ECLI:CZ:US:2022:1.US.2791.21.1
sp. zn. I. ÚS 2791/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti ČEZ Prodej, a.s., se sídlem Duhová 1/425, Praha 4, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021 č. j. 23 Cdo 2670/2019-739, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019 č. j. 29 Co 71/2019-675 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018 č. j. 25 C 141/2016-540, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí vydaných v řízení podle části páté o. s. ř. - o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu.
II
Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu žalobce (dále jen "stěžovatelka") o nahrazení rozhodnutí předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen "předsedkyně ERÚ") ze dne 23. 9. 2016 č. j. 07196-146/2014-ERU a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ") ze dne 5. 5. 2016 sp. zn. 07196/2014-ERU, č. j. 07196-131/2014-ERU, tak, že žalovaný OTE, a.s. (dále "žalovaný", resp. též "účastník") je povinen zaplatit stěžovatelce částku 124 150 762,75 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení od 29. 7. 2014 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti stěžovatelky zaplatit žalovanému stanovené náklady řízení (výrok II.).
Obvodní soud uvedl, že vyšel ze zjištění, že ERÚ rozhodnutím ze dne 5. 5. 2016, ve spojení s rozhodnutím předsedkyně ERÚ ze dne 23. 9. 2016, nevyhověl návrhu stěžovatelky, aby byla účastníkovi uložena povinnost zaplatit jí částku 124 150 762,75 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka se stala s účinností od 1. 1. 2013 povinně vykupujícím obchodníkem s elektřinou ve smyslu §10 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie (dále jen "zákon č. 165/2012 Sb."), ve vztahu ke třem výrobnám fotovoltaické elektřiny: FVE Saša - Sun, s. r. o., FVE VT - Sun, s. r. o. a FVE Zdeněk - Sun, s. r. o. (dále rovněž "výrobny"). Tyto výrobny byly do 31. 12. 2012 připojeny do distribuční soustavy provozované společností ACTHERM, spol. s. r. o. S těmito výrobnami uzavřela stěžovatelka smlouvy o výkupu elektřiny na základě podkladů, které obdržela od společnosti ACTHERM, spol. s. r. o., v nichž stálo, že výrobny byly uvedeny do provozu do konce roku 2010 a jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny uvedla datum 22. 10. 2010. Za vyrobenou elektřinu vyplácela proto stěžovatelka výrobnám výkupní ceny podle cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 (které platilo pro výrobny uvedené do provozu do konce roku 2010). Účastník jako operátor trhu byl proto povinen hradit povinně vykupující (tedy stěžovatelce) rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Účastník proto s ohledem na výše uvedené proplácel výkupní cenu platnou v roce 2011, s čímž stěžovatelka nesouhlasila a podala návrh k ERÚ, aby jí účastník uhradil rozdíl mezi oběma výkupními cenami. Návrhu ERÚ nevyhověl, když zásadním důvodem byla skutečnost, že výrobny nesplňovaly podmínku, aby po nabytí právní moci licence k výrobě došlo k výrobě elektřiny nejpozději dne 31. 12. 2010. Rozklad podaný proti rozhodnutím ERÚ byl zamítnut. Obvodní soud se následně ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry správního orgánu když zdůraznil, že vztahy mezi účastníky tohoto řízení jsou vztahy soukromoprávní a z tohoto důvodu byl účastník oprávněn opravit údaj, který shledal nesprávným v systému operátora trhu. Protože výrobny nebyly uvedeny do provozu v roce 2010, nemá stěžovatelka nárok na doplacení rozdílu mezí výší podpory vyplacené výrobnám a podporou uhrazenou operátorem trhu, tedy účastníkem.
Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil, přičemž se ztotožnil se skutkovými zjištěními obvodního soudu i s jím vyvozenými právními závěry a zdůraznil, že pro rozhodnutí ve věci samé bylo podstatné, kdy byla výrobnám udělena licence a kdy začaly v souladu s ní vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy. Bylo prokázáno, že k udělení licence výrobnám došlo dne 31. 12. 2010, avšak poté, co rozhodnutí nabylo právní moci, nedošlo již téhož dne k výrobě elektrické energie. Tím také výrobny nesplňovaly podmínky nároku na podporu ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010.
Nejvyšší soud jinak přípustné dovolání stěžovatelky zamítl podle §243d písm. a) o. s. ř. Ve svém rozhodnutí se zabýval otázkou, jestli lze podmínku "vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy" podle bodu 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 splnit dodávkou elektřiny do elektrizační soustavy uskutečněnou před nabytím právní moci rozhodnutí o udělení licence k výrobě elektřiny při realizaci prvního paralelního připojení výrobny. Při výkladu citovaného bodu cenového rozhodnutí dovolací soud poukázal i na závěry dopadající na tuto věc, vyplývající z jeho rozhodnutí ze dne 9. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, byť konstatoval, že nyní jde o skutkově odlišnou věc. Zdůraznil, že stěžejními podmínkami však i zde je, aby k výrobě a dodávkám elektrické energie docházelo jen v souladu s rozhodnutím o udělení licence a v době vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti. Předmětný spor vznikl podle závěrů dovolacího soudu v souvislosti s administrativním pochybením společnosti ACTHERM, spol. s. r. o., kdy došlo k předání rozdílných údajů povinně vykupujícímu subjektu (stěžovatelce) pro účely uzavření smluv o dodávkách elektřiny s výrobci a operátorovi trhu (účastníkovi) pro účely vyplácení podpor povinně vykupující. Dovolací soud souhlasil se závěrem správního orgánu, že operátor trhu není povinen hradit povinně vykupující rozdíl mezi jakoukoliv výší podpory ve formě výkupních cen a hodinovou cenou, ale rozdíl mezi výkupní cenou ve výši, v jaké má výrobce na výkupní cenu nárok, a hodinovou cenou. Tomu pak koresponduje i povinnost operátora trhu ověřovat splnění podmínek podpory u výrobců při registraci podpory elektřiny podle §10 odst. 5 věty druhé vyhlášky č. 346/2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změně režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška).
III
Stěžovatelka uvádí, že napadá všechny výroky rozsudků obvodního a městského soudu, jakož i soudu dovolacího, neboť jimi bylo porušeno její vlastnické právo (čl. 11 odst. 1 Listiny), konkrétně pak právo na legitimní očekávání nabytí majetku (podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy). V souvislosti s výše uvedenou námitkou stěžovatelka argumentuje údajným nerespektováním základního principu právního státu, tj. předvídatelnosti rozhodování soudů a s tím souvisejícího principu právní jistoty stěžovatelky. Stěžovatelka sice připouští, že své povinnosti plnila jako soukromoprávní subjekt, ale jen na základě zákona č. 165/2012 Sb., přičemž její legitimní očekávání směřovalo k placení rozdílu mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a zaplacení za činnost povinně vykupujícího a prostředníka operátorem trhu [§20a odst. 4 písm. v) zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon]. Stěžovatelka zdůrazňuje, že svoji zákonnou povinnost hradit výrobnám výkupní ceny plnila v dobré víře, že případná rizika finanční ztráty s dodatečným zpochybněním nároku výrobců na podporu ze strany státu nebudou jím přenášena na stěžovatelku, ale že tato rizika v plném rozsahu ponese stát jako konečný poskytovatel. Stěžovatelka ve věci rozhodujícím soudům vytýká nesprávný výklad bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009, který byl, podle jejího názoru, v závěru o neexistenci nároku výroben na výkupní ceny platné pro rok 2010 zásadní, aniž se však tyto soudy současně vypořádaly s jejím legitimním očekáváním, že bez ohledu na dodatečně prokázanou neexistenci nároku výroben jí bude ze strany operátora trhu hrazen rozdíl podle ustanovení §20a odst. 4 písm. v) energetického zákona. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje svojí dobrou vírou ve správnost údajů o výrobnách, které jí předala společnost ACTHERM spol. s. r. o. u příležitosti přechodu povinnosti povinně vykupující osoby z provozovatele distribuční soustavy, jakož i v kontinuitu nároku výroben na výkupní ceny pro rok 2010, v zákonnost a správnost licence výroben a správnost protokolu o prvním paralelním připojení. Stěžovatelka se rovněž odvolává na důvěru ve správnost výkladu bodu č. 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009, jak byl učiněn ERÚ v jeho stanovisku z roku 2010, když nárok výroben na výkupní ceny na rok 2010 byl zpochybněn až pozdějšími trestními a správními rozsudky. Stěžovatelka zdůraznila, že ona pouze pokračovala v dosavadní činnosti společnosti ACTHERM spol. s. r. o., která výrobny připojovala a v letech 2011 až 2012 jim hradila výkupní ceny pro rok 2010, přičemž k uvedení výroben do provozu podle těchto údajů došlo v roce 2010. Správnost takto předaných údajů neměla stěžovatelka možnost ověřit a neměla ani důvod je zpochybnit, proto v tomto směru odkazuje na závěry vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 946/16.
Výše uvedené skutečnosti podle stěžovatelky svědčí pro závěr, že stát jako poskytovatel podpory nesl a nese též rizika i odpovědnost spojenou s jejím neoprávněným čerpáním a následným vymáháním poskytnutých finančních prostředků. Tomu odpovídá i znění §7 odst. 1 zákon č. 215/2004 Sb., o úpravě některých vztahů v oblasti veřejné podpory. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud na straně některého výrobce fotovoltaické energie došlo k bezdůvodnému obohacení, v daném případě k získání neoprávněné podpory, pak k tomu mohlo dojít jen na úkor České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, jako poskytovatele podpory. Nejvyšší soud porušil princip právní jistoty, pokud se sice přihlásil ke stanovisku ERÚ 2010 a k Výkladovému stanovisku ERÚ 1/2018, avšak současně nejednoznačnou citací vytrženou z celkového kontextu jeho obsah popřel.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, případně v průběhu procesu jim předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavních předpisů a jejich aplikace na konkrétní případ přísluší ostatním soudům. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
Stěžovatelka jednak nesouhlasí se způsobem interpretace bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009, jak byl proveden nejen správním orgánem - Energetickým regulačním úřadem, ale i ve věci rozhodujícími soudy, neboť při intepretaci sporné otázky, kdy byly předmětné výrobny uvedeny do provozu, nebyl brán zřetel na její legitimní očekávání, že bez ohledu na pozdější prokázání neexistence nároku výroben jí bude ze strany operátora trhu hrazen cenový rozdíl. Dále pak namítá porušení dobré víry spočívající v jejím očekávání, že případná rizika finanční ztráty vzniklé dodatečným zpochybněním nároku výrobců na podporu ze strany státu nebudou přenášena na ni, ale tato rizika ponese v plném rozsahu stát.
Předně je nutno v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2018 č. j. 4 As 257/2017-82 uvést, že poukaz stěžovatelky na stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010 a jeho výklad provedený ERÚ, ze kterého má vyplývat, že dnem uvedení do provozu výrobny je její připojení k distribuční soustavě, které se dokumentuje vystavením protokolu o splnění technických podmínek pro uvedení výrobny do provozu, není pro soudy závazný. Nejvyšší správní soud již dříve konstatoval, že stanovisko ERÚ není součástí cenového rozhodnutí č. 4/2009, nelze mu proto přisuzovat obecnou právní závaznost. Při interpretaci bodu 1.9 cenového rozhodnutí č. 4/2009 je však třeba k němu přihlížet, jelikož svědčí o účelu a smyslu tohoto ustanovení. Ačkoliv ERÚ získal výslovné zmocnění ke zveřejňování výkladových stanovisek k ustanovením právních předpisů v oblasti jeho působnosti, není (mimo jiné) dána kompetence tohoto orgánu k výkladu cenového předpisu. Kompetentním orgánem pro kontrolu cenových předpisů, o něž v předmětné věci jde, je v souladu s §3 odst. 3 a 4 zákona č. 265/1991 Sb., o působností orgánů České republiky v oblasti cen, Státní energetická inspekce. Výklad, resp. stanovisko ERÚ ze dne 27. 10. 2010 jako orgánu k výkladu cenového předpisu zcela nekompetentního nemohlo proto založit legitimní očekávání stěžovatelky na nabytí majetku.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž vznesla námitku své dobré víry, že případné rozdíly, resp. rizika spojená s činností stěžovatelky bude hradit stát jako konečný poskytoval podpory. V tomto směru lze odkázat na závěry, vyplývající z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, které považuje Ústavní soud za přiléhavé a odpovídající právním poměrům mezi stěžovatelkou a výše uvedenými výrobnami. Tyto právní vztahy jsou vesměs vztahy soukromoprávními, i když se v nich projevuje vliv státu, neboť podpora výroben elektřiny byla (svého času) jednou z priorit koncepce rozvoje budování nových zdrojů elektrizační soustavy v ČR. Dotčené subjekty jako soukromé společnosti se proto dříve ve svých vztazích řídily obchodním zákoníkem a nyní podle konkrétních ustanovení občanského zákoníku. Za této situace je zjevné, že představa stěžovatelky, že její činnost jako soukromé společnosti je prosta jakýchkoli podnikatelských rizik, běžných v obchodních vztazích obdobných soukromých subjektů, je zcela mylná. I když tedy soudy posuzovaný vztah mezi stěžovatelkou a účastníkem vznikl přímo ze zákona, přičemž jeho obsah je určen na základě §20a odst. 4 písm. x) energetického zákona, tedy že účastník je povinen hradit stěžovatelce jako povinně vykupujícímu subjektu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za její činnost, přičemž nárok na úhradu tohoto rozdílu vzniká stěžovatelce přímo ze zákona, nelze z jeho obsahu dospět k závěru, že v daném případě jde o vztah svojí povahou veřejnoprávní. Stěžovatelka jako podnikatelský subjekt nemůže důvodně spoléhat na to, že stát místo ní bude prověřovat veškeré podklady a skutečnosti, na nichž je založena její podnikatelská činnost a navíc na sebe za ni, resp. místo ní převezme veškerá rizika vyplývající z jejího podnikání. Takový výklad by v podstatě znamenal, že stěžovatelka, jako subjekt soukromoprávních vztahů by byla v zásadě nepostižitelná, neboť velká část její odpovědnosti by bezdůvodně a nekontrolovatelně byla přenášena na stát. Ostatně tvrzení stěžovatelky, že nemohla předvídat nesprávnost a také kontrolovat relevantní údaje převzaté od společnosti ACTHERM, spol. s. r. o., nebylo již v době podání ústavní stížnosti důvodné, neboť se po výrobnách, kterým vyplácela podporu ve výši, na kterou neměly nárok, v řadě případů domáhala vydání vzniklého bezdůvodného obohacení.
Odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 946/16 považuje Ústavní soud za nepřípadný. V dané věci šlo o otázku ochrany dobré víry v zákonnost postupu orgánů veřejné moci a ve správnost aktů veřejné moci. V posuzované věci důvodnost podané žaloby nespočívala v zásadních momentech v aktech veřejné moci či postupu orgánů veřejné moci, ale šlo o převzetí evidovaných údajů stěžovatelkou bez jakékoli kontroly či snahy o jejich korekci při zjištění nesprávnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu