ECLI:CZ:US:2022:1.US.3158.22.1
sp. zn. I. ÚS 3158/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany Šmídové a Tomáše Kratochvíla, obou zastoupených JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022 č. j. 22 Cdo 2899/2021-261, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2021 č. j. 22 Co 19/2021-222 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 14. září 2020 č. j. 35 C 162/2018-175, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a svazku obcí Region Jih, sídlem Jaroslava Baťchy 141, Všestary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11, 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelé se žalobou u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") domáhali odstranění části vodovodního řadu (ve vlastnictví vedlejšího účastníka) z blíže určených pozemků (v jejich spoluvlastnictví) jako tzv. neoprávněné stavby podle §135c odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Okresní soud napadeným rozsudkem na pozemcích stěžovatelů zřídil ve prospěch vedlejšího účastníka služebnost inženýrských sítí a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelům 44 416 Kč jako náhradu za její zřízení. Okresní soud shledal, že vodovodní řad je pod pozemky stěžovatelů tzv. neoprávněnou stavbou, protože jejich původní vlastníci sice uzavřeli s vedlejším účastníkem smlouvy o smlouvě budoucí o věcném břemenu, avšak k realizaci smlouvy hlavní nedošlo. Poměry mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem je však třeba uspořádat jinak než odstraněním stavby (§135c odst. 3 občanského zákoníku). Hodnota pozemků je nízká (celkem cca 95 000 Kč), odstranění stavby by bylo nákladné a nepřiměřené; jde o vodovod pro několik tisíc obyvatel, který prochází celkem 240 pozemky různých vlastníků. Vedlejší účastník pochybil, realizoval-li stavbu, aniž k tomu měl soukromoprávní titul, avšak nebyl ve zlé víře. Kromě toho, stěžovatelé pozemky nabyli bezúplatně, jejich právní předchůdci souhlasili s bezúplatným umístěním vodovodu, avšak dále nečinili žádné kroky k realizaci smlouvy hlavní. Stěžovatelé o umístění vodovodu museli vědět. Převod části vodovodního řadu do vlastnictví stěžovatelů nepřipadá v úvahu, protože nejde o samostatnou stavbu. Okresní soud proto zřídil věcné břemeno a náhradu určil podle ceny obvyklé zvýšené o 10 %.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelů napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Vodovod je skutečně v části pod pozemky stěžovatelů tzv. neoprávněnou stavbou. Krajský soud však zdůraznil, že vedlejší účastník měl zájem upravit poměry mezi ním a vlastníky pozemků smluvně a nejednal ve zlé víře. Kromě toho, vodovod je veden trubkou o průměru 300 milimetrů v hloubce 1,8 metru pod zemí v délce 35, resp. 57 metrů; stěžovatele proto výrazně neomezuje v užívání pozemků, a to ani existencí ochranného pásma. Zvolený způsob uspořádání poměrů je přiměřený, stejně jako výše náhrady za zřízení věcného břemene, protože postavení vedlejšího účastníka je méně výhodné, než kdyby došlo k naplnění smluv o smlouvě budoucí o zřízení věcného břemene, která měla být bezúplatná.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů, neboť je neshledal přípustným. Krajský soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dostatečně zvážil okolnosti posuzované věci u určení způsobu vypořádání poměru mezi stěžovateli a vedlejším účastníkem i u určení výše náhrady za věcné břemeno.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou nepřiměřeným zásahem do jejich vlastnických práv. Zdůrazňují, že v jejich věci došlo k omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy proto měly náležitě vážit vlastnické právo stěžovatelů a veřejný zájem. Podle judikatury Ústavního soudu platí, že jiné uspořádaní poměrů podle §135c odst. 3 občanského zákoníku je výjimečným postupem. Obecné soudy neodůvodnily, proč nepostačí uspořádat poměry jinak, např. odkupem části stavby, což stěžovatelé v předcházejících fázích řízení navrhovali. Je přitom žádoucí, aby pozemek a stavby na něm stojící vlastnil totožný subjekt (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 2818/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy dále v rozporu s nálezem ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647) neprovedly test proporcionality kolize vlastnických práv. Vedlejší účastník jednal šikanózně, zneužil výkon svého vlastnického práva a výsledek řízení proto nemůže uvedeným pohledem obstát. Obecné soudy dále rozhodly v rozporu s nálezem ze dne 28. 3. 1996 sp. zn. I. ÚS 198/95 (N 23/5 SbNU 193), podle nějž nelze vycházet při rozhodování o odstranění stavby toliko z ekonomické (ne)výhodnosti zvažovaného řešení. Nepřípustné je konečně určení výše náhrady podle ceny obvyklé; stěžovatelům je znemožněno určit hodnotu své věci. Napadená rozhodnutí proto jsou ze všech uvedených důvodů svévolná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vytýkají obecným soudům, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněná, vychází z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jsou svévolná a nerespektují judikaturu Ústavního soudu. V konkrétnostech je třeba k těmto námitkám uvést, že obecné soudy neopomněly, že ve věci šlo o kolizi dvou vzájemně konkurujících si zájmů, a to vlastnických práv stěžovatelů a vedlejšího účastníka. Napadená rozhodnutí jsou srozumitelně logicky odůvodněna, vychází z konkrétních okolností věci a vážení těchto dvou zájmů představuje jejich "středobod", o čemž není pochyb. Obecné soudy zjevně vycházely z předpokladu, že jiné uspořádání poměrů než odstranění stavby je výjimečným řešením; to však opřely o příslušné zákonné ustanovení a své úvahy adekvátně odůvodnily. Okresní soud rovněž zvažoval, zda nelze tzv. neoprávněnou stavbu přikázat do vlastnictví stěžovatelů, avšak dospěl k závěru, že to možné není (a tento svůj závěr řádně odůvodnil), což stěžovatelé nereflektují.
9. Napadená rozhodnutí neodporují závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/09. Obecné soudy identifikovaly dva proti sobě stojící zájmy, přihlédly ke všem relevantním okolnostem věci. Jejich rozhodnutí bylo motivováno zachováním obou zájmu v co nejvyšší míře. Obecné soudy se rovněž zaměřily na to, zda vedlejší účastník není v důsledku napadených rozhodnutí ve výhodnějším postavení, než kdyby se věc neřešila soudně. Je zřejmé, že nikoli, protože původně mělo dojít k bezúplatnému zřízení věcného břemena. Tyto důvody stěžovatelé rovněž nereflektují. Test proporcionality ve smyslu formálně strukturované úvahy o čtyřech krocích sice obecné soudy skutečně neprovedly, avšak z odůvodnění napadených rozhodnutí se spolehlivě podává, že jejich podstatou je hledání proporcionálního řešení. Napadená rozhodnutí nejsou v rozporu ani se závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 198/95. Pro obecné soudy nebylo při úvaze o vhodnosti odstranění stavby rozhodné toliko porovnání hospodářských nákladů, protože okresní soud i krajský soud zohlednily rovněž předchozí jednání stěžovatelů, jejich právních předchůdců a vedlejšího účastníka. Ani tyto závěry napadených rozhodnutí stěžovatelé nereflektují.
10. Neústavním neshledal Ústavní soud za podmínek nyní posuzované věci ani určení výše náhrady podle ceny obvyklé; použití obdobného objektivizujícího kritéria je u zjištění hodnoty věci (jako majetkové hodnoty) žádoucí. Obecné soudy kromě toho vyšly ze znaleckého zkoumání, výslednou částku zvýšily podle své (legitimní a řádně odůvodněné) úvahy. Ústavní soud uzavírá, že závěry obecných soudů v nyní posuzované věci jsou řádně odůvodněné a přiměřené. Výsledkem řízení není "zjevná nespravedlnost". Pro Ústavní soud je zejména rozhodné, že obecné soudy zohlednily neoprávněnost stavby a tuto skutečnost promítly do řešení věci. Uznaly, že došlo k omezení vlastnického práva stěžovatelů. Přiznaly proto stěžovatelům peněžitou náhradu, jejíž výše odpovídá míře skutečného omezení užívání pozemků, která je minimální.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2022
Jaromír Jirsa
předseda senátu