ECLI:CZ:US:2022:1.US.3095.22.1
sp. zn. I. ÚS 3095/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti KOMA - Industry s.r.o., se sídlem Hradišťská 34, Český Těšín, zastoupené JUDr. Luborem Bernatíkem, advokátem se sídlem Preslova 9, Ostrava, Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2022 č. j. 23 Cdo 2184/2022-1569 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022 č. j. 21 Co 213/2021-1477, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelka domáhala u Okresního soudu v Kladně zaplacení částky 37 740 784,20 Kč z titulu plnění smlouvy o dílo uzavřené mezi stěžovatelkou jako zhotovitelem a vedlejším účastníkem (Město Slaný) jako objednatelem. Předmětem díla byla výstavba parkovacího domu a žalovaná částka představovala podle stěžovatelky doplatek ceny za provedení díla. Okresní soud v Kladně rozsudkem (poté, co byl jeho předešlý rozsudek zrušen odvolacím soudem) uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 34 216 950,85 Kč spolu s příslušenstvím, co do zbytku žalobu zamítl. Krajský soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalobu o zaplacení částky 34 216 950,85 Kč s příslušenstvím zamítl a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. Své rozhodnutí odůvodnil tak, že při určení výše bezdůvodného obohacení nemohly být použity obvyklé metody oceňování, zejm. metoda srovnávací, resp. cena obvyklá v místě a čase, ale metoda výnosová. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a podrobně opakuje jednotlivé dovolací důvody uplatněné v dovolání. Nejvyššímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění jeho odmítavého rozhodnutí. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky nedostatečně vypořádal s jednotlivými argumenty uvedenými v dovolání. V ústavní stížnosti vysvětluje, v čem nedostatečnost odůvodnění spatřuje. Stěžovatelka dále uvádí, že kromě napadeného usnesení Nejvyššího soudu brojí též proti rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění odmítavého rozhodnutí Nejvyššího soudu nesdílí. Nejvyšší soud se v odůvodnění rozhodnutí nejprve zabýval námitkami stěžovatelky, které se týkaly hodnocení důkazů odvolacím soudem a skutkových zjištění a závěrů odvolacího soudu. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu uvádí konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. Ostatně i Ústavní soud se k otázkám způsobu hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených příslušných skutkových závěrů staví rezervovaně, když uvádí, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů (srov. sp. zn. I. ÚS 2864/09). Pokud stěžovatelka pro přípustnost dovolání v těchto otázkách argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 724/2018, Ústavní soud v stěžovatelkou namítaných argumentech důvody vedoucí k takovému výjimečnému postupu (z důvodů uváděných výše) neshledal.
Nejvyšší soud posuzoval přípustnosti dovolání i pro tvrzený rozpor právního posouzení odvolacího soudu týkajícího se stanovení výše bezdůvodného obohacení s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud zde podrobně vysvětlil, proč ani v této otázce není dovolání přípustné. Odvolací soud došel k závěru, že obvyklou cenu plnění nelze v dané věci určit a zvolil jinou metodu pro ocenění. Takový postup nelze hodnotit jako odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud pak v rozhodnutí uvádí, že přípustnost dovolání nemohou založit ani námitky stěžovatelky k procesnímu postupu soudu, tedy ani k postupu při provádění dokazování. Odkázal přitom na svá dřívější rozhodnutí věnující se přípustnosti dovolání v těchto věcech. Stěžovatelka k tomu namítá, že se dovolací soud takovou nepřípustnou paušalizací vyhnul tomu, aby u jednotlivých námitek vysvětlil, zda jsou či nejsou přípustné, a v případě jejich nepřípustnosti vysvětlil, proč tomu tak je. Na uvedeném postupu Nejvyššího soudu však nelze shledat porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu. Stěžovatelkou uplatněné výhrady lze podřadit pod námitky týkající se procesního postupu soudu. Přitom k vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy rozsahem svého odůvodnění nijak nevybočuje z obvyklého způsobu odůvodňování. Ostatně reakce soudu na konkrétní námitky účastníků je co do šíře odůvodnění spjata s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (srov. sp. zn. IV. ÚS 3441/11 a II. ÚS 3168/20). Napadené rozhodnutí, resp. jeho odůvodnění, je plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu týkající se odůvodňování rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá i rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k němu však ústavněprávní argumentaci nepodává. Ústavní soud proto pouze konstatuje, že ani toto rozhodnutí neshledává neústavním a s jeho závěry se také ztotožňuje.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout, soudy je v rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Ústavní soud tak konstatuje, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení základního práva na spravedlivý (řádný) proces. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedených skutečností byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu