ECLI:CZ:US:2022:1.US.2978.21.2
sp. zn. I. ÚS 2978/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavních stížnostech společnosti Modrá pyramida stavební spořitelna, a.s., sídlem Bělehradská 222/128, Praha 2, zastoupené JUDr. Ing. Samuelem Schreiberem, advokátem se sídlem Na Příkopě 14, Praha 1, a) proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 33 Cdo 3257/2020-652, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020 č. j. 51 Co 38/2020-480 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 2986/2018-235, a b) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. 33 Cdo 1899/2020-604 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019 č. j. 29 Co 397/2019-462, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky napadající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 33 Cdo 3257/2020-652, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2020 č. j. 51 Co 38/2020-480 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019 č. j. 33 Cdo 2986/2018-235, která byla Ústavním soudem vedena pod sp. zn. I. ÚS 2978/21. Stěžovatelka ústavní stížností vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3348/21 napadla také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. 33 Cdo 1899/2020-604 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2019 č. j. 29 Co 397/2019-462. Z ústavních stížností a jejich příloh bylo zjištěno, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízeních, jejichž účastnicí byla stěžovatelka a obě ústavní stížnosti jsou obsahově shodné. Za této situace, s odkazem na §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 o. s. ř., spojil Ústavní soud obě ústavní stížnosti ke společnému řízení, nadále vedenému pod sp. zn. I. ÚS 2978/21.
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 26, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z rozhodnutí napadených ústavní stížností vedenou od počátku pod sp. zn. I. ÚS 2978/21 se podává, že se žalobce domáhal před obecnými soudy určení platnosti smlouvy o stavebním spoření, určení, že právní vztah účastníků smlouvou založený trvá a dále i uložení povinnosti stěžovatelce přijímat vklady na bankovní účet zřízený na základě smlouvy o stavebním spoření. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu zamítl, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Soud prvního stupně po vrácení věci Nejvyšším soudem žalobu opětovně zamítl. Městský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to tak, že se určuje, že smlouva o stavebním spoření je platná, smluvní vztah mezi žalobcem a žalovanou založený smlouvou o stavebním spoření trvá a žalovaná je povinna přijímat vklady na bankovní účet zřízený na základě smlouvy o stavebním spoření. Nejvyšší soud změnil dovoláním napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze tak, že potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v části, v níž zamítl žalobu o určení, že smlouva o stavebním spoření je platná. Nejvyšší soud došel k závěru, že žalobce nemá na takovém určení naléhavý právní zájem. Ve zbývající části dovolání odmítl s odůvodněním, že Městský soud v Praze rozhodl v intencích ustálené rozhodovací praxe, od níž se dovolací soud nemá důvod odchýlit.
Z rozhodnutí napadených ústavní stížností původně vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3348/21 se podává, že se stěžovatelka v řízení podle části páté o. s. ř. domáhala nahrazení rozhodnutí finančního arbitra. Ten vyhověl návrhu navrhovatelky na plnění v podobě uvedení účtu stavebního spoření do stavu, v jakém by byl, kdyby na základě oznámení stěžovatelka neukončila vztah založený smlouvou o stavebním spoření. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí námitky, finanční arbitr svůj nález potvrdil. Po soudu stěžovatelka požadovala nahrazení rozhodnutí finančního arbitra rozhodnutím soudu, kterým by soud zamítl návrh navrhovatelky podaný u správního orgánu. Soud prvního stupně vyhověl žalobě stěžovatelky. Městský soud v Praze změnil toto rozhodnutí tak, že žalobu stěžovatelky zamítl. Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podstatu obou sporů představovala otázka, zda jsou předmětné smlouvy o stavebním spoření smlouvami na dobu určitou a končí naspořením cílové částky. Nejvyšší soud vycházel z čl. 9 všeobecných obchodních podmínek, konkrétně čl. 9 odst. 7 upravujícího přespoření cílové částky. Uvedené ujednání vyložil tak, že aniž by se vyžadoval (dodatečný) souhlas stavební spořitelny, platí, že novou cílovou částkou se stává zůstatek peněžních prostředků na účtu s tím, že 1 % z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem stavební spořitelna zúčtuje k tíži účtu účastníka. Odkázal přitom i na svá předchozí rozhodnutí týkající se obdobných otázek, podle nichž ujednání o "automatickém" navyšování cílové částky pokračujícím spořením žalobce a přijímáním jeho plateb žalovanou na účet stavebního spoření, jenž nepopírá účel smlouvy o stavebním spoření, vylučuje úvahu o omezení trvání právního vztahu založeného smlouvou o stavebním spoření ve smyslu §578 zákona č. 40/1964 Sb.. Stavební spořitelna má právo vypovědět v takovém případě smlouvu jen tehdy, vyjádří-li účastník nesouhlas se zúčtováním 1% z rozdílu mezi původní cílovou částkou a zůstatkem.
Obě ústavní stížnosti jsou téměř identické (do ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. IV. ÚS 3348/21 byl pouze doplněn bod 45.). Stěžovatelka v ústavních stížnostech namítá, že Nejvyšší soud nedostál své povinnosti rozhodnutí řádně odůvodnit, neboť se nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatelky. Nejvyšší soud podle stěžovatelky jednal v rozporu s principem předvídatelnosti práva, když bez řádného zdůvodnění změnil ustálenou rozhodovací praxi nižších soudů. Stěžovatelka zpochybňuje právní závěry Nejvyššího soudu. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud použil výklad smlouvy, který stěžovatelka nikdy nemohla zamýšlet a který je rozporný se základními principy fungování stavebního spoření a soukromého práva obecně. Nejvyšší soud podle ní jednal svévolně, když dospěl k závěru, že stavební spoření není účelové a dočasné a nesprávně aplikoval zákon č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník), namísto zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavními stížnostmi napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka vytýká soudům nedostatečné odůvodnění jejich rozhodnutí, když podle ní zejména Nejvyšší soud neodůvodnil svoje právní závěry a dostatečně nereagoval na argumenty stěžovatelky vznesené v průběhu řízení. Ústavní soud názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí nesdílí. Nejvyšší soud, a stejně tak i Městský soud v Praze, se v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a řádně objasnily, na základě jakých úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Z nich je zřejmé, proč nemůže obstát argumentace stěžovatelky uplatňovaná v řízení před obecnými soudy a znovu i v řízení před Ústavním soudem. Není pravdou, že se Nejvyšší soud ve všech svých rozhodnutích spokojil s pouhým odkazem na svá dřívější rozhodnutí, jak uvádí stěžovatelka. Ostatně rozsah reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (srov. sp. zn. IV. ÚS 3441/11, II. ÚS 3168/20). Pokud Nejvyšší soud odkázal ve svém odmítavém rozhodnutí na svou dosavadní judikaturu, nelze v takovém postupu soudu spatřovat pochybení soudu, neboť stěžovatelka může čerpat důvody pro nevyhovění jejímu návrhu z těchto rozhodnutí a také z předchozího zrušovacího rozhodnutí soudu v této věci. Napadená rozhodnutí šíří svého odůvodnění nijak nevybočují z obvyklého způsobu odůvodňování. Argumentuje-li stěžovatelka v ústavních stížnostech četnou judikaturou Ústavního soudu týkající se odůvodňování rozhodnutí, Ústavní soud v této věci konstatuje, že jsou s ní napadaná rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění, plně v souladu. I z toho důvodu nelze přisvědčit ani argumentu stěžovatelky, že Nejvyšší soud pochybil a jednal v rozporu s principem předvídatelnosti práva tím, že nezohlednil dosavadní ustálenou rozhodovací praxi soudů. Stěžovatelka tak navíc popírá roli Nejvyššího soudu jako sjednocovatele judikatury.
Stěžovatelka dále namítá, že Nejvyšší soud zasáhl do stěžovatelčiny autonomie vůle a nesouhlasí s výkladem smluv uskutečněným Nejvyšším soudem. Interpretace smluv jako projevu autonomní normotvorby účastníků soukromoprávních vztahů je však úkolem obecných soudů a zásah Ústavního soudu zde připadá v úvahu jen výjimečně v případech, kdy by postupem obecných soudů došlo k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaných práv (srov. sp. zn. I. ÚS 1886/13). Ústavní soud v dané věci takové pochybení neshledal. Výklad smlouvy učiněný Nejvyšším soudem se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavý a spravedlivý, čímž jsou možnosti ústavního přezkumu vyčerpány. Nadto je nutné upozornit i na skutečnost, že v předmětné věci šlo o výklad ustanovení spotřebitelské smlouvy, pro který platí, že lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. Ústavní soud neshledal důvodnou ani stěžovatelčinu námitku týkající se nesprávné aplikace starého občanského zákoníku na základě přechodného ustanovení §3028 odst. 3 občanského zákoníku. Ustanovení §3077 občanského zákoníku na tyto případy nedopadá.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětných věcech jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní závěry, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavních stížností nezakládá.
Na základě výše uvedeného byly ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítnuty.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu