ECLI:CZ:US:2022:1.US.2828.22.1
sp. zn. I. ÚS 2828/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti LIQUIDATORS v. o. s., sídlem Slezská 2033/11, Praha 2 - Vinohrady, insolvenční správkyně dlužnice Jitky Skořepové, zastoupené Mgr. Pavlem Madronem, advokátem, sídlem Chvalova 1696/10, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2022 č. j. KSLB 82 INS 20600/2019, 82 ICm 134/2020, 29 ICdo 19/2021-59, a s ní spojeném návrhu na zrušení §172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4, Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). S ústavní stížností stěžovatelka spojuje návrh na zrušení §172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastnice v insolvenčním řízení vedeném Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočkou v Liberci (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. KSLB 82 INS 20600/2019 přihlásila pohledávku z pojistného na veřejné zdravotní pojištění v celkové výši 57 277 Kč, kterou tvoří dlužné pojistné a penále ve výši 37 401 Kč a nevyměřené penále za pozdní úhradu pojistného ve výši 19 876 Kč. Stěžovatelka co do 9 757 Kč popřela pohledávku vedlejší účastnice jako pohledávku podřízenou podle §172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona, podle kterého se za podřízené pohledávky považují při oddlužení také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky. Vedlejší účastnice se následně u krajského soudu domáhala určení, že její pohledávka v části převyšující jistinu není podřízenou pohledávkou.
1. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 2020 č. j. 82 ICm 348/2020-18 (KSLB 82 INS 20600/2019) určil, že pohledávka vedlejší účastnice v rozsahu 9 757 Kč není podřízenou pohledávkou. Podle krajského soudu bylo úmyslem zákonodárce zvýhodnit tzv. veřejnoprávní věřitele. Výčet pohledávek, které insolvenční zákon označuje v §172 odst. 2 větě druhé za podřízené, je taxativní. To se podává ze znění §170 písm. d) téhož zákona, ve kterém se výslovně zmiňuje penále z veřejného zdravotního pojištění. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 26. 10. 2020 č. j. 82 ICm 348/2020, 104 VSPH 245/2020-44 (KSLB 82 INS 20600/2019) uvedený rozsudek krajského soudu potvrdil. Vrchní soud přisvědčil krajskému soudu, že §170 písm. d) insolvenčního zákona se výslovně dovolává penále z veřejného zdravotního pojištění jako zvláštní mimosmluvní sankce rozdílné od zajišťovacích institutů obsažených ve výčtu §172 odst. 2 téhož zákona, který je taxativní. Penále z veřejného zdravotního pojištění ve výši převyšující jistinu není podřízenou pohledávkou.
1. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky, neboť je neshledal přípustným. Řešení věci obecnými soudy odpovídá závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022 sen. zn. 29 ICdo 73/2020. Podle něj v obecné rovině odporuje zásadám poměrného uspokojení věřitelů, rozlišuje-li obecný soud pohledávky toliko na tzv. veřejnoprávní a soukromoprávní. Sama skutečnost, že penále z veřejného zdravotního pojištění je tzv. veřejnoprávní pohledávkou, nemůže být samostatným důvodem, že jde v části převyšující jistinu o podřízenou pohledávku. Nejvyšší soud však shledal, že insolvenční zákon v §170 písm. d) zřetelně rozlišuje pojmy "úroky", "úroky z prodlení", "poplatek z prodlení" a "smluvní pokuta" od pojmu "mimosmluvní sankce", do jehož rozsahu výslovně zahrnuje "penále za nezaplacení ... pojistného za veřejné zdravotní pojištění". Uzavřel, že nenachází důvod nerespektovat zásadu stálosti pojmosloví v právních předpisech a pojmům použitým v §172 odst. 2 věty druhé téhož zákona přikládat rozdílný význam. Nejvyšší soud rovněž poukázal na §18 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého se dlužné penále z veřejného zdravotního pojištění pro účely insolvenčního zákona považuje za dlužné pojistné. Obstojí proto závěr, že penále z veřejného zdravotního pojištění v části převyšující jistinu není podřízenou pohledávkou.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že pohledávka vedlejší účastnice z penále na veřejném zdravotním pojištění v části převyšující výši jistiny je podřízenou pohledávkou podle §172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona. Stěžovatelka zdůrazňuje zásadu poměrného uspokojení věřitelů insolvenčního dlužníka vyjádřenou v §1 písm. a) téhož zákona a její ústavněprávní rozměr. Odkazuje k tomu na bod 33 a násl. rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2020 č. j. 9 Afs 4/2018-65 a nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2006 sp. zn. IV. ÚS 408/05 (N 146/42 SbNU 177), ze dne 2. 7. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (N 121/50 SbNU 31; 342/2008 Sb.) a ze dne 9. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 48/06 (N 217/51 SbNU 697; 54/2009 Sb.), z nichž lze dovodit zákaz privilegovaného postavení "státu" (tzv. veřejnoprávních pohledávek) v insolvenčním řízení s ohledem na stejný zákonný obsah a ochranu vlastnického práva každého vlastníka.
1. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že důvodová zpráva k zákonu, kterým byl do insolvenčního zákona vložen §172 odst. 2 v současném znění, postrádá relevantní odůvodnění, proč je třeba některé pohledávky privilegovat. Jde o to, že soukromoprávní nároky z příslušenství, jako např. smluvní pokuty a podobně, jsou odsunuty v pořadí a prakticky vyloučeny z uspokojení na úkor jiných pohledávek (zejména veřejnoprávních). Stěžovatelka nezpochybňuje legitimitu zavedení nové kategorie podřízených pohledávek. Zdůrazňuje však i časový aspekt, a tedy, že "ke změně pravidel dochází v průběhu hry". K "fakticky" přednostnímu uspokojení tzv. veřejnoprávních věřitelů nadto dochází na úkor tzv. soukromoprávních věřitelů. Jde-li o závěry napadeného usnesení, Nejvyšší soud se nezabýval charakterem samotného penále z veřejného zdravotního pojištění, který je totožný s úroky či úroky z prodlení. Stěžovatelka dále tvrdí, že výklad zastávaný Nejvyšším soudem je projevem tzv. přepjatého formalismu, protože nepřiměřeně upřednostňuje literu zákona. Obdobný postup při výkladu právních předpisů však sám Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi kritizuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že pohledávka vedlejší účastnice z penále na veřejném zdravotním pojištění ve výši 9 757 Kč, tedy v části, ve které přesahuje jistinu přihlášené pohledávky, není podřízenou pohledávkou podle §172 odst. 2 insolvenčního zákona.
2. Podle §172 odst. 1 téhož zákona platí, že podřízenou pohledávkou je pohledávka, kterou lze v insolvenčním řízení uhradit po úplném uhrazení všech pohledávek, kterých se týká insolvenční řízení, s výjimkou pohledávek uvedených v §170 téhož zákona. Podle §172 odst. 2 věty druhé insolvenčního zákona platí, že je-li způsobem řešení úpadku oddlužení, za podřízené pohledávky se s výjimkou pohledávek uvedených v §170 považují také úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů a smluvní pokuta sjednaná pro případ prodlení s plněním přihlášené pohledávky, není-li taková smluvní pokuta dluhem z podnikání, ve výši, ve které v souhrnu převyšují výši jistiny přihlášené pohledávky k okamžiku jejího vzniku. Podle §170 písm. d) téhož zákona se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, vznikla-li povinnost zaplatit toto penále před rozhodnutím o úpadku.
1. Stěžovatelka poukazuje na to, že závěry Nejvyššího soudu odporují čl. 11 odst. 1 Listiny a z něj vyplývajícího zákazu privilegovaného postavení "státu" (tzv. veřejnoprávních pohledávek) v insolvenčním řízení. Jak se podává z bodu 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 408/05, mohlo-li být přijato výhodnější postavení tzv. veřejnoprávního věřitele v uspokojování jeho pohledávky, takové zvýhodnění by musel zákonodárce formulovat explicitně, ústavně konformně a mělo by být i obhajitelné. Z bodu 28 nálezu sp. zn. Pl ÚS 48/06 se dále podává, že z čl. 11 odst. 1 Listiny "nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka. V posuzované věci však aplikací napadeného ustanovení nutně k takovému neodůvodněnému zvýhodnění státu dochází a předmětné ustanovení tak de facto státu, reprezentovanému v daňových věcech správcem daně, přiznávalo privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům."
1. Uvedené značí, že zákaz privilegovaného postavení tzv. veřejnoprávních pohledávek v insolvenčním řízení formulovaný Ústavní soudem není absolutní (viz shora uvedené požadavky na explicitní a obhajitelné zvýhodnění a zmínku o "neodůvodněném" zvýhodnění státu). Jde o zákaz privilegovaného postavení neodůvodněného či svévolného. Nejvyšší soud přitom v napadeném usnesení vychází ze svého rozsudku sen. zn. 29 ICdo 73/2020. V něm Nejvyšší soud, obdobně jako Ústavní soud, shledal neodůvodněné zvýhodnění tzv. veřejnoprávních pohledávek v insolvenčním řízení rozporným se základními zásadami insolvenčního řízení. Shledal však, že "faktické" zvýhodnění pohledávek z penále z veřejného zdravotního pojištění je důvodné s ohledem na použití pojmů v insolvenčním zákoně a zásadu jednotného výkladu právních předpisů, jakož i výslovně stanovené privilegované postavení obdobných pohledávek podle zákona č. 592/1992 Sb. Nelze proto stěžovatelce přisvědčit, že se Nejvyšší soud nevypořádal s charakterem penále z veřejného zdravotního pojištění; vycházel z §18 odst. 6 téhož zákona, který za dlužné pojistné považuje pro účely insolvenčního řízení i penále z téhož.
1. Ústavní soud uvedené důvody neshledává svévolnými. Jsou řádně a racionálně odůvodněny. Nejvyšší soud v napadeném usnesení respektuje závěry ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se obecně, nikoli však absolutně, formulovaného zákazu privilegovaného postavení tzv. veřejnoprávních pohledávek. Kromě toho, Nejvyšší soud se rozsahem pojmu podřízených pohledávek zabýval i v rozsudku ze dne 2. 10. 2022 sen zn. 29 ICdo 43/2021. V něm naopak shledal, že je-li příslušenstvím daňové pohledávky úrok z prodlení, pak neexistuje důvod, pro který by takové příslušenství nemohlo být podřízenou pohledávkou jen proto, že jde o příslušenství pohledávky veřejnoprávní. Uvedené rozhodnutí proto značí, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi (jakož i v rozsudku sen. zn. 29 ICdo 73/2020 a napadeném usnesení), ctí zásady a principy, kterých se stěžovatelka dovolává. Nevychází z paušálního předpokladu, že každá tzv. veřejnoprávní pohledávka má v insolvenčním řízení prostřednictvím §172 odst. 2 insolvenčního zákona privilegované postavení. Z obdobných důvodů Ústavní soud nepovažuje napadené usnesení za projev tzv. přepjatého formalismu; je zřejmé, že Nejvyšší soud přikládá zvýšený význam znění §18 odst. 6 zákona č. 592/1992 Sb., které je jednoznačné. Nejde tedy jen o to, že Nejvyšší soud respektuje pojmosloví v insolvenčním zákoně, nýbrž i že ctí výslovně vyjádřenou vůli zákonodárce.
1. Ústavní soud neshledal důvod k revizi řádně odůvodněných a racionálním výkladem podložených závěrů Nejvyššího soudu i s ohledem na tzv. bagatelní výši pohledávky vedlejší účastnice, o kterou v napadeném rozhodnutí jde. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž platí, že týká-li se věc peněžité povinnosti v tzv. bagatelní částce, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 či bod 25 nálezu ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
1. Jde-li proto o kvantitativní hledisko nyní posuzované věci, z ústavní stížnosti a dostupných podkladů se nepodává, že stěžovatelka (resp. věřitelé, kteří přihlásili své pohledávky do insolvenčního řízení a jejichž zájmy stěžovatelka reprezentuje) by měla být - s ohledem na (své) majetkové poměry, eventuálně i další okolnosti - napadeným rozhodnutím podstatně dotčena na (svých) majetkových právech. Žádná taková tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředkládá, tzv. bagatelnost věci nereflektuje. Na ústavněprávní rozměr věci nelze usuzovat ani z hlediska kvalitativního, jak se podává se shora uvedeného.
1. Jde-li o akcesorický návrh na zrušení §172 odst. 2 insolvenčního zákona, na okraj se sluší poznamenat, že zrušením celého ustanovení by stěžovatelka v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení ztratila zákonný podklad pro své tvrzení, že pohledávka vedlejší účastnice je pohledávkou podřízenou. K tomu, aby stěžovatelka dospěla k procesnímu výsledku, kterého se ve svém důsledku domáhá, je proto toliko možné buď napadené ustanovení interpretovat tak, že pohledávka vedlejší účastnice má být podřízenou pohledávkou (k čemuž s ohledem na shora uvedené Ústavní soud relevantní ústavněprávní důvody v nyní posuzované věci neshledal), anebo napadené ustanovení formulovat jinak. Stěžovatelka proto akcesorickým návrhem na zrušení zákonného ustanovení Ústavní soud staví do role "pozitivního" zákonodárce, která mu nepřísluší [viz např. bod 95 nálezu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) či bod 75 nálezu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (81/2021 Sb.)].
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedeného zákonného ustanovení sdílí jako návrh akcesorický její osud (§74 zákona o Ústavním soudu), a proto jej Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. b) téhož zákona rovněž odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu