ECLI:CZ:US:2022:1.US.305.22.1
sp. zn. I. ÚS 305/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Martinem Richterem, advokátem se sídlem Praha 2, Horská 2107/2e, proti vyrozumění státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 12. 2021 č. j. 2 NZT 48/2021-64, usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. 4 VZV 1/2021 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Olomouc ze dne 22. 4. 2021 č. j. NCOZ-8331-55/TČ-2018-417801-H, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Olomouc, jímž bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 2 alinea první, odst. 4 písm. a) trestního zákoníku, zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu. Stěžovatel rovněž navrhuje, aby Ústavní soud vyslovil, že označeným vyrozuměním státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jímž byl informován o tom, že na základě jeho podnětu k výkonu dohledu nebyly shledány důvody k využití dohledových opatření ve smyslu §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení neuvedly, jak měl způsobit tvrzenou škodu. Tvrdí, že nezvládne vůbec pochopit, co je mu kladeno za vinu. Z vymezení skutku, z odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání ani ze spisového materiálu podle něj není zřejmé, jaká měl být příčinná souvislost mezi jeho jednáním a existencí škody. Zdůrazňuje, že pokud by mu nebylo kladeno za vinu způsobení škody velkého rozsahu, v úvahu připadající trestné činy by již byly promlčeny. Poukazuje na skutečnost, že jeho jméno se v usnesení o zahájení trestního stíhání objevuje až dva měsíce po zveřejnění veřejné zakázky. Má za to, že Nejvyšší státní zastupitelství potvrdilo, že neměl nic společného s přípravou zadávací dokumentace a pouze se podílel na přípravě nabídek. Usnesení o zahájení trestního stíhání ani usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Ostravě (dále jen "dozorový státní zástupce") podle něj nesdělují důvody, pro které jsou u něj shledávány okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, resp. okolnosti svědčící o jeho minimálně nedbalostním zavinění.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že možnosti jeho ingerence do přípravného řízení jsou striktně omezeny jen na případy vybočení z hranic podústavního práva, jež mají extrémní povahu. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 511/02).
Ústavnímu soudu nepřísluší po věcné stránce jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smysl ve vztahu k obviněnému spočívá v oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což představuje podmínku provedení dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání netkví ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání tvoří předmět celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 539/98).
Námitky stěžovatele směřují výhradně proti tomu, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo jasně vymezeno, co je mu kladeno za vinu, a není z něj patrná příčinná souvislost mezi vytýkaným jednáním a způsobenou škodou. Ústavní soud však těmto námitkám nemůže přisvědčit.
Jednání, pro něž je stěžovatel stíhán, dostatečně jasně vymezil policejní orgán v napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání na č. l. 8 a blíže rozvedl na č. l. 29-39 tohoto usnesení. Ústavní soud dále odkazuje na č. l. 16 usnesení dozorového státního zástupce, ve kterém se zdůrazňuje, že stěžovatel a další obvinění se měli vytýkaného jednání dopustit ve spolupachatelství. Z toho vyplývá, že při posuzování příčinné souvislosti mezi jednáním a způsobeným následkem je třeba brát v úvahu nejen vlastní stěžovatelovo jednání, ale též jednání osob, jež měly být podle vzneseného obvinění jeho spolupachateli. Z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání lze přitom dovodit, že stěžovatelovo jednání (spočívající v podílu na přípravě nabídek pro veřejné zakázky) mělo představovat pouze článek řetězu vedoucí, ve spojitosti s jednáním ostatních spolupachatelů, k naplnění skutkových podstat trestných činů, pro které bylo zahájeno trestní stíhání.
Stěžovatel uvedenou skutečnost zjevně přehlíží a při úvahách o existenci, resp. neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a způsobeným následkem opomíjí zohlednit jednání, pro něž bylo stejným usnesením policejního orgánu zahájeno trestní stíhání i proti dalším osobám, jež měly být jeho spolupachateli. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než obecně odkázat na napadené usnesení policejního orgánu a na navazující usnesení dozorového státního zástupce, kde jsou podrobně popsána jednání i dalších spoluobviněných, jež ve svém souhrnu měla být příčinou trestněprávně relevantního následku. Uvedené přitom platí nejen ve vztahu k naplnění základních skutkových podstat stíhaných trestných činů, ale též ve vztahu ke skutkovým podstatám kvalifikovaným.
Ústavní soud závěrem připomíná, že se trestní stíhání stěžovatele nachází teprve ve své počáteční fázi a podrobné posouzení významu jeho jednání ve vztahu ke způsobenému následku, resp. k naplnění skutkových podstat příslušných trestných činů bude prováděno v jeho dalším průběhu. Stěžovatel své výše popsané námitky tedy může uplatňovat v rámci obhajoby v dalším průběhu trestního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu