ECLI:CZ:US:2022:1.US.3261.21.1
sp. zn. I. ÚS 3261/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Viery Holečkové, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou se sídlem Panská 895/6, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2018, č.j. 17 Co 315/2018-252, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2021, č.j. 25 Cdo 3399/2019-324, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a 1) JUDr. Olgy Löblové, sídlem Lublaňská 689/40, Praha 2, a 2) Generali České pojišťovny a.s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 14. 5. 2018, č.j. 43 C 206/2016-217, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby byla žalované (první vedlejší účastnici) uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 217 740 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 68 824,80 Kč (výrok II.) a dále jí uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované (druhé vedlejší účastnici) na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok III.).
2. Zaplacení žalované částky se stěžovatelka domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout zaplacením soudního poplatku za odvolání. Tvrdila, že jí žalovanou, která ji zastupovala jako advokátka, nebyly poskytnuty veškeré právně relevantní informace, v důsledku čehož jí vznikla škoda, když uhradila soudní poplatek za odvolání ještě před zrušením rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků Nejvyšším soudem, neboť se na základě pokynu žalované domnívala, že jiný postup není možný.
3. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. sp. zn. 19 C 191/2001 stěžovatelka uplatňovala peněžitý nárok ve výši 6 800 000 Kč s příslušenstvím. V souvislosti s podáním odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, který žalobu zamítl, jí vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání ve výši 217 740 Kč. Soud prvního stupně ani soud odvolací nevyhověly žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků, proti čemuž stěžovatelka brojila podáním dovolání. Soud prvního stupně a soud odvolací nevyhověly ani následné žádosti stěžovatelky o zaplacení soudního poplatku ve splátkách a žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. V návaznosti na to žalovaná stěžovatelku informovala, že pokud nezaplatí soudní poplatek, bude řízení o odvolání do rozsudku soudu prvního stupně zastaveno a bude platit rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatelka informovala žalovanou, že soudní poplatek z odvolání zaplatila její dcera. Následně Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků za odvolací řízení. O odvolání stěžovatelky proti původnímu zamítavému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto tak, že byl potvrzen. Nejvyšším soudem bylo následně odmítnuto i navazující dovolání stěžovatelky.
4. Obvodní soud posuzoval splnění tří základních podmínek pro vznik odpovědnosti žalované jako advokátky za škodu, a to porušení povinnosti, vznik škody a existenci příčinné souvislosti. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že porušení povinnosti v řízení prokázáno nebylo. Uvedl, že z úkonů stěžovatelky v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 191/2001 je patrné, že nechtěla dopustit, aby odvolací řízení bylo zastaveno, neboť v takovém případě by byla v řízení neúspěšná. Postup stěžovatelky dle obvodního soudu naopak svědčil o tom, že měla zájem ve sporu pokračovat - přestože neměla prostředky na zaplacení soudního poplatku z odvolání, začala jej hradit ve splátkách a za účelem získání prostředků na jeho úhradu měla v úmyslu prodat nemovitost. Vzhledem k tomu, že to se jí nezdařilo a nebylo vyhověno ani návrhu na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, požádala dceru, aby za ní doplatek soudního poplatku zaplatila. Dle obvodního soudu se tak jevilo nepravděpodobné, že by stěžovatelka byla ochotna akceptovat zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku s tím, že bude předpokládat úspěch v řízení o dovolání do rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud poukázal také na to, že úspěchem v dovolacím řízení si stěžovatelka nemohla být jistá a nadto dovolací soud toliko zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a nebylo jednoznačné, že stěžovatelka bude od soudních poplatků osvobozena. Zdůraznil také, že stěžovatelka nepředložila žádný důkaz o tom, že zvažovala možnost soudní poplatek neuhradit. Současně dle obvodního soudu nebylo prokázáno, že by škoda nevznikla, pokud by k tvrzenému porušení povinností žalovanou nedošlo, neboť v takovém případě by stěžovatelka soudní poplatek neuhradila. Jelikož obvodní soud neshledal kumulativní splnění tří základních podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za škodu, žalobu v plném rozsahu zamítl.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č.j. 17 Co 315/2018-252, rozsudek obvodního soudu (týkající se náhrady škody) ve výroku I. a ve výroku III. potvrdil a ve výroku II. jej změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 45 883,20 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. a III.).
6. Městský soud vyslovil názor, že v dané procesní situaci žalovaná stěžovatelku adekvátně informovala o nutnosti zaplatit soudní poplatek s tím, že jinak hrozí zastavení odvolacího řízení a to, že pro žalobkyni nepříznivý rozsudek soudu prvního stupně nabude právní moci. Uvedené platí i při vědomí toho, že stěžovatelka podala do rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, dovolání. Pokud stěžovatelka spatřovala pochybení žalované a příčinu vzniku tvrzené škody v tom, že ji neinformovala o všech možných variantách vývoje pro případ uhrazení či neuhrazení soudního poplatku a dovozovala, že pokud by tyto informace obdržela, uvažovala by i o jiné alternativě, než o zaplacení soudního poplatku, pak se jedná spíše o spekulativní úvahy vycházející ze znalosti dalšího procesního vývoje uvedeného řízení. Jestliže stěžovatelka trvala na podaném odvolání, a v důsledku nezaplacení soudního poplatku reálně hrozilo zastavení odvolacího řízení, bylo by dle městského soudu spíše projevem nezodpovědného přístupu, pokud by žalovaná stěžovatelce nabízela možnost soudní poplatek nezaplatit a spekulovat o výsledku dovolacího řízení, respektive o tom, že soudy v novém rozhodnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků vyhoví. I kdyby bylo možné v poskytování informací žalovanou dovodit porušení zákonných povinností advokáta, nebyla dle městského soudu splněna podmínka existence příčinné souvislosti. Městský soud upozornil, že stěžovatelka zaplatila soudní poplatek na základě zákona a toho, že podala odvolání do rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že jí zaplacený soudní poplatek nemohl být i přes následné osvobození od soudních poplatků vrácen, respektive nemohl jí být ani nahrazen protistranou v rámci náhrady nákladů řízení, nemá původ v jednání žalované, nýbrž v konkrétní procesní situaci a v tom, že v řízení byla žalobkyně neúspěšná a nárok na náhradu nákladů řízení jí nevznikl. Nadto dle městského soudu nelze pominout ani pochybnosti o tom, zda tvrzená škoda skutečně vznikla v stěžovatelce, když sama tvrdí, že soudní poplatek uhradila pouze co do částky 10 000 Kč a ve zbývající části jej za ni uhradila dcera. Městský soud proto ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že žalovaná neporušila povinnosti advokáta ve smyslu §16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, neboť nebylo prokázáno, že by nedostatečně chránila a prosazovala práva a oprávněné zájmy stěžovatelky a neřídila se jejími pokyny. Zároveň nebyla prokázána ani existence příčinné souvislosti. Dle městského soudu tedy obvodní soud nepochybil, když žalobu pro absenci zákonných podmínek odpovědnosti za škodu zamítl.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 9. 2021, č.j. 25 Cdo 3399/2019-324, dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 věty první o.s.ř. jako nepřípustné (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II. a výrok III).
8. Stěžovatelka v dovolání zpochybňovala správnost závěru městského soudu o absenci příčinné souvislosti. Nejvyšší soud upozornil, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní, a poukázal na to, že městský soud jednání žalované neoznačil za skutečnost, jež by tvořila bezprostřední příčinu tvrzené majetkové újmy. Konstatoval, že tento závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, reprezentované zejména rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006. Dále uvedl, že rozsudek městského soudu není v rozporu ani s dalšími stěžovatelkou odkazovanými rozhodnutími, které se týkaly skutkově odlišných případů. Jelikož už z tohoto důvodu muselo být dovolání stěžovatelky odmítnuto, Nejvyšší soud se pro nadbytečnost nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, směřujícími především k posouzení otázky porušení právní povinnosti. Pro úplnost však s odkazem na zdůvodnění rozhodnutí městského soudu dodal, že jeho závěry nelze považovat za rozporné s ustálenou judikaturou ani v této otázce.
II.
9. V napadených rozhodnutích stěžovatelka shledává porušení svých práv zakotvených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Shodně jako v podané žalobě namítá, že jí před rozhodnutím o úhradě soudního poplatku žalovanou navzdory poučovací povinnosti nebyly poskytnuty veškeré informace a nebyla seznámena se všemi možnými variantami postupu a jejich výhodami či nevýhodami. Soudní poplatek uhradila proto, že se domnívala, jí bude v případě úspěchu dovolání vrácen a že jiný postup není možný. Na to, že poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se nevracejí, nebyla upozorněna. Pokud by o důsledcích zaplacení poplatku byla informována a přesto by poplatek zaplatila, bylo by logické dovolání týkající se soudního poplatku nepodávat, neboť v její situaci bylo fakticky zbytečné (zaplacený soudní poplatek jí již nemohl být vrácen), pouze se kvůli němu řízení protáhlo a stěžovatelku zatížilo odměnou za jeho sepsání. Nebyla seznámena ani s tím, že když k uhrazení soudního poplatku nedojde a odvolací řízení bude zastaveno, nejedná se o nezvratitelné rozhodnutí, neboť pokud by Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil usnesení odvolacího soudu o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků, zrušil by i usnesení o zastavení řízení. Obecné soudy však poučovací povinnost stěžovatelky bagatelizovaly a její námitky ignorovaly.
III.
11. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že v řízení o ústavních stížnostech jako soudní orgán ochrany ústavnosti přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
12. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
13. Stěžovatelka usiluje o přehodnocení závěrů obecných soudů ve svůj prospěch, relevantní argumentaci, která by byla z hlediska ústavněprávního přezkumu způsobilá tyto závěry zpochybnit, však v ústavní stížnosti neuvádí. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace napadených rozhodnutí, na kterou lze v podrobnostech odkázat, obecné soudy se odvolání i dovolání stěžovatelky řádně věnovaly.
14. V kontextu posuzovaného případu se zabývaly především otázkou naplnění jednotlivých předpokladů odpovědnosti žalované za škodu. Namítá-li stěžovatelka, že nebyla podrobně seznámena se všemi možnými variantami vývoje stran zaplacení či nezaplacení soudního poplatku, lze uvést, že žalovaná ji prokazatelně informovala o tom, že v důsledku jeho nezaplacení by reálně hrozilo zastavení odvolacího řízení. Stěžovatelka přitom zjevně měla zájem v řízení pokračovat (žádost o hrazení poplatku ve splátkách, úvahy o prodeji nemovitosti, žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku či jeho následné doplacení dcerou stěžovatelky) a současně si nemohla být jistá svým úspěchem v řízení o dovolání proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Se závěrem o nesplnění podmínek pro vznik odpovědnosti žalované za škodu tak lze souhlasit. Zmiňuje-li pak stěžovatelka v ústavní stížnosti, že při zaplacení soudního poplatku by bylo logické dovolání týkající se soudního poplatku nepodávat, nejde o skutečnost, která by měla vliv na existenci odpovědnosti za škodu představovanou zaplaceným soudním poplatkem. Navíc je třeba uvést, že z časového hlediska došlo nejprve k podání dovolání do rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, zatímco k zaplacení soudního poplatku došlo v důsledku dalších návrhů stěžovatelky a rozhodování o nich až následně.
15. Obecné soudy věc po právní stránce hodnotily přiléhavě, ozřejmily, jakými úvahami se řídily, odpovídajícím způsobem reagovaly na námitky stěžovatelky a přijaté závěry také srozumitelně zdůvodnily. Jejich argumentaci Ústavní soud nepovažuje za excesivní či jakkoliv svévolnou, ale naopak za výraz nezávislého soudního rozhodování, které z mezí ústavnosti nijak nevybočilo. Přesvědčení stěžovatelky o potřebnosti svého zásahu tak v daném případě nesdílí.
16. Jelikož stěžovatelkou tvrzené porušení práv shledáno nebylo, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu