ECLI:CZ:US:2022:1.US.3028.21.1
sp. zn. I. ÚS 3028/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. N., zastoupeného Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou se sídlem Malá stránka 318/1, Velké Meziříčí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2021 č. j. 9 As 109/2020-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020 č. j. 10 A 194/2019-76 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 č. j. 10 A 194/2019-94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 10 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nezákonného postupu Ministerstva spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") při sestavování zkušební komise pro odbornou justiční zkoušku a při uchovávání údajů o jejím průběhu. Stěžovatel uvádí, že k porušení uvedených práv mělo dojít též v důsledku nesprávného postupu soudů, které postup vedlejšího účastníka aprobovaly, když dospěly k závěru, že mu náleží pravomoc jmenovat zkušební komisi za účelem vykonání odborné justiční zkoušky. Podle stěžovatele postupovaly obecné soudy svévolně a excesivně při výkladu zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), a jeho prováděcí vyhlášky č. 382/2017 Sb., o výběru, přijímání a přípravné službě justičních čekatelů a o odborné justiční zkoušce (dále jen "vyhláška č. 382/2017 Sb.").
II
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal k městskému soudu žalobu proti nezákonnému zásahu vedlejšího účastníka, který spatřoval v přidělení stěžovatele pro opakovanou odbornou justiční zkoušku ke zkušební komisi ve složení: JUDr. J. B., JUDr. S. B., Mgr. T. B., Mgr. Ing. R. H. a JUDr. K. V. Stěžovatel se žalobou domáhal, aby městský soud vedlejšímu účastníkovi (i.) zakázal vycházet z výsledku opakované odborné justiční zkoušky, konané ve dnech 15. až 18. 10. 2019, a (ii.) přikázal, aby stěžovateli umožnil znovu vykonat opakovanou odbornou justiční zkoušku, a to tentokráte před komisí, jejímiž členy nebudou osoby výše uvedené. Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel následně navrhl opravu odůvodnění rozsudku městského soudu a dále podal eventuální žádost o prominutí zmeškání lhůty pro případ, kdy by soud dospěl k závěru, že návrh na opravu odůvodnění lze podat pouze proti nepravomocnému rozhodnutí. Městský soud v záhlaví citovaným usnesením oba návrhy stěžovatele odmítl, neboť dospěl k závěru, že institut opravy odůvodnění rozhodnutí podle §165 o. s. ř. nelze ve správním soudnictví využít. Následně Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl jeho kasační stížnost.
III
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty ani relevantní ústavněprávní námitky a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu, potažmo městského soudu ohledně vypořádání jeho námitek týkajících se složení zkušební komise a uchovávání údajů o průběhu justiční zkoušky. Ústavní soud přezkoumal napadená soudní rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Oba soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná. Ústavní soud ověřil, že správní soudy rozhodovaly nestranně, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními správního řádu a soudního řádu správního, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny.
Oba správní soudy se dostatečným a ústavně konformním způsobem zabývaly přípustností zásahové žaloby a vypořádaly všechny námitky stěžovatele spočívající v tvrzené nezákonnosti obsazení zkušební komise a neodbornosti či podjatosti některých jejich členů. Nejvyšší správní soud se pak ústavně konformním způsobem vypořádal i s námitkami souvisejícími s jeho návrhem na opravu odůvodnění rozsudku městského soudu a tvrzenými procesními vadami v jeho postupu. Závěr správních soudů, že postup vedlejšího účastníka při sestavování zkušební komise pro odbornou justiční zkoušku a při uchovávání údajů o jejím průběhu byl v souladu se zákonem o soudech a soudcích, v tehdy platném znění, a vyhláškou č. 382/2017 Sb., považuje Ústavní soud za řádně a logicky odůvodněný.
Vytýká-li stěžovatel správním soudům, že nevyhověly jeho návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že zaručuje provedení každého důkazu, který účastníci řízení navrhnou. Soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, jestliže považují rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů za dostatečný. Nevyhoví-li obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94). Správní soudy v nyní posuzované věci tomuto požadavku dostály, když adekvátně odůvodnily, proč neprovedly důkaz spočívající v ověření, zda je právní zástupce účastníka řízení ve věci sp. zn. III. ÚS 2332/15 příbuzným zkušebního komisaře (srov. zejména bod 54 rozsudku městského soudu a body 109-111 rozsudku kasačního soudu).
Oba správní soudy při rozhodování vyšly z dřívější judikatury Nejvyššího správního soudu dopadající na posuzované otázky (např. rozsudky sp. zn. 8 Ans 3/2013, č. j. 6 As 102/2018-39 nebo 10 As 276/2018-72). Nejvyšší správní soud též vhodně odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1910/09, v němž zdejší soud konstatoval, že "stěžovatel nemá subjektivní veřejné právo na udělání zkoušky, kterému by zmíněná zkušební komise musela vyhovět. Závěr, zda stěžovatel u zkoušky uspěl či nikoli je na uvážení této komise." Naopak judikatura Ústavního soudu citovaná stěžovatelem (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 89/02 nebo IV. ÚS 690/01) na nyní posuzovaný případ nedopadá s ohledem na odlišné skutkové a právní okolnosti.
K požadavkům na opravná usnesení vydávaná v rámci řízení ve správním soudnictví (srov. §54 odst. 4 s. ř. s.). Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyzdvihl, že tento postup slouží výhradně k opravě zjevných chyb rozhodnutí majících spíše "technický charakter" (různých překlepů apod.). I když je "zjevná nesprávnost" (viz též §70 správního řádu) relativně neurčitým pojmem, jehož naplnění je třeba vždy dovozovat z kontextu skutkových a právních okolností (vztahujících se k opravovanému rozhodnutí a celé věci), je třeba otázku "zjevnosti" nesprávnosti hodnotit vždy z pohledu účastníka řízení, jemuž je rozhodnutí adresováno, nikoliv rozhodujícího orgánu (srov. přiměřeně nálezy sp. zn. II. ÚS 2678/13 nebo II. ÚS 1456/11).
Ústavní soud též již dříve dovodil, že právo podat návrh na opravu odůvodnění rozsudku podle §165 odst. 1 o. s. ř. (zde ve spojení s §64 s. ř. s.) nepožívá ústavní ochrany (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1601/15). Toto kogentně formulované ustanovení občanského soudního řádu bylo kasačním soudem interpretováno a aplikováno ústavně konformně, když dovodil, že i v soudním řízení správním může soud k návrhu rozhodnout o opravě odůvodnění rozsudku, avšak proti takovému rozhodnutí není přípustná kasační stížnost. Ústavní soud akceptuje názor, že důvody, které městský soud vedly k odmítnutí návrhu na opravu odůvodnění jeho rozsudku, nebyly z pohledu kasačního přezkumu podstatné. Prostor pro přezkum namítaných vad při zjišťování skutkového stavu měl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o věci samé. Ústavní soud rovněž nesdílí názor stěžovatele, že by městský soud pochybil při posuzování jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty ve správním soudnictví podle §3 zákona č. 191/2020 Sb., kterým ostatně stěžovatel ve své žádosti učiněné podle §40 odst. 5 s. ř. s. ani neargumentoval. Napadeným usnesením městského soudu nebylo stěžovatelovo právo na spravedlivý (řádný) proces dotčeno a tím méně pak porušeno.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
IV
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu