ECLI:CZ:US:2022:1.US.3073.22.1
sp. zn. I. ÚS 3073/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem, sídlem Sedlčanská 1044/18, Praha 4 - Michle, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2022 č. j. 53 Co 215/2022-545, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a D. K., nezletilé J. K. a nezletilé L. K., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále v čl. 3, čl. 9 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti z napadeného rozhodnutí a dalších podkladů se podává, že rozsudkem ze dne 13. 4. 2022 č. j. 50 P 98/2020-506, 23 P a Nc 185/2020 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v řízení o úpravu styku zamítl návrh stěžovatele jako otce (dále též jen "otec") na změnu výchovy, a to svěření druhé vedlejší účastnice a třetí vedlejší účastnice (dále jen "nezletilé") do péče otce (výrok I.). Dále bylo rozhodnuto, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými formou písemného kontaktu, a to jedenkrát za 14 dnů formou dopisu či e-mailu (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že první vedlejší účastnice, matka nezletilých (dále jen "matka") je povinna ve lhůtě jednoho týdne od právní moci rozsudku sdělit otci e-maily obou nezletilých (výrok III.). Dále bylo rozhodnuto, že matka i otec jsou povinni zaplatit každý jednu polovinu nákladů státu na znalečném, které budou specifikovány v samostatném rozhodnutí (výrok IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
3. K odvolání obou rodičů Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., II. a III. potvrdil (výrok I.), ve výroku IV. jej změnil jen tak, že náklady státu je povinen zaplatit otec (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy mu zakázaly styk s dětmi, aniž by byly využity veškeré prostředky, a to nejen právní, ale i odborné k tomu, aby se děti stýkaly s oběma rodiči, a aby byly vychovávány oběma rodiči. V předmětné věci matka zneužila situace z 15. 4. 2019, když křivě obvinila otce z týrání svěřené osoby, následně došlo k vykázání otce z bydliště. Otec tak neměl jakoukoli možnost se stýkat se svými dětmi a vychovávat je. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že toto křivé obvinění nebylo prokázáno. Neoprávněné vykázání otce založilo nerovný vztah, kdy výchovu nezletilých zajišťovala pouze matka.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že je pracovně vytížen a není tak způsobilý k výchově ani ke kontaktu s dětmi, aniž by však podrobně zkoumaly, jakého rozsahu toto vytížení je, a jak je možné toto vytížení přizpůsobit potřebám dětí a potřebám kontaktu otce se svými dětmi. Stěžovatel poukazuje na to, že existuje rozsáhlá judikatura, která deklaruje, že ani pracovní vytížení jednoho z rodičů nemůže být překážkou ucelené výchovy dětí oběma rodiči a že je nutno tento zásadní požadavek (na výchovu dětí oběma rodiči) přizpůsobit aktuální situaci a nikoli pouze svévoli jednoho z rodičů.
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že děti si již nepřejí stýkat se se svým otcem, a proto je třeba jejich přání respektovat. Soudy totiž nepřihlédly k tomu, že tato situace nastala v důsledku jednání matky, která se zasadila o neoprávněné vykázání stěžovatele ze společného bytu, a zabránila mu tak na dlouhou dobu v kontaktu se svými dětmi a v jejich plnohodnotné výchově.
7. Stěžovatel dále brojí proti výroku o náhradě nákladů státu (znalečného). Namítá, že obecné soudy žádným z rozhodnutí nerozhodly o přesné výši nákladů znaleckého posudku. Ve výroku IV. rozhodnutí obvodního soudu je pouze odkaz na samostatné rozhodnutí, které však bylo vydáno pouze co do účasti znalkyň při ústním jednání (rozhodnutí ze dne 13. 5. 2022), aniž by však bylo definitivně postaveno najisto, jaké jsou souhrnné náklady znaleckého posudku a účasti znalkyň při ústním jednání. V dané věci bylo nutno po vyhlášení rozsudku obvodního soudu s ohledem na neurčitý výrok IV. tohoto rozsudku vydat ještě jedno rozhodnutí, jež by tyto náklady přehledně sečetlo a rozhodlo o povinnosti jednotlivých účastníků k úhradě. Stěžovatel dále poukazuje na to, že tento posudek byl vydán v zájmu obou rodičů a zejména obou dětí, a nelze tak přisvědčit městskému soudu, že znalecký posudek nebyl vypracován v zájmu všech účastníků. Závěr městského soudu ohledně stěžovatelovy povinnosti uhradit náklady znalečného je rovněž v rozporu s povahou tohoto řízení, které není sporné, a proto zde nelze uplatnit zásadu úspěchu a neúspěchu při úvaze o úhradě nákladů řízení. Je naopak nutno přihlédnout k výjimečné rodinné situaci a k matčinu jednání z dubna 2019, jímž prakticky otci znemožnila se do budoucna podílet na výchově jejich společných dětí, v níž do té doby nebyly shledány žádné závady.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní předpisy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19).
12. Primárním úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tedy především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
13. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ve věci rozhodující soudy je při svém rozhodování dostatečně zohlednily.
14. V předmětné věci obecné soudy dospěly k závěru, že v současné době nejsou dány důvody pro svěření nezletilých dětí do péče otce, případně do střídavé péče obou rodičů, jak navrhoval otec. Při rozhodování o péči o nezletilé soudy přihlédly zejména k tomu, že i přes veškerou snahu obvodního soudu, který se pokusil ve spolupráci s orgánem sociálně právní ochrany dětí a pomáhajícími organizacemi o změnu postojů obou rodičů, jakož i nezletilých dětí, se nepodařilo obnovit ani minimální styk otce s dcerami. Podle soudů tak není aktuálně reálné, aby bylo vyhověno návrhu otce na změnu péče na péči střídavou, natož pak výlučnou, navíc za situace, kdy nezletilé v péči matky jednoznačně prospívají. Městský soud výstižně poukázal na to, že při rozhodování soudu je rozhodujícím kritériem zájem dítěte, přičemž za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu je nutné v souladu s judikaturou považovat jeho přání, za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. V předmětné věci obě nezletilé již dosáhly věku 13 a půl roku (pozn. v době rozhodování městského soudu), a jsou proto způsobilé vyjádřit se ke svému výchovnému uspořádání. Městský soud nepřistoupil, mimo jiné i z důvodu nenavyšování zátěže nezletilých (která, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, byla již tak poměrně vysoká), k jejich slyšení před soudem a spokojil se se zprávou orgánu sociálně právní ochrany dětí o průběhu a obsahu aktuálního rozhovoru s nimi. Městský soud však shodně s obvodním soudem nezohlednil přání nezletilých v celém rozsahu, tedy nestýkat se s otcem žádným způsobem, a to ani písemně, a ponechal v platnosti úpravu e-mailového styku.
15. Ústavní soud po seznámení se s podklady v předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy se dostatečně a korektním způsobem zabývaly poměry obou rodičů k nezletilým (i jejich vztahem k nim). Soudy posuzovaly problematiku svěření nezletilých do péče rodičů s přihlédnutím k jejich nejlepšímu zájmu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že při hledání nejlepšího zájmu nezletilých vzaly v úvahu i jejich přání, avšak nevycházely izolovaně pouze z jejich názoru, ale souhrnně vzaly v úvahu všechny pro posouzení věci významné okolnosti. V tomto ohledu neshledal Ústavní soud žádné nedostatky odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu ani městského soudu. Jak již bylo uvedeno, vyvozování skutkových závěrů plynoucích z hodnocení důkazů musí být primárně věcí obecných soudů, které jsou v přímém kontaktu s účastníky řízení a mají tak nejlepší možnost s ohledem na každý individuální případ zohlednit, jaké uspořádání vztahů je pro dítě nejvhodnější při zohlednění práv obou rodičů o dítě pečovat. Do takto řádně provedeného hodnocení proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
16. Podle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých. Městský soud rozhodnutí obvodního soudu, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu péče o nezletilé (svěření nezletilých do jeho péče), potvrdil. Stěžovatel se však se závěrem obecných soudů neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti obecné soudy v předmětné věci dostály.
17. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že poukaz stěžovatele na srovnatelná rozhodnutí vydaná v jiných věcech nebyl v ústavní stížnosti blíže specifikován. Ústavní soud přitom nezjistil, že by se ve věci jednající soudy odchýlily od dosavadní judikaturní praxe.
18. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci byla napadená rozhodnutí obecných soudů odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Obecné soudy hodnotily především nejlepší zájem nezletilých způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování.
19. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Změní-li se poměry, soud změní rozhodnutí týkající se výkonu povinností a práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti i bez návrhu. Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. V budoucnu není ani v posuzované věci vyloučena nová úprava péče v návaznosti na konkrétní okolnosti, které v budoucnu nastanou.
20. Ústavní soud dále odkazuje na nález ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3970/18 (N 68/93 SbNU 333), ve kterém důrazně apeloval na oba rodiče, aby se - třeba i za pomoci odborníků - snažili nastalou situaci řešit cestou vzájemné dohody. Žádný soud totiž nemůže jejich rodinnou situaci upravit ideálním způsobem ani napravit již narušené rodinné vztahy. Svým rozhodnutím vedeným přednostním zájmem dětí, se soud může snažit do budoucna jen vyloučit další důsledky konfliktního vztahu rodičů a jeho negativního dopadu na děti. Je totiž především věcí rodičů, aby upřednostnili zájmy svých dětí před osobními antipatiemi, děti netraumatizovali svými osobními konfliktními postoji a vytvořili jim nestresující prostředí, umožňující zdravý vztah k oběma rodičům. Uvedené lze plně vztáhnout i na nyní posuzovanou věc.
21. Vytýká-li stěžovatel městskému soudu, že mu byla uložena povinnost hradit náklady na vypracování znaleckého posudku, Ústavní soud poukazuje na to, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlil, že znalecký posudek nebyl vypracován v zájmu všech účastníků. Byl to otec, kdo podal návrh na úpravu styku a domáhal se, za účelem prokázání svého tvrzení o tom, že nezletilé trpí syndromem zavrženého rodiče, jeho vypracování, přičemž znalecký posudek toto hodnocení výslovně nepotvrdil. Za podstatné považoval městský soud rovněž tu skutečnost, že rozhodnutí obvodního soudu nakonec ani není na jeho závěrech založeno. Ve vztahu k dalším námitkám stěžovatele ohledně rozhodování soudu o náhradě nákladů státu Ústavní soud poukazuje na to, že výše nákladů nemusí být v okamžiku vydání konečného rozhodnutí známa, soud musí i přesto o jejich náhradě rozhodnout. Jde zde o jistou obdobu mezitímního rozsudku podle §152 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě bylo napadeným rozsudkem městského soudu rozhodnuto, kterému z účastníků se povinnost k náhradě nákladů státu ukládá, s tím, že tyto náklady budou specifikovány v samostatném rozhodnutí. O konkrétní výši znalečného (znalečným se podle vyhlášky č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, rozumí souhrnná částka odměny, náhrady hotových výdajů a náhrady za ztrátu času včetně času stráveného na cestě), pak bylo rozhodnuto samostatným usnesením obvodního soudu ze dne 13. 5. 2022. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatel proti tomuto usnesení před obecnými soudy jakkoli brojil.
22. Ústavní soud dodává, že k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
23. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu