O., kterou ve veřejném zasedání vyslechl, a to za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce. Z její výpovědi opakovaně vyplynulo, že stěžovatel do poškozeného důrazně oběma rukama strčil, a to plynule z "naštvané" chůze. Nejvyšší soud proto shledal, že rozsudek krajského soudu není zatížen žádným, natož extrémním rozporem, neboť skutková zjištění logicky navazují na provedené důkazy, resp. s nimi nejsou v nesouladu.
5. S jistou mírou tolerance považoval Nejvyšší soud za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, avšak neopodstatněnou, námitku týkající se nenaplnění znaku subjektivní stránky souzeného trestného činu, tedy zavinění. Konstatoval, že jednak měl poškozený své jízdní kolo mezi nohama a nemohl tak vyrovnat ztracenou rovnováhu, jednak je obecně známou skutečností, že starší lidé (což stěžovatel prokazatelně vyhodnotil, že poškozený je starší osobou) mají zpravidla již zhoršenou rovnováhu a jsou taktéž náchylnější k úrazům. Stěžovatel si tak podle Nejvyššího soudu (ve shodě s názorem krajského soudu) musel být plně vědom toho, že rozhodl-li se do poškozeného strčit (a nemuselo jít o strčení vší silou), že poškozený může spadnout z kola a vlivem tohoto pádu si způsobit poruchu zdraví. Musel být tedy (nejméně) smířen s tím, že při takovémto jednání může poškozenému způsobit i zranění takové intenzity, které má charakter ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, přestože způsobení takového následku nebylo (nutně) jeho (primárním) cílem. Zdůraznil, že u těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného již postačuje v případě dané právní kvalifikace pouze nedbalostní zavinění. Srozumění stěžovatele tedy spočívalo v tom, že byl smířen s tím, že poškozenému může způsobit svým jednáním ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, jednal tak v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 2 trestního zákoníku. Závěrem Nejvyšší soud dodal, že zmiňoval-li stěžovatel závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2015 sp. zn. 8 Tdo 763/2015, jeho podstatou bylo posouzení skutkově zásadně odlišné skutkové situace, spočívající v tom, že obviněný pouze pasivně nastavil ruce před hrudník poškozeného, jen se od nich odrazil. V nyní posuzované věci však stěžovatel jednal vůči tělu poškozeného aktivně, což je zřetelně rozdílné.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na argumentaci, kterou uplatnil v dovolacím řízení, tj. že obecné soudy opomněly provést důkaz přečtením úředních záznamů o vysvětleních, která podala svědkyně V. O. v přípravném řízení, a že předmětný skutek byl nesprávně kvalifikován ve vztahu k zavinění. Podle něj v daném případě byly splněny podmínky pro čtení úředních záznamů o vysvětleních podaných V. O., avšak nalézací soud odmítl tento návrh na doplnění dokazování provést, proto jde o opomenuté důkazy. Tvrdí, že Nejvyšší soud se jeho námitkami ohledně opomenutých důkazů blíže nezabýval a že v důsledku nesprávné právní kvalifikace byl uznán vinným trestným činem, který nespáchal.
7. V další části ústavní stížnosti podotýká, že zatímco okresní soud daný skutek právně kvalifikoval jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku, krajský soud uzavřel, že jde o zločin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, s čímž nesouhlasí. Tvrdí, že rozhodně nebylo jeho úmyslem poškozenému jakkoliv ublížit, tedy že jeho úmyslné zavinění bylo soudem dovozeno nesprávně. K tomu odkázal na obsah podaného dovolání s tím, že v jeho případě měl být učiněn závěr o neexistenci úmyslného zavinění a naopak o existenci zavinění toliko nedbalostního. Je přesvědčen, že městský soud ani Nejvyšší soud závěr o existenci úmyslného zavinění náležitě neodůvodnily. Opětovně (stejně jako v podaném dovolání) přitom poukázal na podle jeho mínění typově obdobný případ projednávaný Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 763/2015.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině, přičemž s provedenými důkazy se vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. V souladu s §263 odst. 7 trestního řádu provedl ve veřejném zasedání výslech svědkyně V. O., ze kterého mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel do poškozeného, jehož stabilita byla výrazně snížena okolností, že měl mezi nohama jízdní kolo, záměrně a rázně z pohybu rychlé chůze strčil, v důsledku čehož poškozený upadl na zem a způsobil si shora popsané zranění. Danou výpověď posoudil krajský soud jako věrohodnou a učiněnou v souladu s dalšími provedenými důkazy. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svými uplatněnými námitkami převážně rozporuje správnost učiněných skutkových zjištění, přičemž takové námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. K námitce, že obecné soudy opomněly provést důkaz přečtením úředních záznamů o vysvětleních, která podala svědkyně V. O. v přípravném řízení (kterou stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti), Nejvyšší soud uvedl, že za opomenutý důkaz nelze označit takový důkazní návrh, který stěžovatel neučinil. Stěžovatel tento návrh sice předložil soudu prvního stupně, který jej ale neakceptoval a stěžovatel v závěru jednání k dotazu soudu, s ohledem na aktuální důkazní situaci, další důkazní návrhy neměl. Tento důkazní návrh obhajoba neuplatnila ani následně v průběhu veřejného zasedání u krajského soudu. Po opětovném výslechu svědkyně V. O. k dotazu soudu, zda mají strany nějaké návrhy na doplnění dokazování, stěžovatel ani jeho obhájce žádný důkazní návrh neučinili. Nejvyšší soud proto uzavřel, že provedené dokazování nebylo zatíženo vadou v podobě opomenutých důkazů. Dodal, že zmíněná svědkyně byla vyslechnuta okresnímu soudem i krajským soudem za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce (obhájkyně), proto pro čtení úředních záznamů o podaném vysvětlení této svědkyně z přípravného řízení nebyl dán důvod.
14. Podrobně se Nejvyšší soud vyjádřil také k další v ústavní stížnosti uplatněné námitce, tj. k otázce zavinění. Na základě zjištěného skutkového stavu věci ve shodě s názorem krajského soudu uzavřel, že stěžovatel musel být minimálně srozuměn s tím, že vytýkaným jednáním může poškozenému způsobit zranění takové intenzity, které má charakter ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 trestního zákoníku, přestože způsobení takového následku nebylo nutně jeho primárním cílem, a že tedy jednal v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 2 trestního zákoníku (sub bod 5).
15. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu