ECLI:CZ:US:2022:1.US.3228.21.1
sp. zn. I. ÚS 3228/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) nezletilého V. S., b) Š. S. a c) P. S., zastoupených JUDr. Marošem Matiaškem, advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 č. j. 25 Cdo 2123/2021-377, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2020 č. j. 70 Co 304/2019-337 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019 č. j. 35 C 207/2016-279, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 29 odst. 2, čl. 33 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 12, čl. 23, čl. 28, čl. 29, čl. 31 Úmluvy o právech dítěte, čl. 3 písm. b), čl. 5 odst. 2 a 3, čl. 7, čl. 9, čl. 13 odst. 1, čl. 24 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, čl. 2 odst. 2 a čl. 13 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatelé b) a c) domáhali u Městského soudu v Brně, aby soud uložil žalované Základní škole a mateřské škole Brno povinnost poskytnout jim omluvu, stěžovatel a) se domáhal po žalované zaplacení částky 100 000 Kč a stěžovatelka b) se dále domáhala po žalované zaplacení částky 40 000 Kč. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") žalobu v plném rozsahu zamítl. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel a) a stěžovatelka b) dovolání, které Nejvyšší soud pro nepřípustnost odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rekapitulují dosavadní průběh řízení a uvádí velmi detailní právní analýzu a argumentaci. Ze strany žalované došlo podle stěžovatelů k porušení zákazu diskriminace spočívající v neposkytnutí přiměřených úprav v rámci vzdělávání dítěte se zdravotním postižením, a to jak v oblasti přímé výuky, tak i v oblasti školní družiny. Jako další formu diskriminace z důvodu postižení uvádějí obtěžování stěžovatele a). Dále pak namítají, že obecné soudy v řízení neprovedly výslech stěžovatele a). V odmítnutí dovolání spatřují odepření přístupu ke spravedlnosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci ústavní stížnosti i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu, na takový návrh kladeným.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávané věci je v souladu s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu posledním procesním prostředkem, který stěžovatelům b) a c) zákon k ochraně jejich práva na omluvu poskytoval, dovolání. O této skutečnosti také byli odvolacím soudem poučeni. Protože stěžovatel c) dovolání nepodal, nevyužil všechny prostředky k ochraně svého práva a ve vztahu k stěžovateli c) je tedy ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud dále zkoumal, zda je nezletilý oprávněn podat ústavní stížnost. V daném případě matka nezletilého udělila advokátovi plnou moc k zastupování stěžovatelky i nezletilého stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi. V opačném případě není rodič oprávněn k podání ústavní stížnosti jménem dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14, usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 a I. ÚS 2768/14). V dané věci však kolize mezi zájmy nezletilého a jeho rodiči nevznikla, nezletilý ostatně nebyl kolizním opatrovníkem zastoupen ani v řízení před obecnými soudy. Ústavní stížnost je tedy také ve vztahu k nezletilému stěžovateli a) přípustná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzeným porušením práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces ve vztahu k odmítavému usnesení Nejvyššího soudu pro nepřípustnost podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu v těchto otázkách. Ani jeden z dílčích nároků nepřesahuje 50 000 Kč, proto je dovolání v tomto rozsahu nepřípustné. Krajský soud, resp. Nejvyšší soud posoudil otázku samostatnosti uplatněných procesních nároků správně. Na závěru o nepřípustnosti dovolání nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel byl odvolacím soudem nesprávně (resp. zavádějícím způsobem) poučen o přípustnosti dovolání. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svou konstantní praxi, z níž plyne, že nesprávné poučení o opravném prostředku nemůže v rozporu se zákonem založit jeho přípustnost (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 3476/11). Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že takové pochybení obecného soudu nelze klást stěžovateli (z hlediska naplnění podmínek řízení o ústavní stížnosti) k tíži, neboť postupoval v souladu s (byť nesprávným nebo nepřesným) poučením soudu, přičemž nelze odmítat takové ústavní stížnosti pro opožděnost či nepřípustnost (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3514/19, nález sp. zn. II. ÚS 397/06).
Ústavní soud se proto zabýval i posouzením stěžovateli napadených rozhodnutí městského soudu a krajského soudu.
Stěžovatelé namítají, že jednáním žalované došlo k porušení zákazu diskriminace spočívající v neposkytnutí přiměřených úprav v rámci vzdělávání dítěte se zdravotním postižením, a to jak v oblasti přímé výuky, tak i v oblasti školní družiny a také k obtěžování stěžovatele a). Povinnost poskytnout osobě se zdravotním postižením přiměřené úpravy ve vzdělání přitom vzniká vždy, kdy si povinný subjekt musí být vědom, že člověk, s nímž přichází do kontaktu, potřebuje určitou formu přizpůsobení. Zde navíc podle stěžovatelů škola byla o zdravotním stavu nezletilého informována a měla tedy vědomost o zdravotním postižení žáka od samého počátku. Soudy však po provedení rozsáhlého dokazování došly k závěru, že tomu tak nebylo (diagnóza nezletilého byla zpočátku rodiči zamlčena). Z dokazování vyplývá, že i přesto škola v rámci výuky zohledňovala individuální potřeby nezletilého stěžovatele. Není tedy pravdou, že by škola nečinila od počátku přiměřené úpravy. Škola vycházela z chování nezletilého, byť si nebyla zpočátku vědoma konkrétní formy zdravotního postižení stěžovatele. Potřeba asistenta pedagoga vyplynula až z doporučení Speciálně pedagogického centra ze dne 30. 5. 2012 s účinností od dalšího školního roku. V dané době přitom bylo nutné pro zřízení funkce asistenta pedagoga doporučení školského pedagogického zařízení a také souhlas zřizovatele školy. Stěžovatelé k tomu uvádějí, že tyto podmínky nemohly samy o sobě odůvodňovat, aby ze strany školy dítěti nebyl asistent pedagoga poskytnut, odpovídalo-li právě toto opatření přiměřenosti úpravy. I tomuto argumentu se přitom soudy v rozhodnutích věnovaly. Škola hledala způsoby, jak asistenta zajistit. Byť krajský soud dospěl k závěru o nenárokovém charakteru opatření upraveného ve školském zákoně před účinností inkluzivní novely školského zákona, zabýval se posouzením dané věci i v případě opačného přístupu. Soudy se v řízení věnovaly i namítanému uplatňování výchovných opatření vůči nezletilému stěžovateli a dospěly k závěru, že byla pouze ojedinělá, legitimní a přiměřená a nezbytná za účelem zajištění standardního průběhu výuky. Nelze souhlasit se stěžovateli, že úvaha krajského soudu při aplikaci testu proporcionality byla pouze zkratkovitá. Soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že škola postupovala po celou dobu na základě dialogu s nezletilým a jeho rodiči, věnovala se stěžovateli individuálně a po celou dobu mu poskytovala přiměřené úpravy ve výuce.
Stěžovatelé namítají, že k odepření poskytnutí přiměřené úpravy došlo i v rámci družiny, aniž by bylo prokázáno, že by její poskytnutí představovalo pro školu nepřiměřené nebo nadměrné zatížení. Upozorňují i na pravidla zavedená vnitřním řádem školy, která stěžovatele a) z možnosti do družiny docházet přímo vyloučila, čímž se škola dopustila přímé diskriminace stěžovatele. I na tato tvrzení a argumenty stěžovatele soudy ve svých rozhodnutích rozsáhle reagovaly. V řízení nebylo prokázáno vyloučení nezletilého ze školní družiny, ve spolupráci s rodiči byly konzultovány potřebné kroky pro další školní rok. Rozhodnutí o přestoupení na jinou školu nelze považovat za reakci na údajné diskriminační jednání žalované. Ustanovení vnitřního řádu školy nebylo na stěžovatele aplikováno. Stěžovatelé na něj ostatně upozornili až dlouho poté, co již stěžovatel navštěvoval jinou školu. Krajský soud se navíc věnoval i tomu, zda by vyloučení stěžovatele ze zájmového vzdělávání mohlo spadat pod přípustnou formu rozdílného zacházení podle §7 odst. 1 antidiskriminačního zákona, včetně související otázky zajištění asistenta pedagoga i pro školní družinu.
Obecné soudy v dané věci provedly rozsáhlé dokazování a svá rozhodnutí precizně a detailně odůvodnily. V odůvodnění se vypořádaly se všemi okolnostmi důležitými pro rozhodnutí a reagovaly na veškeré námitky stěžovatelů. Vypořádaly se i stěžovatelkou tvrzenou ztrátou zaměstnání v důsledku jednání ze strany školy. V jejich závěrech nelze proto shledat žádná pochybení.
Stěžovatelé dále obecným soudům vytýkají, že nerespektovaly participační práva stěžovatele a), konkrétně jeho právo být slyšen. Zároveň upozornily na nutnou participaci osob se zdravotním postižením v řízení. Dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má v řízení právo vyjadřovat se ke všem záležitostem, které se jej dotýkají. Na zákonné úrovni je toto právo zakotveno v §100 odst. 3 o. s. ř. Rozsáhlá judikatura Ústavního soudu poukazuje na to, že dítě má právo být důležitým subjektem a účastníkem řízení, nikoli jen objektem ochrany a pasivním pozorovatelem rozhodování o své záležitosti (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 725/18, I. ÚS 3304/13 a II. ÚS 2866/17). Právo dítěte na slyšení a na účast při jednání soudu ale nemůže být absolutní. Vždy je třeba přihlédnout k nejlepšímu zájmu dítěte, což je obecný princip regulující veškeré záležitosti týkající se práv dětí (viz čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Aplikace tohoto principu v konkrétní situaci může znamenat, že názor dítěte soudem zjišťován nebude a dítěti ani nebude umožněno, aby bylo přítomno jednání. (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13). Názor dítěte může soud výjimečně zjistit i prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Právo dítěte být slyšeno v záležitosti, která se jej týká, podle čl. 12 Úmluvy o právech dítěte není obecně vázáno na žádný věkový limit dítěte; konkrétní podoba jeho realizace nicméně vždy musí reflektovat věk, vyspělost a nejlepší zájem dítěte (nález sp. zn. II. ÚS 725/18). Byť v daném případě obecné soudy nevyslechly nezletilého stěžovatele a), jeho názor byl zjištěn z jeho písemného vyjádření a procesní práva nezletilého byla realizována prostřednictvím advokáta stěžovatele. Soudy objasnily, proč v souladu se zájmy nezletilého zvolily tento postup. V úvahu vzaly především zdravotní stav nezletilého, když žalobci sami poukazovali na to, že omluva pro nezletilého nebyla požadována vzhledem k tomu, že by mu mohla vzhledem k jeho věku a zdravotnímu postižení být spíše ke škodě než ku prospěchu tím, že by v něm vyvolávala negativní vzpomínky a emoce. Na špatný zdravotní stav poukazovali i v žádosti o osvobození od soudních poplatků. Byť soudy v odůvodnění nesprávně klasifikovaly právo dítěte být slyšen jako (podpůrný) důkazní prostředek, nic to nemění na tom, že jejich postup byl v daném případě odůvodněný.
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů se skutkovými a právními závěry obecných soudů, kdy se domáhají jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jejich právního názoru. Stěžovatelé měli a využili možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o skutkové a právní závěry, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu