ECLI:CZ:US:2022:1.US.3060.22.1
sp. zn. I. ÚS 3060/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2022 č. j. 7 Tdo 573/2022-1488, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2022 č. j. 44 To 192/2021-1426 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. března 2021 č. j. 46 T 24/2020-1217, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (ve zkratce) dopustil tím, že jako příslušník Policie České republiky a zároveň předseda Základní organizace Unie bezpečnostních složek při Speciální pořádkové jednotce Praha v době od 1. 1. 2013 do 10. 6. 2018 jednak vybíral v hotovosti členské příspěvky od členů Unie bezpečnostních složek zařazených ve Speciální pořádkové jednotce Praha, jednak převzal od pokladníka a místopředsedy základní organizace J. H. jím vybrané členské příspěvky, přičemž poté, co byl vyloučen z Unie bezpečnostních složek a co mu byla dne 19. 5. 2018 e-mailem doručena spolu s vyrozuměním o vyloučení také výzva k předložení finančních prostředků a vyúčtování, tyto prostředky nepředal do pokladny ani je nepřevedl na bankovní účet Unie bezpečnostních složek, úmyslně je bezdůvodně zadržoval ve své dispozici, tím je odňal z dispozice Unie bezpečnostních složek, zmařil základní účel svěření vybraných finančních prostředků a způsobil tak na majetku Unie bezpečnostních složek škodu ve výši nejméně 66 000 Kč. Za to byl odsouzen podle §206 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců. Podle §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla poškozená odborová organizace Unie bezpečnostních složek odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné. Po přezkoumání věci shledal, že obvodní soud se v rámci podrobného odůvodnění svého rozsudku řádně vypořádal s obsahem provedených důkazů, že jeho závěry jsou logické a mají v provedeném dokazování oporu. Obhajobu stěžovatele, že neobdržel žádnou kvalifikovanou výzvu k odevzdání vybraných finančních prostředků a že na výzvu policejního orgánu finanční prostředky vydal, označil městský soud za účelovou a neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu věci. Uzavřel, že stěžovatel byl prokazatelně informován o své povinnosti vydat vybrané příspěvky, kdy kromě písemné výzvy tak bylo opakovaně učiněno i ústně, přesto na výzvy nereagoval.
4. Dovolání stěžovatele proti usnesení městského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. V odůvodnění svého rozhodnutí k námitkám stěžovatele zdůraznil, že v průběhu řízení bylo bez pochybností prokázáno, že z hlediska stěžovatele byly přijaté peněžní prostředky cizí svěřenou věcí a že jejich účelem bylo stát se součástí majetku Unie bezpečnostních složek podle hlavy VI jejích stanov. Základní organizace Unie bezpečnostních složek při Speciální pořádkové jednotce Praha neměla zřízen bankovní účet, takže bylo povinností stěžovatele uložit vybrané členské příspěvky v plné výši na účet Unie bezpečnostních složek. To ale neučinil, vybrané členské příspěvky držel ve své dispozici a již tím jednal v rozporu s finančním řádem, kterým byl prokazatelně vázán. Nevydal-li stěžovatel ani po výzvě předsedy Unie bezpečnostních složek peněžní prostředky přijaté jako členské příspěvky a nadále je držel ve své dispozici, nebylo podle Nejvyššího soudu možno dospět k jinému závěru, než že si je v trestněprávním smyslu přisvojil a způsobil tím na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Nejvyšší soud dodal, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že trestný čin byl spáchán v souvislosti s občanskoprávním vztahem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti opětovně namítá, že po celou dobu trestního řízení se snažil odborně vysvětlit veškeré okolnosti v dané věci, přičemž rozhodující soudy podle něj k jeho námitkám nepřihlédly. Detailně znovu ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje i dosavadní průběh trestního řízení, rozebírá jednotlivé v řízení provedené důkazy a polemizuje s jejich hodnocením obecnými soudy. Má za to, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Opakovaně poukazuje na to, že doba údajného zadržování finančních prostředků z jeho strany byla závislá výhradně na nezákonném jednání policejního orgánu, který podle něj nejednal tak, aby předcházel trestné činnosti a zamezoval jejímu páchání. Je přesvědčen, že požádal-li by ho policejní orgán již v době, kdy se dověděl o možném protiprávním jednání, o předložení příslušných finančních prostředků, nebylo by nutné zahajovat trestní stíhání vůči jeho osobě. V řízení bylo podle něj zneužito trestního práva k vymožení finančních prostředků, o nichž bylo pochybné, zda vůbec patřily mateřské organizaci Unie bezpečnostních složek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. Stěžovatel ústavní stížností brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.
10. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku obvodního soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Obvodní soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci k závěru, že stěžovatel vytýkaným jednáním nejen porušil stanovy a finanční řád Unie bezpečnostních složek, ale za situace, kdy peněžní prostředky vybrané jako členské příspěvky neuložil na bankovní účet Unie bezpečnostních složek ani po výslovné výzvě jejího předsedy k vydání těchto prostředků a nadále si je ponechal ve své dispozici, nabylo jeho jednání povahy kriminálního činu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že byl spáchán v souvislosti s občanskoprávním vztahem, což je u trestného činu zpronevěry běžné. Stěžovatel si cizí peníze ponechal po dlouhou dobu, odmítal je vydat a učinil tak až v souvislosti se zahájením trestního stíhání. Trestní postih tak není neproporcionálním zásahem do jeho práv a námitky, že příslušný policejní orgán ho měl již dříve požádat o předložení příslušných finančních prostředků, aby předešel spáchání dané trestné činnosti, jsou irelevantní. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
11. Obvodní soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěl k závěru o jeho vině. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl. Je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. Z rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud věnoval hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl stěžovatel uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nešlo ani o případ, kdy nebyly bezdůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah soudu vyšší instance. Dospěl-li soud k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci, a s obhajobou navrhovanými důkazy se řádně vypořádal, postupoval v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu.
12. Městský soud se s názorem obvodního soudu ztotožnil, jeho závěry považoval za správné, podložené obsahem provedených důkazů s tím, že jde o skutková zjištění bez důvodných pochybností pro rozhodnutí soudu, jak to předpokládá základní zásada trestního řízení v §2 odst. 5 trestního řádu.
13. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. Zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Lze dodat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat (srov. např. usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20).
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu