ECLI:CZ:US:2022:1.US.3264.21.1
sp. zn. I. ÚS 3264/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Tomáše Lichovníka a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní korporace LASTA, a. s., se sídlem v Libouchci 342, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Petržílkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Úvalech, Dvořákova 1624, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 600/2021-329 ze dne 25. 8. 2021, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 42/2020-311 ze dne 27. 5. 2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 18 C 11/2014-300 ze dne 17. 12. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem v Praze, Staroměstské náměstí 932/6, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Namítané porušení ústavně zaručených práv
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně jimi byly porušeny čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Stěžovatelka se před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobou domáhala náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím, o které nalézací soud rozhodl rozsudkem č. j. 18 C 2014-158 ze dne 19. 9. 2017 tak, že jí co do částky 3 338 249 Kč vyhověl, v části 161 088 951 Kč ji zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelka, která za jeho podání zaplatila soudní poplatek ve výši 1 605 445 Kč. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 12 Co 82/2019-269 ze dne 4. 6. 2019 změnil vyhovující výrok rozsudku nalézacího soudu tak, že se žaloba v této části zamítá; ve zbytku rozsudek nalézacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání; usnesením nalézacího soudu č. j. 18 C 11/2014-294 ze dne 24. 10. 2019 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč a usnesením č. j. 18 C 11/2014-295 ze dne 7. 11. 2019 nalézací soud mj. rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 605 445 Kč stěžovatelce.
4. Následně nalézací soud napadeným usnesením zastavil dovolací řízení pro nezaplacení soudního poplatku; odvolací soud je potvrdil napadeným usnesením. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); dospěl k závěru, že otázka o možnosti obecného soudu zastavit řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku v případě, že se v rozhodné době na bankovním účtu soudu nachází přeplatek na soudním poplatku, který může být použit na splatný nedoplatek soudního poplatku za podané dovolání, který vznikl u téhož soudu, již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena tak, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), takové započtení neumožňuje (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2952/2020 ze dne 11. 8. 2021).
III. Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že se Nejvyšší soud odmítl meritorně zabývat jejím dovoláním, aniž by zohlednil specifika položené dovolací otázky. Jde totiž o otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou, neboť v daném případě nejde o započtení přeplatku na soudním poplatku na úhradu soudního poplatku v rámci jiného řízení, jak tomu bylo v případě usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2952/2020, ale v rámci stejného řízení.
6. Stěžovatelka tvrdí, že výklad vylučující postup podle §154 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), je arbitrární a s ohledem na konkrétní okolnosti protiústavní. Lze-li na tento formalistický výklad přistoupit, tak jedině v judikatuře Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu uvedeném případě, podle kterého zákon o soudních poplatcích nezakládá možnost převedení uhrazeného poplatku v jednom řízení na úhradu poplatkové povinnosti v jiném řízení. Skutečnost, že možnost "započíst" přeplatek v témže řízení zákon o soudních poplatcích explicitně neupravuje, neznamená, že by tak soud neměl učinit podle daňového řádu s ohledem na jeho subsidiární požití podle §13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích - soudy tak činit nejen mohou, ale musí. Argumentace, že u soudu neexistují osobní účty jednotlivých účastníků řízení, nemůže být důvodem k tomu, že případná hrozba "praktických nesnází" zprošťuje obecné soudy povinnosti postupovat podle zákona. Stěžovatelce tak bylo z formalistických důvodů odebráno právo se mimořádným opravným prostředkem domoci se přezkumu nesprávné interpretace o příčinné souvislosti nezákonného rozhodnutí státu a vzniklé škody, kterou vyslovil odvolací soud v rozsudku č. j. 12 Co 82/2019-269.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Vyjádření k ústavní stížnosti
8. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Nalézací soud ve vyjádření uvedl, že zákon neupravuje povinnost ani právo započíst pohledávku na úhradu soudního poplatku oproti pohledávce na vrácení jiného soudního poplatku. Nadto usnesení o vrácení soudního poplatku nabylo právní moci den poté, co uplynula lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Stěžovatelka sama v podání ze dne 13. 11. 2019 uvádí bankovní spojení pro vrácení celé částky, a ani náznakem nezmiňuje svůj požadavek na započtení. Navrhuje proto, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
10. Odvolací soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
11. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že totožná právní otázka již byla řešena v usnesení sp. zn. 30 Cdo 2952/2020, které bylo rovněž napadeno ústavní stížností. Nejvyšší soud především rekapituluje závěry ze svého usnesení, tj. že právní řád neumožňuje započtení soudních poplatků s ohledem na zákonnou úpravu obsaženou v zákoně o soudních poplatcích, která vylučuje subsidiární použití daňového řádu. Nelze podle Nejvyššího soudu skutkově odlišovat případy, kdy půjde o zaplacení soudních poplatků v různých soudních řízeních vedených pod různými spisovými značkami u jednoho soudu, od případů, kdy půjde o soudní poplatky v tomtéž soudním řízení vedeném pod shodnou spisovou značkou; jedním řízením pro účely správy soudních poplatků totiž třeba rozumět každé jedno konkrétní řízení (odvolací, dovolací aj.); případ stěžovatelky nemůže spadat do jiného režimu. Možnost započtení soudních poplatků by pro účastníky byla jistě komfortní, avšak státní moc lze uplatňovat pouze v případech, v mezích a způsoby, které zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Nyní řešený případ je třeba také odlišovat od věci řešené Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 3174/20 ze dne 10. 3. 2021 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/), týkající se složení jistoty za podaný návrh na vydání předběžného opatření. Stěžovatelka byla navíc seznámena s tím, že nalézací soud považoval soudní poplatek při podání dovolání za nezaplacený, neboť ji vyzval k jeho zaplacení v náhradní lhůtě. Nejvyšší soud proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta (ev. odmítnuta).
12. Vedlejší účastnice uvádí, že pro účely zákona o soudních poplatcích judikatura dovodila samostatnou povahu jednotlivých řízení. Stěžovatelka nesplnila svoji poplatkovou povinnost a neučinila ani žádný úkon projevující vůli jejího splnění. Snaha stěžovatelky o zpochybnění aplikace Nejvyšším soudem citované judikatury s tvrzením, že jde o odlišné případy, je účelová s cílem odstranit její opomenutí při plnění poplatkové povinnosti. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, popř. zamítnuta.
13. V replice stěžovatelka uvádí, že jelikož jí nebyl vrácen přeplatek ke dni vzniku poplatkové povinnosti (o což žádala ještě před jejím vznikem), byla na účtu soudu k dané spisové značce evidována dostatečná částka k uhrazení soudního poplatku. Dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, že nalézací soud nedisponoval finančními prostředky v rámci jednoho řízení, neboť z pohledu nalézacího soudu probíhají platební transakce odvolacího i dovolacího řízení na jeho účtu v rámci stejné spisové značky. Jde proto o rozdílnou otázku, než byla v minulosti řešena.
VI. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud po seznámení se zaslanými podáními a obsahem vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Esenciální součástí práva na soudní ochranu je právo na přístup k soudu, garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedené právo podléhá některým omezením, jež jsou vtělena do procesních předpisů v zájmu efektivity řízení; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva. K zásadně přípustným omezením patří i povinnost účastníka zaplatit soudní poplatek, blíže regulovaná zákonem [viz např. bod 16 nálezu sp. zn. I. ÚS 1618/15 ze dne 29. 3. 2016 (N 51/80 SbNU 623), bod 8 nálezu sp. zn. III. ÚS 3213/19 ze dne 28. 1. 2020 (N 17/98 SbNU 125) nebo bod 15 nálezu sp. zn. III. ÚS 1136/20 ze dne 2. 6. 2020]. Usnesení, kterým se zastavuje řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku, přitom může být - obecně - způsobilé bezprostředně zapříčinit zásah do základních práv a svobod účastníka řízení [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. 4. 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.)].
16. Stěžovatelka především namítá, že Nejvyšší soud nezohlednil specifika jejího případu a jí předkládané dovolací otázky, neboť v jejím případě jde o dosud neřešenou otázku možnosti započtení v rámci jednoho řízení (jedné spisové značky). K tomu je však nezbytné uvést, že Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi považuje za ústavně konformní výklad obecných soudů opírající se o §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích (zakládající vznik poplatkové povinnosti), že za samostatné řízení je považováno "řízení o žalobě", "řízení o odvolání" či "řízení o dovolání". Pojmově je zde "řízení" vnímáno odlišně od předpisů procesního práva, což autonomní úprava soudních poplatků umožňuje; citované ustanovení diferencuje vznik poplatkové povinnosti zvlášť při podání žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení [písm. a)] a zvlášť při podání odvolání nebo dovolání [písm. b) a c)] (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2188/14 ze dne 21. 4. 2015, usnesení sp. zn. III. ÚS 2926/18 ze dne 29. 1. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 2753/19 ze dne 8. 10. 2019 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 125/20 ze dne 23. 6. 2020).
17. Stěžovatelčin případ je téměř totožný s případem, který byl Nejvyšším soudem řešen v jím citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 2952/2020. Stejně jako v případě stěžovatelky, bylo řízení o dovolání tamějšího dovolatele (taktéž ve věci náhrady škody způsobené orgánem veřejné moci) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoli soud v době podání dovolání disponoval finančními prostředky dovolatele v dostatečné výši, které jím byly na účtu soudu složeny jako soudní poplatek za podané odvolání v téže věci, k jehož vrácení byly soudy taktéž povinny. Nejvyšší soud proto nepochybil, neshledal-li dovolání stěžovatelky pro řešení jí předložené dovolací otázky přípustné, neboť šlo o otázku již v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešenou.
18. Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy jsou povinny převést uhrazený poplatek v jednom řízení na úhradu poplatkové povinnosti v jiném řízení, uvádí k tomu Ústavní soud následující: Je pravda, že se při správě placení poplatků postupuje podle daňového řádu, nestanoví-li zákon o soudních poplatcích jinak (§13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Jak již vysvětlil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 30 Cdo 2952/2020, nelze však po obecných soudech požadovat, aby postupovaly při správě poplatků podle §154 daňového řádu, tj. aby mimo jiné převáděly přeplatky na úhradu případného nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném účtu, neboť neevidují žádné osobní účty jednotlivých účastníků soudních řízení, které by na jednom místě evidovaly a mohly z nich zjistit stav doplatků či přeplatků v jednotlivých soudních řízeních, jako tomu je v případě placení daní (srov. zejm. body 25 a 26 citovaného usnesení).
19. Připuštění stěžovatelkou nastíněného postupu je nežádoucí i proto, že soudy spravují - byť v rámci jedné věci - vícero poplatkových povinností vzniklých v různých řízeních (např. o odvolání, o dovolání, o obnově řízení, o zmatečnosti), a tudíž by se evidence a správa soudních poplatků mohla stát nepřehledná. Soud nemůže nahrazovat vůli účastníka, zejména jde-li o dispoziční úkony, které jsou v jeho moci a se kterými jsou spojeny zásadní procesní následky; za takové situace by se jeho procesní postavení mohlo stát nejistým. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že takto prováděné - automatické - "započítávání" poplatků (z řady praktických důvodů) přípustné není (srov. bod 14 již citovaného usnesení sp. zn. II. ÚS 1535/20) a ani nyní neshledává v takovém závěru ústavněprávní deficity. Obecné soudy proto nepochybily, jestliže bez jednoznačně projevené vůle stěžovatelky nepoužily ("nezapočetly") jí uhrazenou částku za dříve podané odvolání, k jejímuž vrácení stěžovatelce byly povinny, k úhradě soudního poplatku za jí podané dovolání.
20. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu