ECLI:CZ:US:2022:1.US.2891.22.1
sp. zn. I. ÚS 2891/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené advokátkou JUDr. Janou Svatoňovou, sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4 - Nusle, proti usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 0 Nt 28022/2022-263 ze dne 18. července 2022, č. j. 0 Nt 28022/2022-268 ze dne 18. 7. 2022, č. j. 0 Nt 28022/2022-278 ze dne 18. července 2022, č. j. 0 Nt 28022/2022-287 ze dne 18. července 2022 a č. j. 0 Nt 28022/2022-295 ze dne 18. července 2022 a pěti usnesením Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality ze dne 26. května 2022 se shodným č. j. KRPT-74097/TČ-2019-070781, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených zejména čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že napadenými usneseními Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, oddělení hospodářské kriminality (dále jen "policejní orgán") bylo podle §79a odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. Napadenými usneseními Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") pak byly zamítnuty stížnosti stěžovatelky proti usnesením policejního orgánu, resp. v případě usnesení č. j. 0 Nt 28022/2022-263 a č. j. 0 Nt 28022/2022-268 došlo ke zrušení odpovídajících usnesení policejního orgánu ve výroku I. a k jeho nahrazení výrokem o zajištění nemovitostí, v němž byly nemovitosti označeny souladně s údaji z katastru nemovitostí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka zdůrazňuje, že policejní orgán poprvé rozhodl o zajištění jejích nemovitostí v roce 2021, avšak okresní soud tehdy rozhodnutí policejního orgánu zrušil. Podle stěžovatelky jsou přitom nyní napadená usnesení policejního orgánu v zásadě shodně odůvodněna jako ta předchozí z roku 2021.
Stěžovatelka považuje napadená usnesení za nezákonná a nepřezkoumatelná. Opakovaně zdůrazňuje, že nepředkládají žádná hodnocení ani důkazy o tom, jak a kdy se měl její jednatel J. Ž. dozvědět, že společnosti A, v budoucnu vznikne závazek vůči společnosti B. Napadená rozhodnutí podle ní ani neobsahují žádné závěry o úmyslu J. Ž. odklonit majetek z dosahu možného budoucího uspokojení pohledávky společnosti B, natož aby tento úmysl byl prokázán. Z toho dovozuje, že neexistuje důkaz o tom, že je důvodné zajistit její nemovitosti, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by měly být výnosem z trestné činnosti. Postup okresního soudu a policejního orgánu považuje za zjevnou libovůli, neboť okresní soud se v napadených usneseních nezabýval skutečnostmi, jejichž absenci tentýž soud ve svých zrušovacích rozhodnutích z roku 2021 policejnímu orgánu vytýkal. Poukazuje na to, že společnost A, stále považuje předmětnou pohledávku společnosti B, za spornou a neexistující.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost.
Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností.
Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.
Ve vztahu k nyní posuzované věci Ústavní soud pak poznamenává, že prakticky shodnou ústavní stížností se zabýval již v usnesení sp. zn. I. ÚS 2887/22 ze dne 15. 11. 2022. V zásadě jediným rozdílem mezi tehdejší ústavní stížností a ústavní stížností posuzovanou nyní je, že šlo o jiné nemovitosti ve vlastnictví jiné právnické osoby. Argumenty obou ústavních stížností jakož i obsah napadených rozhodnutí jsou v podstatných rysech totožné a Ústavní soud neshledává důvod se od v usnesení sp. zn. I. ÚS 2887/22 uvedených závěrů jakkoli odklánět.
Ústavní soud tak musí zopakovat, že nemůže přisvědčit klíčové námitce směřující proti tomu, že napadená rozhodnutí údajně neobsahují vylíčení rozhodných skutečností a důkazů o vědomosti jejího jednatele J. Ž. o budoucím závazku společnosti A (za kterou fakticky jednal), vůči společnosti B, resp. o jeho úmyslu vyvést majetek ze společnosti A, a znemožnit tak společnosti B, uspokojení její pohledávky z majetku dlužníka. Policejní orgán ve svých usneseních nejprve popsal okolnosti týkající se publikace rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3463/2019 ze dne 25. 2. 2020, z něhož vyplývalo, že Krajský soud v Ostravě v probíhajícím civilním řízení přizná společnosti B, nárok na zaplacení její pohledávky vůči společnosti A, které tak vznikne závazek v celkové výši cca 70 mil. Kč. Podstatná byla v tomto ohledu skutečnost, že citovaný rozsudek byl na úřední desce Nejvyššího soudu vyvěšen 5. 3. 2020, takže již od tohoto okamžiku se mohly osoby jednající za společnost A (včetně J. Ž.) dozvědět o očekávaném soudním rozhodnutí.
Z hlediska prokazování úmyslu jednatele stěžovatelky J. Ž. zmařit uspokojení pohledávek společnosti B, se jako klíčové jeví nestandardní a podezřelé okolnosti, za kterých došlo k převodům nemovitostí společnosti A, na stěžovatelku i na další subjekty. Stěžejním prvkem těchto transakcí bylo personální a majetkové propojení smluvních stran, kdy na obou stranách těchto transakcí vystupovaly vždy osoby zastupované právě J. Ž. V napadených rozhodnutích jsou tyto okolnosti blíže rozvedeny a Ústavní soud nepovažuje za účelné je opakovat, přičemž pouze podotýká, že existence uvedených podezřelých transakcí (a z ní vyplývající podezření ze spáchání trestného činu poškození věřitele podle §222 trestního zákoníku) nijak přímo nesouvisí s tím, zda společnost A, stále považuje předmětnou pohledávku společnosti B, za spornou a neexistující, jak tvrdí stěžovatelka.
Jestliže policejní orgán i okresní soud hodnotí tyto okolnosti jako značně podezřelé, resp. svědčící, že podezřelými osobami mohl být spáchán trestný čin, jehož cílem bylo zbavit společnost A, veškerého majetku, z nějž by společnost B mohla dosáhnout uspokojení své pohledávky, Ústavní soud v tom neshledává prvky libovůle. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že k zajištění výnosů z trestné činnosti podle §79a trestního řádu postačí, pokud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že je určitá věc výnosem z trestné činnosti. Ústavní soud v nyní posuzované věci dospěl k přesvědčení, že policejní orgán i okresní soud v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodnily naplnění uvedené podmínky. V důsledku toho nemůže akceptovat tvrzení stěžovatelky, že jsou napadená rozhodnutí nezákonná a nepřezkoumatelná.
Poukaz stěžovatelky na to, že okresní soud v roce 2021 zrušil tehdejší usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitostí, Ústavní soud nepovažuje za relevantní. Rozhodující je pouze to, zda k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky došlo v důsledku rozhodnutí napadených ústavní stížností. Závěr, že k takovému zásahu v nyní posuzované věci nedošlo, byl odůvodněn výše. Navíc jestliže stěžovatelka ve své ústavní stížnosti doslovně cituje ty pasáže odůvodnění napadených usnesení policejního orgánu, které jsou nové, tj. nebyly obsaženy v rozhodnutích z roku 2021, nelze si nepovšimnout, že tyto pasáže tvoří významnou část odůvodnění napadených usnesení policejního orgánu.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu